„V životě by mě nenapadlo, že pojedu na fotbalový Zlín, když bude hrát evropské poháry. Je to odměna pro nás i pro hráče,“ popisoval Macek.
Kapacita soupravy byla 500 lidí, ale naplnit ji nebyl problém. „Čekal jsem o dost víc lidí, ale asi se to dalo čekat. Soupeř je hodně neatraktivní,“ vykládal Robert Holík.
Vlak vyrazil ze Zlína chvíli po čtvrté hodině, cesta do Olomouce trvala něco přes hodinku. A bylo jasné, že ji zpříjemní dobré pití.
„Hoši, na zdraví,“ volal jeden z příznivců a posílal dozadu plnou láhev slivovice. Vrátila se jí sotva polovina. „Musíme se pořádně nachystat a zahřát zevnitř, dneska bude zima,“ vyhlížel Holík z okna na oblohu, kde se začínaly kupit mraky.
Do vlaku už ve Zlíně nastoupilo asi dvacet policistů, ale práci neměli. Fandové byli v klidu, jen občas skandovali a zpívali chorály. „Myslel jsem, že to bude jako ve filmu Proč, ale spíš to vypadá na výlet nedělní školy,“ smál se postarší chlapík v narážce na snímek Karla Smyczka z roku 1987 o cestě sparťanských fanoušků, během níž zdemolovali vlak.
Hlavní téma hovoru během cesty bylo jasné. „Poprvé a možná naposledy jsme v Evropě a dostaneme takové soupeře. Já se těšil na Arsenal nebo Lyon, škoda,“ litoval Macek. „Má se jezdit na Zlín a ne na soupeře,“ reagoval naproti sedící třicátník. „Třeba budeme mít šanci uhrát nějaké body a můžeme myslet na postup,“ přemýšlel.
To už vlak přijížděl na olomoucké nádraží, kde čekal další zástup policistů. I cestu fandů na Andrův stadion provázela spousta uniformovaných strážníků v autech. „To jsou manévry, jako kdyby přijel Baník,“ znělo v davu. I díky tomu ale všechno bylo bez potíží.
