Byla první adventní neděle 27. listopadu 2011 a vlčnovskému starostovi Janu Pijáčkovi pípla na mobilu esemeska.
Byla z Indonésie a psala mu Eva Kumínková, rodačka z Rožnova pod Radhoštěm a členka komise UNESCO, která hodnotila projekty snažící se o zápis na prestižní seznam.
„Právě od ní jsem se dozvěděl, že jízda králů se stala součástí UNESCO,“ vzpomíná Pijáček. Starostou obce byl devatenáct let a stál i u jejího historického okamžiku.
Byly to velké nervy?
Věděli jsme, že máme jen jednu šanci. Když vaši nominaci komise neschválí, stát už ji podruhé nemůže podat. Ale projekt byl připravený výborně, ze strany hodnotitelů k němu nebyly ani žádné dotazy.
A v dalších dnech jste byl v médiích prakticky pořád, vzpomínáte?
Volali mi z jednoho českého rádia a ptali se: Tak co, vyvalíte sudy na náměstí a budete slavit, ne? Ne, odpověděl jsem. Pokračovali: Ani ohňostroj nebude? Já na to: Ne, musíme k tomu přistupovat s pokorou. Tak jste to oslavil? – zněl další dotaz. Uvařil jsem si kafe, rozeslal esemesky známým a pak jsem šel na hřbitov ve Vlčnově. Chtěl jsem poděkovat všem, kteří tam leží. Hlavně jejich zásluhou a tím, že tradici dlouhé roky udržovali, je jízda králů zapsaná na tento seznam.
 |
Jízda králů přežila války, zákazy i normalizaci. Jen pandemie koronaviru ji loni zastavila.
Ano, v roce 2020 byla přestávka. A letos to bylo jen v komorní atmosféře a pro místní. I v minulosti se dvakrát stalo, že jízda nebyla, dodnes je to ovšem zahaleno tajemstvím. Ale během druhé světové války se jela. Místní osmnáctiletí kluci tehdy prokázali velkou statečnost, když jeli do Zlína na gestapo žádat o povolení. Ukázali, jak moc si své tradice váží.
Co vám zápis do UNESCO dal?
Je to nejvýznamnější certifikát, který můžeme získat. Jsme součástí noblesní společnosti a jízda králů se vlastně stala majetkem celého světa. Také jsme se zavázali k tomu, že ji budeme udržovat v původní podobě tak, aby jako nehmotný statek nebyla poškozená. Třeba ji nesmí jezdit děvčata nebo místo koní nemůžou kluci sednout na motorky, když to přeženu. Princip UNESCO vychází zespodu a oceňuje místní komunitu, která se o tento statek stará a udržuje jej v archaické podobě.
A nevzalo vám to naopak něco? Nestala se z jízdy moc nóbl záležitost?
Myslím, že ne. Mezi lidmi v obci pořád vyvolává pocit hrdosti, že můžeme udržovat ve stejné podobě to, co nám předali naši předci. Máme tady mladé kluky, kteří jsou úplně stejní jako jejich vrstevníci jinde v zemi. Ale když přijde ten okamžik a mají osmnáct let, tak najednou sami říkají, že pocítí něco neopakovatelného. Jízda králů je pro ně premiéra a zároveň derniéra. Nemohou ji už nikdy jet. Z toho vznikají úžasné zážitky. A nejen u rodiny. Když jednou jeden jezdec volal vyvolávku, viděl jsem nedaleko slečnu, které tekly slzy. Ptal jsem se jí, proč pláče. Víte, projezdila jsem už spoustu míst, ale tady jsou takové emoce, které mě obrovsky dojímají, odpověděla mi. Mnozí návštěvníci v jízdě třeba hledají kořeny svých předků. I v tom je síla a význam tradiční kultury.
Národopisná slavnost s lidovým zvykem jízdy králů.
Jaký byl váš nejsilnější prožitek?
Když před dvaadvaceti lety poprvé jel nejstarší syn. Připravoval se na to dlouho a věděli jsme, co ho čeká, ale když nasedl na koně, najednou z něj byla úplně jiná persona. Je to prastarý iniciační rituál: u domu na koně nasedá chlapec a po objížďce se vrací muž. A když začaly vyvolávky, poprvé jsem si to silně uvědomil. Dojalo mě to, byly tam i nějaké slzy.
„UNESCO, NEUNESCO, najít krále je rok od roku těžší.“ Takový byl titulek článku o jízdě králů v MF DNES před deseti lety. Platí to dodnes?
Jsou roky, kdy je to problém. Osmnáctiletí členové družiny musí prokázat organizační talent i komunikační dovednosti. Krále vybírají sami, nikdo z dospělých jim nepomáhá. Musí obejít rodiny, probrat to s nimi a přesvědčit i budoucího krále, což je malý kluk ve věku 10 až 12 let. Někdy je rodina pro, ale jejich syn se zasekne a nehnete s ním. Jindy je nutná jistá forma diplomacie, protože zájemců je třeba víc a nechcete nikoho na vesnici urazit. Jednou se kvůli tomu i losovalo.
