Vyrůstal bez rodičů a vychovával ho dědeček, bývalý rakouský důstojník, který mu líčil zážitky z války. Vztah Jaroslava Pospíšila k historii ještě posílila jeho učitelka na druhém stupni Ludmila Mazánková.
„Psal se rok 1953 a ona nám ve škole vykládala věci, o kterých se nesmělo mluvit. Třeba že Američané osvobodili Plzeň,“ vzpomíná spisovatel z Jankovic u Holešova, který před několika dny oslavil 80 let.
A pracuje na další knize, která by měla vyjít letos, ponese název V objetí zrady a týkat se bude dění v regionu mezi lety 1939 až 1953.
Jednou jste mi řekl, že by vás nebavilo téma, které už před vámi zpracoval někdo jiný.
Podle mě je třeba knihu „vysedět“, ať už v archivech, nebo různými rozhovory. Nemá smysl vrhnout se na téma, které už bylo stokrát popsané, a čekat, že objevíte něco zásadního. Já raději strávím stovky a tisíce hodin v archivech. Osvědčilo se mi to například u Ivana Holého, což byl ryzí prospěchář a konfident gestapa, který zároveň donášel na komunisty, po válce se stal šéfem Baťových závodů a náměstkem ministra, aby byl v 50. letech souzen pro kolaboraci s nacisty a vězněn. Jeho vyšetřovací složku jsem hledal čtrnáct let. Nedovedete si představit, jaký to byl pro mě pocit, když jsem ji našel.
Píšete hodně o zločinech komunistického režimu. Vy jste si s ním nijak nezadal?
Nikdy jsem nebyl členem politické strany, ani před, ani po roce 1989. Jen když jsem v 70. letech dělal právníka v Třineckých železárnách, měl jsem za úkol psát referáty Silvestru Kozubkovi, tehdejšímu členovi ÚV KSČ. To byl člověk s pěti třídami obecné školy, ale zastával tuto funkci. Jednou byl v Praze, něco ode mě potřeboval a nějaká ženská z vrátnice mi volala do Třince se slovy: „Haló, tady je ústřední výbor strany!“ V podniku ze mě pak všichni páčili, co já jako nestraník s tím mám společného. Neřekl jsem nic. (směje se) Od té doby jsem měl od soudruhů pokoj.
Pak jste se vrátil na Kroměřížsko a už v 80. letech začal sbírat vzpomínky lidí na komunistické zločiny, což byl základ vaší nejznámější knihy Hyeny.
Tehdy ještě žili pamětníci, kteří mi vyprávěli o odbojové skupině Světlana a říkali: „Seděli jsme za blbost, protože nás navštívil nějaký mladík.“ Bylo mi to divné a začal jsem pátrat v archivech, kde se mi podařilo zjistit, že Světlana byla založena Státní bezpečností. Hlavním provokatérem byl Antonín Slabík, kterého jsem vystopoval až do Austrálie.
Taky se s vámi jeho vdova soudila pro pomluvu, ale neuspěla.
Třikrát jsem stál u soudu kvůli svým knihám, ale pokaždé jsem vyhrál. A to jsem v případě Hyen psal literaturu faktu. Odůvodnění rozsudku Vrchního soudu ve Slabíkově kauze mělo 25 stran, to je silný kalibr. Právě soudy byly nejlepším soudcem mé práce. Ověřil jsem si, že člověk nesmí při práci udělat sebemenší chybičku.
Jaroslav PospíšilNarodil se 15. května 1941 v Jankovicích u Holešova. Vystudovaný právník se proslavil zejména svými díly z oblasti literatury faktu, která se zabývají obdobím nacistické a komunistické totality na východní Moravě. Třikrát obdržel Cenu Egona Erwina Kische, která je v žánru literatury faktu udělována. Bylo to za knihy Hyeny, Hyeny v akci a Alexej Čepička: šedá eminence rudého režimu (s Jiřím Pernesem a Antonínem Lukášem). V posledních letech se věnuje historii Zlína, je autorem knih Světla a stíny v životě Baťova ředitele Ing. Františka Maloty, Rub a líc baťovských sporů či Herr Direktor a ti druzí: Albrecht Miesbach, protektorátní ředitel Baťových závodů. |
Kdo byl největší hyenou, na niž jste během své práce narazil?
Drogista Hájek, doktor Holý a zmíněný provokatér Slabík ze Světlany. Ti první dva byli superdarebáci, kteří měli na triku válečná udání a z protektorátu hladce přešli do poválečných poměrů spojených s nástupem komunistické strany. Byli to lidé, kteří své štěstí budovali na neštěstí jiných. Mnohdy přitom sami nic neuměli, třeba Holý byl zneuznaný právník, který se nedokázal dostat do advokátních kruhů a patrně si léčil osobní mindráky. Mimořádný případ byl i František Suchánek.
Toho jste spojil s masakry obyvatel Ploštiny, Prlova a Vařákových Pasek.
Byl to člověk, který se tam pohyboval dávno před dvojicí Baťa–Machů, kterým je připisována hlavní vina, ale přitom na Ploštinu šli až na poslední chvíli a s jasným úkolem. Díky Suchánkovi, který své poznatky o partyzánech sděloval drogistovi Hájkovi, gestapo dávno vědělo o partyzánech a na konci války si s nimi vyřídilo účty. I to bude popsáno v připravované knize V objetí zrady.
