„Když jsme se v roce 1997 brali, byli jsme s ženou na zájezdu sportovního klubu na Havaji, spojili jsme to se svatební cestou. Tehdy jsem dělal krátký triatlon. Když jsme seděli ve vířivce a kolem nás chodila zlomená těla finišujících ironmanů, pronesl jsem k manželce památnou větu: „Tohle bych v životě dělat nemohl!“ A dva roky poté už zlínský triatlonista Petr Vabroušek na Havaji stál na startu Ironmanu. Celkem jich dokončil 220.
„Dozvěděl jsem se o tom teprve večer předtím. To je pro hejtmana velmi nepříjemná situace. A abych uměl chránit studenty a aby tato diskuse nebyla předmětem politické debaty, požádal jsem pana ředitele, aby akci udělal mimo školu. Jako kraj máme zodpovědnost za naše školy a chceme vědět, kdo se v nich pohybuje. Protože jak můžeme garantovat rodičům, že debata je korektní a nestranná, když o tom předem nevíme.“ Hejtman Radim Holiš (ANO) zatrhl debatu premiéra Petra Fialy (ODS) se studenty gymnázia v Rožnově pod Radhoštěm, konat se musela mimo školu… „Taková myšlenka je absolutně nepřijatelnou politizací školství, která navíc připomíná období minulého režimu. V demokratické společnosti mohou školy samy rozhodovat, koho pozvou, v jaké formě zprostředkují žákům setkání s osobnostmi veřejného života nebo politiky. Školy v tom musí mít autonomii. A nemusí to ani nikam hlásit, to je úplně absurdní.“… což nepochopil nejen Fiala.
„Je to naprosto nesrovnatelné. Použiju příměr: můj dědeček v roce 1916 nastupoval ke kavalerii do první světové války a během svého života zažil také přistání Američanů na Měsíci. To je za jeden život velký pokrok.“ Zlínský univerzitní profesor Vladimír Pata líčí prudký vývoj vědeckého oboru a přístrojů.
„Hasič má v plném nasazení na sobě oděv, dvacet kilogramů další zátěže a dýchací přístroj. A v tom musí tahat hadice a pracovat s technikou. Kdybych to měl k něčemu přirovnat, je to jako práce v zimním oblečení v třicetistupňovém horku. Je to velká zátěž pro celý organismus.“ Práce hasičů při požáru průmyslového objektu v Otrokovicích v tropických teplotách nebyla jednoduchá, jak popsal velitel zlínské stanice HZS Miroslav Sýkora.
„Podle mne je nářečí, které slyšíme doma, naším rodným jazykem. Sice říkáme, že rodný jazyk je čeština. Ale pod tímto pojmem si většinou představíme spisovnou češtinu, kterou se učíme ve škole. Naopak náš rodný jazyk je ten, kterým s námi mluví rodiče a prarodiče. A přesně to je i cesta, jak nářečí udržet. Aby se prarodiče nářečí nevyhýbali a mluvili jím se svými vnoučaty.“ Podle jazykovědkyně Martiny Ireinové z brněnského Ústavu pro jazyk český je při zachování nářečí klíčové udržování tradic.
„Když to trochu přeženu, tak je to takový napíchnutý ropný vrt. Bohatství z okolních států se bude vozit do Rožnova, kde se z něho budou vyrábět čipy do elektromobilů.“ Rožnovský starosta Jan Kučera o možné investiční pobídce půl miliardy korun pro rožnovského výrobce čipů onsemi.
Zlín plánuje zrušit nejlevnější jízdenku MHD. Není to zdražení, tvrdí |
„Zrušení dvanáctikorunového lístku není zdražování, dokážu si to představit.“ Když zrušíte jízdenku v MHD za 12 korun a nejlevnější lístek teď stojí 18 korun, není to zdražení. Aspoň podle lidoveckého náměstka zlínského primátora Vojtěcha Volfa.
„Trénujeme jako dementi, běháme jako koně a pak přijde tohle.“ Po historické porážce 5:9 s Mladou Boleslaví si zlínský fotbalista Rudolf Reiter ulevil hodně od plic.
„Je zajímavé, že jsou dny, kdy jsou velké zácpy a jsou dny, kdy je to v ten samý čas úplně v pohodě. Je to nevyzpytatelné. Nepřišli jsme na to, jestli to má nějakou logiku a řád.“ Podivil se Karel Chudárek, šéf zlínské pobočky Ředitelství silnic a dálnic, nad kolonami v centru města během opravy silnice.
„V Podzámecké zahradě je alej, které se říká Smutná. Je z nahusto vysázených stromů a sloužila jako koridor k jednotlivým zákoutím se stavbičkami. Díky intimitě, kterou poskytovala, dostala ještě jedno přízvisko – Alej vzdechů. Zkrátka, kdo tu neměl rande, jako by nebyl.“ Kroměřížskou alej se stromy vytvářejícími silný stín ocenili podle Lenky Křesadlové z Národního památkového ústavu zejména zamilovaní lidé.
„Kdyby zde nedošlo k rozvoji obuvnické industrializace, byl by dnes Zlín velikostí na úrovni Bojkovic.“ Historik David Valůšek připomíná význam Tomáše Bati pro vývoj města.
Naše generace už ve Zlíně končí, mrzí Kubiše. Klub o něj ztratil zájem |
„Sešli jsme se tady kluci, kteří byli z devadesáti procent odchovanci klubu. Žili jsme spolu na ledě i mimo něj, řešili jsme hokejové i soukromé věci. Třeba Tomáši Fořtovi a mně se narodilo dítě ve stejný den, pořád jsme v kontaktu a píšeme si. To samé Jirka Ondráček, odehráli jsme toho spolu moc a jsou z nás velcí kamarádi. S klukama jsme každou středu chodili hrávat na playstationu, byla u toho hrozná zábava, a i tím jsme se stmelili. Právě to, že jsme drželi pohromadě, nás dovedlo k titulu a rok předtím ke stříbru.“ Dnes už bývalý zlínský hokejista Pavel Kubiš vypráví o kouzlu sounáležitosti, která klub před deseti lety dovedla k medailím.
