Češi jsou pro Poláky nejoblíbenější národ. Naopak to neplatí, říká novinář

  9:23aktualizováno  9:23
Pět let působil zlínský rozhlasový novinář Petr Vavrouška v Polsku a během té doby pořídil řadu rozhovorů se zajímavými lidmi. Byli mezi nimi například bývalí prezidenti Wojciech Jaruzelski a Lech Wałęsa či režisérka Agnieszka Hollandová a herec Jerzy Stuhr. Vydal je v knize Polské duše.

Novinář Petr Vavrouška | foto: Zdeněk Němec, MAFRA

„Bylo mi líto, že jsem spoustu lidí zpovídal pro rozhlas i několik hodin a použil z toho do vysílání jenom pár minut. Tak jsem se rozhodl, že jim dám prostor v knížce Polské duše,“ říká čtyřicetiletý Vavrouška, který momentálně působí jako zpravodaj na Slovensku.

Podle čeho jste si vybíral osobnosti, které jste zpovídal?
Chtěl jsem, aby příběhy lidí byly atraktivní a zároveň dobře popisovaly dnešní Polsko a jeho historii. Aby to byly zajímavé životní osudy inspirativní i pro Čechy, kteří tak můžou lépe poznat Polsko, jež pořád tak trochu přehlížejí.

Který rozhovor byl pro vás nejzajímavější?
Asi ten s Witem Siwiecem, což je syn Ryzsarda Siwiece, který se 8. září 1968 upálil na stadionu ve Varšavě na protest proti okupaci Československa. V té době bylo na stadionu na sto tisíc lidí, kteří slavili dožínky, a bylo tam také vedení polské komunistické strany. Ryzsardu Siwiecovi bylo padesát let, neměl k naší zemi žádné vazby, ale byl to pro něho natolik silný moment, že se rozhodl obětovat vlastní život. Tehdy měl pět dětí. Jeho syn v rozhovoru popisuje, jak se rodina vyrovnávala i s tím, že se polský komunistický režim snažil tento příběh ututlat. Obecně vešel ve známost až v 90. letech. Rodina ještě za minulého režimu až na jednoho člena emigrovala do Kanady.

Pro našince jsou známější jména bývalého polského prezidenta Lecha Wałęsy, herce Jerzyho Stuhra nebo režisérky Agnieszky Hollandové.
Příběh Lecha Wałęsy je fascinující. Je to člověk, který pocházel z nuzných poměrů, žil na vesnici v domě s hliněnou podlahou. Stal se elektrikářem, pracoval v gdaňských loděnicích a založil opoziční hnutí Solidarita, v němž bylo deset milionů lidí. Dostal Nobelovu cenu míru a stal se prvním demokraticky zvoleným prezidentem Polska. To je příběh na filmový scénář. Ostatně režisér Andrzej Wajda o Wałęsovi před lety natočil film.

Petr Vavrouška

Narodil se v roce 1975 ve Zlíně. Začínal ve zlínské redakci MF DNES, od roku 2000 pracuje v Českém rozhlase.

V letech 2004 až 2008 působil jako zahraniční zpravodaj v Rusku a napsal tam knihu rozhovorů Ruské duše.

V letech 2009 až 2014 byl pracovně v Polsku, od loňského září je zpravodajem na Slovensku.

Získal řadu novinářských ocenění – Novinářská křepelka pro novináře do 33 let (2005), Mezinárodní cena Prix Bohemia Radio za investigativní reportáž Média v éře Vladimira Putina (2008), Nejlepší audiovizuální rozhovor (2012), Nejlepší rozhovor (2013).

Bydlí ve Zlíně. Je ženatý, má tři děti.

Jaký je jako člověk?
On je trochu morous. Těžko se s ním navazoval kontakt. Má řadu odpovědí naučených. V životě už dal tisíce rozhovorů. Musíte hledat téma, myšlenku, která je pro něj i čtenáře nová. Rozhovor jsme dělali celkem natřikrát v průběhu tří let. Možná ale o něco zajímavější byl pak pro mě rozhovor s jeho ženou Danutou, který je také v knize. Ta totiž napsala velmi otevřenou knihu o soužití se svým mužem. Byl to pohled manželky na to, jak její muž dělal politiku a ona byla na všechno doma sama a starala se o osm dětí. Ta kniha byla k Lechovi opravdu nekompromisně upřímná a tvrdá.

