„Měl jsem od ní neuvěřitelné množství informací a literatury, pamatovala si i nejmenší technické detaily,“ vzpomíná Ladislav Samohýl, majitel sbírky, jejíž základ položil jeho otec Alois. Toho pojilo s Eliškou Junkovou osobní přátelství a také láska k autům a automobilovému sportu.
A vbrzku má všechno znovu ožít – vzpomínky na Junkovou, jíž ve dvacátých letech minulého století patřilo označení nejrychlejší žena světa, i bugatky ze Zlína. Produkční společnost Filmové ateliéry Zlín totiž chystá natáčení dlouhometrážního dokumentu a také čtyřdílné minisérie o Junkové.
„Nasbírali jsme obrovské množství materiálu, takže dokument vznikne jako první, chci jej dokončit do listopadu roku 2020,“ uvedl jednatel Filmových ateliérů Zdeněk Skaunic. Tehdy se totiž bude připomínat 120. výročí narození Junkové.
Bugatky budou při filmování pochopitelně hrát významnou roli. Samohýl má ve sbírce deset originálů, z nichž tři jsou sportovní vozy Grand Prix, a sedm vozů série Nostalgic Edition, tedy věrných replik, které vyrábí (jak vznikají repliky slavných vozů se podívejte zde).
Další jsou v různé fázi příprav, celkem jich dokáže nabídnout asi dvacítku.
Pro natáčení jsou k dispozici i takové unikáty, jako v pořadí třetí vyrobený vůz Bugatti na světě z roku 1911 nebo vůz ze stejné série, jako měla Junková, včetně původních pneumatik.
Svět na Elišku Junkovou nezapomněl
Závodnice sice pocházela z Olomouce, ale část života spojila i se Zlínem. Pracovala u Baťů v oddělení prodeje pneumatik, kam nastoupila ve 30. letech.
To už nezávodila, kariéru ukončila v roce 1928 po smrti manžela, automobilového závodníka Čeňka Junka. Ten se smrtelně zranil při jednom ze závodů.
Řízením osudu tak Junková v jednom roce prožila nejprve mimořádný úspěch v podobě pátého místa v závodu Targa Florio na Sicílii a zároveň i osobní tragédii. Obě události od sebe dělil zhruba měsíc.
Po válce ji komunistický režim nenechal cestovat, do nečinnosti ale neupadla. Přispívala do motoristických časopisů, zmapovala počty bugatek v Československu, spolupracovala s Národním technickým muzeem, napsala vzpomínkovou knihu.
Žila přesvědčená, že na ni svět zapomněl. Když se ale v 60. letech přeci jen dostala za železnou oponu, překvapilo ji, že to tak není.
Vrátila se i na závod Targa Florio, což nebyla náhoda. Alois Samohýl v něm startoval v jízdě veteránů a požádal Junkovou o doprovod. Její přítomnost strhla obrovský zájem a znovu se tak připomněla i doma.
Zemřela ve věku 94 let, velmi blízko snu, o němž píše v knize Má vzpomínka je bugatti: „Chtěla bych se dožít jedenadvacátého století, abych ještě spatřila, oč stromy vyrostly za stovku let.“