„Nejvíc nešťastný jsem v knihkupectví, když vidím všechny knihy, které bohužel nikdy nemohu přečíst. Víte, kolik bylo loni vydaných titulů? Šestnáct tisíc. To je nepředstavitelné číslo. Jsem rád, když za rok zvládnu přečíst 100 až 120 knih, víc nestihnu.“ O současném kronikáři Zlína, bývalém učiteli na gymnáziu a milovníkovi literatury Bohumilu Galáskovi se říká, že spí pouze pět hodin denně, aby měl čas na čtení. Něco na tom bude.
„Dnes jsou to často lidé, kteří si tento způsob života vybírají dobrovolně a raději snesou určitý hygienický diskomfort, než aby měli povinnosti a respektovali řád ve společnosti.“ Nejen Tomáš Gromus, velitel městské policie v Otrokovicích si všiml, že mnozí bezdomovci už oproti minulosti nejsou jedinci, kteří se kvůli závislostem dostali na životní dno.
„Vstoupím do kabiny a pozdravím: Zdár! Kluci kolikrát ani nezvednou hlavu a nevědí, kdo přišel, valijó telefon. Já mám přitom rád komunikaci, pokecat, zasmát se, pošťouchnout se, prostě kontakt. Řeč těla u mladých mi napovídá, že je jim to fuk.“ Doba a přístup mladých spoluhráčů se mění, jak poznal slovácký fotbalista Milan Petržela.
Ve Zlíně jsem dostala krásné role, říká oslavenkyně Milena Marcilisová |
„V roce 2000 měl ve Zlíně premiéru Cyrano z Bergeracu (režie Silvester Lavrík – pozn. red.), hlavní roli hrál Zdeněk Julina. Koncepce ale byla hrůzostrašná, na pódiu běhaly pionýrky a podobných nesmyslů tam bylo víc. Seděli jsme s kolegy v hledišti a dívali se na to, odejít jsme samozřejmě nemohli. O pauze jsme si zaraženě říkali: „Co teď? Co jim k tomu máme říct?“ Zdeněk přiběhl a ptal se: „Tak co?“ Chvíli jsme se na něj dívali a on jen prohodil: „V prdeli, co?“ Podobné inscenace nám vyhnaly diváky, někteří začali jezdit do Slováckého divadla a my měli prázdný sál.“ Herečka Milena Marcilisová vzpomíná na smutnou éru zlínského divadla.
„Možná si to neuvědomujeme, protože se zde pořád pohybujeme a podobu Zlína už bereme za samozřejmou. Ale když sem někdo přijede, vyjede s námi na terasu na mrakodrapu a rozhlédne se kolem sebe, kolikrát od něj slyšíme, že je neuvěřitelné, kolik zeleně tady je. Není automatické, že v centru krajského města máte tolik parků.“ Historička umění Ladislava Horňáková a kurátorka sbírky architektury v Krajské galerií výtvarného umění ve Zlíně připomíná platnost konceptu „města v zahradách“, jak ho vymysleli Baťa s architektem Janem Kotěrou a další.
„Jednou mě z nemocnice vytáhli do centra Klubíčko, kde byly děti mnohem víc postižené než já. Hráli tam bocciu (obdoba pétanque pro tělesně postižené). Když jsem je viděl, jak hrají, jakou mají radost, normálně jsem se rozbrečel. Odjel jsem pryč a říkal si: Ty deb*le, vždyť tobě nic není. Nemáš nohu, ale není to konec světa.“ Upřímné vyznání sledgehokejisty a bronzového medailisty z mistrovství světa Zdeňka Hábla.
Nemít nohu není konec světa. Parahokejista Hábl o cestě za světovým bronzem |
„Kolegům říkám, abychom se nevzdávali kartiček a razítek, které návštěvníci sbírají. Techniku máme neustále všude, památky nabízejí jedinečnou možnost být chvíli bez ní, zpomalit se, odpočinout si. V Polsku před lety stát masivně dotoval digitalizaci a pořízení nejnovější techniky. A ukázalo se, že lidé to vlastně nechtějí. Že víc ocení, když jsou chvíli v klidu v zahradě a mohou vnímat věci kolem sebe.“ Petr Šubík, ředitel územní správy Národního památkového ústavu v Kroměříži, popisuje přístup a oblast zájmů návštěvníků zámeckých zahrad.
„Kde je Hloušek, netuším. Jestli na marodce, nebo na pláži v Brazílii. Viděl jsem ho na začátku přípravy, pak se ztratil a od té doby ho někdo hledá. Adama touto cestou pozdravuji.“ Když k fotbalistům Zlína nastoupil trenér Pavel Vrba, téměř ihned přišel o jednoho hráče. Brzy se zjistilo, že Adam Hloušek dluží v Česku i v zahraničí desítky milionů korun. Hráč na sebe podal insolvenční návrh a ve Zlíně skončil.
„Jsem před důchodem. Ani bych neměl trénovat, jak někteří píší. Diví se, jak je to možné v mém věku. Brzy můžu zajít na úřad sociálního zařízení zažádat o důchod. Proto jsem klidnější a v pohodě.“ Vrba podruhé, tentokrát po záchraně Zlína. Na podzim už však „budoucí důchodce“ u týmu skončil.