Při sbírání materiálů jste se často setkal s řadou členů StB, kteří dříve páchali zlo. Mají vůbec nějaké svědomí? Litují toho, co dělali?
Tím svědomím si nejsem jistý, ale u mnoha z nich jsem měl dojem, že se chtějí vypovídat a všechno ze sebe setřepat. Mluvil jsem třeba s Aloisem Grebeníčkem, který byl vyšetřovatelem ve věznici v Uherském Hradišti. Byl neobyčejně sdílný, ale nesměl jsem při diskusi vybočit z mantinelů, které stanovil. On se totiž ve zlém rozešel s estébáky, dostal vyhazov. Takže sám mi líčil, jak probíhaly provokační akce StB, jak cpali samopaly do seníků.
Nejde nevzpomenout příběh dvanáctileté Aničky Machů z Vysokého Pole, která kvůli estébácké provokaci přišla o oba rodiče, zůstala sama a musela se starat o pět sourozenců. A právě operativce, kteří dělali tuto špinavou práci, mi Grebeníček prozradil ještě předtím, než jsem na ně narazil v archivu.
Mluvil i o tom, jak mučil vězně?
Líčil, jak jim nasazovali elektrické boty, přiznal i neúměrné bití. Já jsem mu na to řekl: „A nemrzí vás to dneska, pane Grebeníčku?“ Podíval se na mě a řekl: „No, s odstupem času i mrzí.“ Těžko snášel, že byl po roce 1989 žalován, ale umřel ještě předtím, než k soudu došlo. Důležité však podle mě je, že veřejně zaznělo, jakých skutků se dopustil.
A co Alexej Čepička, kroměřížský rodák a symbol militarizace v 50. letech, o němž jste psal? Jaký to byl člověk?
Dostali jsme se při psaní knihy i k jeho dcerám, které byly nebývale otevřené. Otce v něčem bránily, ale stejně přiznaly, že to, co dělal, se moc obhajovat nedá. Alexej Čepička později prý všeho litoval a říkal, že neměl být tak tvrdý. Nejvíc ho ovšem asi štvalo, že skončil sám od sebe, zatímco ostatní přední soudruzi ve svých funkcích zůstali. Udělal chybu, že příliš moc šplhal po zádech Gottwalda, vzal si i jeho dceru za manželku. Po Gottwaldově smrti se mu všechno vrátilo i s úroky.
V posledních letech se hodně věnujete baťovskému Zlínu. Proč ho podle vás komunisté tak nenáviděli?
Ve Zlíně za Bati vládla ideologie práce. Kdo nechtěl dělat, tady neměl místo. Místní lidi se o politiku moc nestarali, ale po válce brzy poznali, co jsou zač noví funkcionáři z KSČ. I proto přišel od Gottwaldova tajemníka Nečáska nápad na přejmenování Zlína. Při jedné místní návštěvě prohlásil, že Zlín je buržoazní město a bylo by vhodné mu dát jiný název.
Psal jste také o soudních sporech mezi rodinami bratrů Baťů, což je hodně citlivá věc.
Ano, i po letech to budí emoce. Jednou jsem se ptal Tomáše Bati mladšího, proč o tom nikdy veřejně příliš nemluvil. Řekl mi: „Já si vždycky myslel, že co se doma upeče, to by se tam mělo i sníst.“ Říkal jsem mu, že se do toho pustím, a byl pro. Tenkrát se o podstatě sporů veřejně moc nevědělo, existovaly spíše jen domněnky. Chtěl jsem to osvětlit na základě jasných faktů a rozsudků soudů, které se nám s manželkou podařilo získat.
Před pěti lety jste rovněž zmapoval osud Albrechta Miesbacha, protektorátního ředitele Baťových závodů.
To byl neuvěřitelný příběh, který by vydal na filmové zpracování. Kdo by například věřil tomu, že podnik, který vede říšský Němec, bude finančně podporovat Slovenské národní povstání? Klobouk dolů před tím, jaké kejkle předvedli Čipera a další baťovští ředitelé ve snaze ochránit podnik a jak mistrně dokázal Miesbach hrát na obě strany.
Jak by podle vás vypadal život ve městě za války, kdyby firmu Baťa vedl místo Miesbacha nějaký kovaný nacista?
Nejlépe to ilustruje doba po atentátu na Heydricha, kdy přišla provokace v podobě rozbitých oken v německé škole. Tehdy už byly připravené jmenné seznamy osob, které měly být ze Zlína deportovány. Miesbach tomu dokázal zabránit a intervenoval přímo u K. H. Franka, aby ochránil zájmy podniku. Nebýt jeho, spousta lidí by byla zatčena a zamířila do koncentračních táborů. A mohlo jít také o vysoké baťovské manažery. Klobouk dolů před tím, jak se zachoval.
Stalo se vám někdy, že jste objevil zajímavý příběh, ale nakonec jste ho nezpracoval?
Nevím, jestli se k tomu vzhledem ke svému věku ještě dostanu, ale mám nasbírané materiály k Rudolfu Peschelovi. V 50. letech to byl druhý muž krajského vedení strany v Ostravě a hlavní kádrovák. Jako parašutista tady byl za války vysazený ze Sovětského svazu, zatklo ho gestapo a naverbovalo na svoji stranu. Udal desítky lidí, ze všeho se dostal a po válce udělal kariéru. I on však skončil ve vězení a odseděl si sedm let.