Jak na knihu Wałęsa reagoval?
Bral to jako podraz ze strany manželky. Bylo mu velmi nepříjemné, že ho vykresluje jako sobce, pro kterého byla rodina na druhém místě. Když jsem zazvonil u Wałęsů, otevřel pan prezident a ptal se, co tam dělám, když už jsme spolu rozhovor vedli. Řekl jsem, že jdu za jeho ženou. Bylo vidět, jak těžce nese, že není středem pozornosti on, nýbrž jeho manželka. Seděli jsme s paní Danutou v kuchyni a naštvaný Wałęsa byl nahoře ve své pracovně.

Váš rozhovor s Agnieszkou Hollandovou získal v roce 2013 Novinářskou cenu za nejlepší rozhovor.
Asi i díky tomu, že jsem odkryl úzkou vazbu světově uznávané režisérky s Českou republikou, potažmo s Československem. Vědělo se, že studovala v Praze na FAMU, ale už ne to, že chtěla požádat o české občanství. Pak ji ale naše komunistická bezpečnost zavřela do vězení, tak si to rozmyslela. Mluvíme i o životě v emigraci, návratu do Polska, židovských kořenech. A její „český osud“ se uzavírá tím, že zfilmovala příběh Jana Palacha, na což si u nás nikdo netroufl.

Jak složité bylo dostat se k bývalému komunistickému prezidentovi Wojciechu Jaruzelskému, který v rozhovoru působil překvapivě dost sebekriticky?
S rozhovorem souhlasil poměrně rychle. To, že se omlouval, souviselo s tím, že byl na konci života. Dva roky po našem rozhovoru zemřel. Možná to bylo jeho pokání a do jisté míry i alibi. Během rozhovoru jsem musel pořád myslet na to, že to byl komunista, politik zodpovědný za vyhlášení výjimečného stavu v Polsku v roce 1981. Ale současně to byl vzdělaný člověk a řekl bych, že i „formát“. Nestal se komunistou z vypočítavosti, ale z přesvědčení. To byl životní paradox, který mě na něm zajímal nejvíc. Pocházel ze šlechtické rodiny, tatínka mu zabili v gulagu, přesto se stal nositelem komunistické myšlenky. Pak se ale držel moci a na ideály zapomněl.

Jerzy Stuhr, jehož čeští diváci znají třeba z filmu Sexmise, mluvil hodně otevřeně o své rakovině. Také další zpovídaní Poláci působili vstřícně. Musel jste z nich osobnější věci „páčit“?
Přistupoval jsem k nim s empatií a pokorou, ale měl jsem také každého načteného, takže jsem mohl korigovat, co říká. To mohlo přispět k atmosféře vzájemné důvěry. Jerzy Stuhr navíc o své nemoci mluvil otevřeně, napsal o ní deník. Složitější už to bylo během rozhovorů s lidmi, kteří přežili koncentrační tábory. Nedokážeme si představit, co museli vytrpět, a i po těch sedmdesáti letech jsou to pro ně bolavá místa na duši.

Přiznám se, že nejvíc mě zaujal rozhovor s mladíkem Janem Melou, který přišel nejprve o bratra, potom po úrazu o nohu a ruku, a přesto dokázal pokořit Kilimandžáro, Elbrus a oba póly.
Jeho životní příběh je plný odvahy, boje o život, snahy se nevzdávat v žádné situaci. Je to poselství pro lidi, kteří mají menší potíže než on, a přesto si naříkají. On se nepoložil, dokázal vše zvládnout díky velké životní energii. Založil nadaci, která pomáhá lidem s podobným handicapem. Největší strach měl z toho, jestli si po amputaci najde dívku. A když jsem s ním dělal rozhovor, měl partnerku. A moc pěknou.

Platí pořád, že Češi vnímají Poláky negativněji než oni nás?
Podle průzkumů veřejného mínění jsou Češi pro Poláky nejoblíbenější národ. A naopak to rozhodně neplatí. S tím souvisí i fakt, že Poláci o nás vědí hodně, mají nastudovanou českou literaturu – a ne jen Čapka, Kunderu a Hrabala, ale i současné knihy. Znají nové české filmy.

