Až ve chvíli, kdy člověk sedne za šicí stroj, vezme do ruky kopyto se svrškem, vytáhne na stroji patu, nalepí stélku nebo jen na okamžik vyzkouší drásání kůže, teprve potom pochopí, co znamená řemeslná zručnost. Bez ní se v dílnách v Dolním Němčí neobejde žádný z téměř 150 lidí, přičemž většina tady pracuje zhruba dvacet let.
Denně projde jejich rukama zhruba 850 párů obuvi se značkou Baťa. To je 1 700 kusů za osmihodinovou směnu u pásu, často vstoje, s patnáctiminutovou přestávkou na svačinu, půlhodinovou pauzou na oběd a mzdou nedosahující průměru. Na tom, jak pracuje jeden, závisí všichni. Pás se nezastaví. Pracuje se rychle, přesně a kvalitně.
„Lidé neodcházejí, je to pro ně srdcovka,“ říká s úsměvem ředitelka Lenka Maňásková.
Firma redakci MF DNES navrhla, ať si někdo z redaktorů zkusí boty vyrobit. A tak se po třetí hodině odpoledne, už po konci běžné směny, ocitám v téměř prázdné dílně. Zůstávají jen ti, kteří mi pomohou se šitím vlastního páru.
Bota začíná vznikat v sekací dílně. Vybrat kůži, z níž bude vyrobena podzimní obuv, je ta nejjednodušší část. Pak už je to čím dál složitější. V Dolním Němčí používají na svršek kůže hovězí, skopové, ovčí. S různými vzory a designy. Vybírám si ten nejbarevnější, protože když už to má být originál, tak se vším všudy.
Nejdřív je potřeba vysekat jednotlivé díly. Formy vypadají jako vykrajovátka na vánoční cukroví.
„Jak chceš, Jani, ty kytky? Aby byly stejné, aby na sebe navazovaly?“ ptá se Marie Bršlicová, která mě zná z dětství v nedaleké Nivnici.
Jehla mi vyjíždí
Moje oko ale žádný rozdíl v kytkách nevidí. A to je právě to. Ženy, jež jednotlivé části kůže, které tvoří vzhled boty, vysekávají, mají úplně jiné vidění.
„Je to velké umění mistrů, aby useň vysekali tak, aby byla pěkná a díly k sobě ladily. Laik to sice nepozná, ale i jeden kus může mít nepatrně jiný odstín, maličký kaz, kterému je potřeba se vyhnout,“ upozorňuje ředitelka.
A jdeme do šicí dílny. Po svých pubertálních zkušenostech se šlapacím šicím strojem si říkám, že by to mohlo jít. Tady jsou ale stroje rychlé a citlivé a dvě podstatná slova jsou: dírky a zásek.
Žádné dírky v kůži, které by mi ukazovaly, kudy mám stroj vést, nevidím, jehla mi vyjíždí a občas utíká. Téměř neviditelné jsou i záseky, které zase navádějí na spoje mezi díly.
Šička Miluše Novotná, vyučená švadlena, mne uklidňuje, že za měsíc bych to zvládla.
Spodková dílna je třetí a nejtěžší. Tady se polotovarům dává tvar a jednotlivé díly do sebe začínají zapadat. „Tady se to zahřeje a vedle to zase zmrazí a tím se pata zpevní. Jinak by bota nikdy neměla požadovaný tvar,“ vysvětluje u jednoho ze strojů technolog Michal Mikulička.
Špatně položená stélka a značka Baťa je naražena nakřivo
Následující lepení stélky vypadá tak jednoduše, že by to bez vysvětlování a napoprvé měla zvládnout i moje dvanáctiletá dcera. Na rovinu, není to tak.
Závod v Dolním Němčí
|
Přestože mi Miroslava Bršlicová, mistrová spodkové dílny říká, že z každé strany má nalepovaná useň přesahovat bílý polštář tak dva milimetry, první lepení dopadá tak, že jedna strana přesahuje milimetry čtyři a na druhé nezbývá nic.
