Koťátko je malinké, vyhublé. S jizvami a bojácným výrazem. V rukách Evy Janiškové působí trochu vyplašeně, to nejhorší už ale má za sebou.
„Ještě před třemi týdny mi veterináři radili to kotě uspat. Mělo těžkou virózu, bylo nachlazené, celé začervenalé, teplota se skoro nedala změřit,“ vypráví žena, díky níž drobné zvíře uniklo jisté smrti.
Kočka strávila deset dní na infuzích v uherskohradišťské klinice a navzdory očekáváním odborníků se z nejhoršího dostala. „Vidíte, jaký je bojovník,“ prohodí pyšně Janišková.
Lidé ve Zlíně a okolí ji znají jako „tu paní, která pomáhá kočkám“. Dělá to už od roku 2006 a je zvyklá na ledacos. Rukama jí prošla zvířata opuštěná, nemocná, někdy i těžce zmrzačená. Zachraňovala kočku, kterou podřezali, jiné zase někdo vypíchal oči. Nejsou to hezké příběhy na poslouchání. Naštěstí má řada z nich dobrý konec.
„Přitom jsem nikdy žádná kočkařka nebývala, do svých 45 let jsem o kočku skoro nezavadila. Dnes jim umím dávat infuze, zvládám jejich léčbu a jsem schopná oponovat veterinářům, když je to potřeba,“ líčí.
Všechno změnila nevinná příhoda, kdy její dcera domů přinesla nalezené zubožené kotě. Dali mu jméno Hubert a začali se o něj starat. Vzápětí se začala zajímat, jak je to ve Zlíně s opuštěnými kočkami.
„Jen na Jižních Svazích, kde bydlíme, byly dvě velké kolonie koček. Nikdo se o ně nestaral a nekastroval je, jen lidé si stěžovali. Tu a tam jsem si nějaké kočky všimla, vzala ji domů, kde jsme ji léčili a už u nás zůstala,“ vypráví Janišková.
Její rodina si takto postupně zaplnila dům kočkami. Po dvou letech jich už bylo tolik, že se rozhodli je začít umísťovat k novým majitelům. Pak založili oficiální organizaci a jejich dům se proměnil v útulek.
Mimochodem, jejich touha pomáhat kočkám byla taková, že prvního kocoura pro nové majitele neváhali vézt přes celou republiku až do Rokycan u Plzně. Je tam od roku 2008 a je velmi spokojený,“ usměje se.
Najít nové domovy takto pomohla asi tisícovce koček. A ač to zní neuvěřitelně, v drtivé většině případů jejich osudy nadále sleduje. Je v pravidelném kontaktu s novými majiteli, nechává si posílat fotky a ujišťuje se, že kočky žijí v hezkém prostředí. „Nedivte se, kočky jsme tady často zachránili jen s velkým úsilím. Proto chci vědět, že se jim dobře daří,“ vysvětluje.
Každého zájemce o novou kočku také důkladně vyzpovídá. Zajímá se o jejich představu společného soužití, o domácí podmínky i prostředí. Má svá pravidla. Nekastrovaná koťata nesmějí být venku, kočky nedává do domů v blízkosti frekventované silnice a podobně. Občas se tak stane, že musí zájemce odmítnout. Na druhou stranu dokáže vybrat a poradit „kočku na míru“, která by se do dané domácnosti hodila.
„Brávají si je všichni lidé, mladí i staří. Často to jsou senioři, kteří se cítí opuštění a hodila by se jim společnost. Většinou si přejí kotě, ale z debaty občas vyplyne, že vlastně touží po kočce gaučového typu, kterou by si mohli hladit při sledování televize. Mají strach, že si u nich dospělá kočka nezvykne, to je ale fáma,“ říká „kočičí máma“.
Až do loňska do útulku přijímala 230 koček ročně, 160 z toho pomohla najít nové majitele. V domě mívala i kolem stovky koček ve speciálně zařízených místnostech i venkovních voliérách. Doteď má spoustu zařízení a pomůcek potřebných pro péči o kočky.
Zvířat ale ubylo – zůstaly jen její vlastní kočky a ty, které dočasně hlídá kamarádce.
Vybudovala síť dobrovolníků po celém kraji
„Stavební úřad nám bohužel loni v říjnu útulek zrušil. Bylo to na základě stížnosti nových sousedů, kterým se nelíbilo, že je útulek v zástavbě. Přitom máme velké prostory, speciálně zařízené místnosti a všechny kočky se nacházely uvnitř domu nebo ve venkovních voliérách. Dřív si nikdo nestěžoval,“ posteskne si.
Kočky sice přijímá dál, ale posílá je na dočasný pobyt dalším dobrovolníkům po celém kraji. Za dlouhé roky vybudovala síť lidí, kteří mají kapacitu i ochotu se o zvířata postarat. Nyní vznikají nové prostory pro útulek v usedlosti v Rackové.
„I tak mě ale mrzí, že se nám nedostává větší podpory. Několikrát jsme žádali město o dotaci, ale žádný příspěvek jsme neobdrželi,“ upozorňuje s tím, že její organizace městu výrazně pomáhá.
Městský útulek na Vršavě má totiž kapacitu pouze pro 40 koček, což podle Janiškové nestačí. Loni útulek přijal 275 koček a koťat. Číslo je o něco nižší než v předchozích letech, ale pracovníci útulku připouštějí, že je to díky dalším organizacím, jež se o kočky starají. „Opakovaně se stává, že v případě nálezu zatoulané, opuštěné či zraněné kočky nás kontaktuje městská policie a samozřejmě vždy pomoc poskytneme,“ podotkla Janišková.
Zvládá i běžnou práci
Problém s toulavými kočkami je ve městech v kraji značný. Lidé mají tendenci před trpícími kočkami – na rozdíl třeba od psů – zavírat oči. To Janišková nedělá. Před pár dny v noci vyjížděla do zlínské místní části Louky ke kotěti, které uvízlo v jámě a nikdo mu nepomohl.
Další příklad: doma má černého kocoura Fausta, jenž je neurologicky postižený a nemůže koordinovat pohyby. „Je jako člověk po obrně, ale i tak stálo za to, ujmout se ho. Na žrádlo si dojde, vychází s ostatními kočkami, má kvalitní život,“ poukazuje.
Je obdivuhodné, že při veškeré starosti o kočky zvládá ještě běžnou práci. „Naštěstí pracuji z domova, dělám obchodní činnost. Nějak si vydělávat musím, kočky mě neuživí,“ krčí rameny. Jen pomoc kočkám vyjde na 100 tisíc korun měsíčně. Tyto peníze je potřeba shánět od sponzorů. „Průměr je tisícovka na jednu kočku. Běžně by to byly dvě stovky, ale počítám do toho i nákladné zdravotní zákroky a léčbu,“ zmiňuje Janišková, kterou těší, že se jí s kolegy povedlo výrazně snížit úmrtnost koček na nebezpečné nemoci.
„Co se týče zranění, to mají kočky opravdu devět životů. Chybí jim nohy, oči? Vylížou se ze všeho. Ale na nemoci jsou obrovsky náchylné, a jakmile nějaká vážná propukne, brzy to vzdají,“ dodává.