Nesouvisí to ale s tím, že Čechům schází někdo jako spisovatel Mariusz Szczygiel, který je autorem bestselleru Gottland, v němž přibližuje Polákům střípky z naší historie?
Jeho pohled na nás je mimořádně zajímavý. On je takovým psychoterapeutem české duše. Napsal i další tři knížky o Češích, což k povědomí o nás v Polsku velmi přispělo. Ale myslím si, že i bez toho platí, že Poláci se o nás zajímají více než my o ně. Po roce 1989 jsme se zhlédli v Západu a nad Polskem tak trochu mávli rukou.

Proč to tak je?
Češi podléhají spoustě klišé. Například tomu, že jsou Poláci kšeftaři a mírně řečeno velmi mazaní. K negativnímu vnímání přispěly i skandály se špatnými polskými potravinami. To vše je škoda, protože se můžeme od Poláků i hodně učit.

Prošel váš vztah k Polákům nějakým vývojem?
Odjížděl jsem do Polska po čtyřletém pobytu v Rusku, které je pro novináře mimořádně atraktivní z pozitivního i negativního pohledu. Ale co budu dělat v Polsku, říkal jsem si? Brzy jsem však zjistil, že je to velmi zajímavá země, v níž se proplétá historie se současností.

Jste věřící člověk?
Nejsem, proto pro mě bylo překvapující, jaký vliv má ve společenském i politickém životě církev. Duchovní mluví v Polsku do spousty věcí, což je u nás nemyslitelné. Ale právě Mariusz Szczygiel se jako ateista snaží Polákům vysvětlovat, že se dá slušně žít, vychovávat děti i bez boha. Tak, jak to zvládají Češi. Občas.

Autor:

Nejčtenější

Místostarostu ze Zlínska zbili při odklízení sněhu, policie hledá útočníka

Zlínsko - zmlácený místostarosta

S pohmožděninami ve tváři a naraženými žebry skončil v nemocnici místostarosta Podkopné Lhoty na Zlínsku. Napadl jej...

Hala pro Ledové království se po otevření zřítila, návštěvníky stihli zastavit

V Rožnově pod Radhoštěm se zřítila dřevěná hala s výstavou Ledové království...

V Rožnově pod Radhoštěm se v sobotu zřítila speciální dřevěná hala s výstavou Ledové království. Nikdo z návštěvníků...

Bílkovo těžké loučení: Díky za Zlín, takovou přízeň jsem dlouho nezažil

Zlínský trenér Michal Bílek dává svým svěřencům pokyny během duelu s Plzní

S národním mužstvem nepostoupil na mistrovství světa 2014, pak se mu nedařilo v Tbilisi ani Jihlavě. Až ve Zlíně...

Bílek jde k reprezentaci Kazachstánu, ve Zlíně ho nahrazuje Pivarník

Michal Bílek sleduje přípravný zápas Zlína s čínským týmem Kanton Evergrande.

Fotbalový trenér Michal Bílek krátce před startem jarní části první ligy opouští zlínské fotbalisty a míří k...

VIDEO: Valašsko na dlani. Stezka na Pustevnách láká na prosklenou vyhlídku

Stezka Valaška na Pustevnách v Beskydech.

V Beskydech, pod vrcholem Tanečnice na Pustevnách, se tento týden otevře nadzemní panoramatická Stezka Valaška. Je...

Další z rubriky

Po vlakové revoluci nám přejezd ucpe křižovatku, bojí se v Uherském Brodě

Frekventovaný přejezd přes železniční trať a vlečku v Uherském Brodě.

Lidé v Uherském Brodě se obávají, že kvůli plánovanému nárůstu počtu vlakových spojů ve Zlínském kraji ucpou auta...

Za stejný zákrok různé peníze. Zlínský kraj chce férovou úhradovou vyhlášku

Krajská nemocnice T. Bati ve Zlíně.

Zlínský kraj dostává v systému úhrad nemocniční péče v přepočtu na jednoho obyvatele necelých devět tisíc korun,...

Havla si lidé rádi idealizují, říká Knížák k ohlasu na svou plastiku

Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně ukazuje velkou retrospektivu prací...

Zlín byl vždycky funkcionalistické město, které ale dříve více drželo pohromadě, říká Milan Knížák. Ačkoli patří k...

Najdete na iDNES.cz