„Když není vidět bílé, je to dobré, protože do boty pak budeme stélku lepit usní nahoru a nesmí být vidět vnitřek,“ konstatuje mistrová.
Na stélku je potřeba narazit značku firmy. Takže položit do stroje a nohou sešlápnout pedálek. Nic jednoduššího snad neexistuje. Stejně jako všude, je i tady potřeba dávat pozor na detaily, protože na špatně položené stélce bude slovo „Baťa“ naražené nakřivo.
Běžně tady razí i jiné značky, protože v Dolním Němčí se vyrábí třeba i baťovská značka Weinbrenner. Největší množství putuje do Itálie.
Práce, které zvládnou jen mistři
Tu komplikovanější a fyzicky náročnější část mám pořád před sebou. Také proto v poslední dílně pracuje více mužů než jinde.
„Potřebujeme tři chlapy, ale nikomu se nechce pracovat rukama,“ hlásí jeden z nich.
Na kopyto tady svorkami přicvakávám napínací stélku, aby se nehýbala. Stroje, které v této fázi výrobě bot pomáhají, už jsou složitější. U prvního je potřeba nejdříve změkčit špičku, aby byla poddajnější a dalo se s ní lépe pracovat. Proto ji stroj zahřeje na 200 stupňů Celsia.
Pak přichází podstatná fáze, která ze dvou dosud oddělených částí udělá jednu, která už působí jako bota. Sešitý svršek je potřeba na kopytě vyrovnat s napínací stélkou a vložit do stroje, kterému se říká špicovka.
A vložit neznamená „dej ho tam“. Musí přesně sedět, kůže se musí správně natáhnout.
To už je opravdu vyšší level. Stejně jako u vedlejší mašiny, která zase spojuje patní část. Tomáš Hibler to dělá dvacet let a mezi řečí přiznává, že už došlo i na zranění. „To umí ovládat málokdo,“ vysvětluje.
A ředitelka upozorňuje, že právě lidé z této dílny jsou ti nejvíce specializovaní. Díky nim by firma mohla rozjet i výrobu menších zakázek.
Počítač zná jednotlivé druhy a velikosti kopyt a podle toho mu obsluha musí umět nastavit rozpětí trysek, kterými nanáší lepidlo a současně k ní tlačí a napíná svršek.
„Kdybych tam nastavil jiné kopyto, tak budou trysky jinde a lepidlo poteče bokem,“ ukazuje Hibler.
Podobně náročný je i další krok. Na rotujících kartáčích se zespodu drásá a po bocích šaluje kožený materiál. Kartáče vibrují a kopyto je potřeba přitlačit tak akorát. Jemně, ale cíleně. Aby zdrsnily a obrousily kůži, na kterou pak lépe přilne podešev.
Upřímně, na to si netroufám. Jaroslav Jurča je jedním ze čtyř mužů, kteří to umí tak dobře, že přesně ví, jak vypadá ideální poměr jemnosti a síly.
Stačí více zatáhnout a práce desítek lidí je zničená
Další fáze už jsou o poznání snadnější. Na botu se nasazuje poslední díl, tedy podešev. Tu zase na speciálním stroji, ale už sama, obkresluji tužkou, aby bylo jasné, do jaké výšky je potřeba nanést lepidlo. S tím nemám problém, tužka je můj pracovní nástroj už dlouhou dobu.
Po dvacetiminutovém schnutí se na svršek nasadí podešev a bota poprvé dostává téměř konečnou podobu.
Zbývá obě části pod tlakem k sobě zalisovat a vyzout kopyto. Další věc, která vypadá strašně jednoduše, ale když člověk táhne příliš silně nebo špatně, může se stát, že podešev odlepí. A v té chvíli je veškerá práce desítek lidí zničená.
Šikovné ruce jsou totiž potřeba i na obyčejné přilepení vkládací stélky dovnitř boty nebo nasazení baťovského štítku s nápisem Vyrobeno našimi ševci.
Po dvou hodinách v dílně je mi jasné, že práce místních lidí je náročná, odborná a k nezaplacení. Ne každý ji zvládne a zatím to bohužel nevypadá, že by rostli nástupci.