Jezdců míváte dost?
Vždy to kopíruje demografický vývoj. Když byly silnější ročníky, měli jsme jich i přes třicet. Teď je trend méně příznivý. Je nutné zdůraznit, že ve Vlčnově se jízda jezdí každý rok, takže kluků není neomezené množství. Jinde také jezdí členové jednoho souboru, klidně i pětkrát za sebou. Pak sice umí lépe jezdit na koni a předvádějí na něm krásné kousky, ale už to není to pravé. Nám starší kluci vypomáhají u slabších ročníků aspoň v roli pobočníků.
Jak velký výdaj čeká královskou rodinu?
To záleží, jak se kdo rozšoupne. Dušan Vráblík z Vlčnova dělal před lety statistiku a vyšlo to na 35 tisíc korun, teď už to bude víc. Ale kolikrát pomáhá celá rodina, sousedé a kamarádi. Někdo napeče buchty, jiný udělá občerstvení, další dá svoji slivovici a víno… Lidé si pomáhají a obec to stmeluje. Přispěli jsme i my z obce, protože nechceme, aby se jízda králů stala výsadou bohatých. Finanční aspekt by neměl být překážkou, krále může mít i rodina s nižšími příjmy.
Pro řadu lidí to je i otázka prestiže, což přebije vysoké náklady.
Když se jedné maminky, která měla doma už druhého krále, ptali na cenu, odpověděla: Však pomohla celá rodina, každý něco donesl. A my s manželem jsme si pak sedli a rozhodli se, že ten zážitek dopřejeme i druhému synovi. Prostě letos nepojedeme na dovolenou, báječnou dovolenou budeme mít při jízdě králů. V tom je všechno.
Někdejší vlčnovský král Ondřej Darek Franta
Zažil jste nespočet jízd králů. Jak se mění v čase?
Od 90. let se změnil hlavně doprovodný program. Zvou se dětské soubory, pro které je to úžasný zážitek. Na soutěžích si tleskají samy sobě se svými rodiči, tady mají velké obecenstvo. Rozšířený je i prodejní jarmark, kam jezdí výhradně tradiční řemeslníci. Nemůžou tady být pouťové stánky a atrakce, to by bylo úplně proti duchu akce.
A změnil se vztah vlčnovských obyvatel k této tradici?
Úplně všichni asi nejsou nadšení, to by ani nebylo normální. Někoho to nezajímá, někdo zase rád kritizuje už z principu, ale myslím, že většina lidí má k jízdě vřelý vztah.
Jaká další památka z regionu by si podle vás zasloužila zápis do UNESCO?
Fašankový tanec pod šable, což je tanec s meči, který si také dodnes zachoval svoji archaickou podobu. Ale musel by se snažit o zápis společně s dalšími státy, kde podobný rituál praktikují dodnes.
Obce si dříve krále kradlyJízda králů, která se před deseti lety dostala na seznam světového nehmotného kulturního dědictví UNESCO, patří k nejznámějším folklorním zvykům u nás. Psané záznamy se datují až do roku 1808, obyčej je všajk podle všeho ještě starší. Každoročně se jízda králů koná pouze ve Vlčnově (loni nebyla kvůli pandemii covidu-19), v Kunovicích to je každý druhý rok, v Hluku jednou za tři roky a ještě o rok delší je přestávka ve Skoronicích. Ta většinou bývá součástí kyjovského festivalu Slovácký rok. Původ jízdy králů je nejasný, podle etnografů pravděpodobně navazuje na pohanské iniciační rituály pro dopívající chlapce. Rituály, které oslavovaly nástup blížícího se léta, patří k historii předkřesťanských Slovanů v Česku, na Slovensku, v Polsku či na Ukrajině. Aktéři jízdy, tedy král s doprovodem oblečeni do ženských krojů, pak podle nejznámější verze připomínají uherského krále Matyáše Korvína, který po porážce od vojsk Jiřího z Poděbrad v roce 1469 prchal z bojiště v přestrojení za ženu. Inspirací pro vznik jízd králů ale bylo nejspíše více, připomínají se třeba družiny výběrčích daní slovanských knížat, které krajem objížděly po žních. Hlavní postavou jízdy je král, kterým bývá chlapec ve věku 10 až 12 let. Kromě ženského oděvu je pro něj typická růže v ústech (aby nemohl mluvit) a pentle, které mu zakrývají obličej. Doprovází jej družina mladíků zvaných „legrůti“, kteří krále ochraňují a také vybírají výslužku. Jak už označení příslušníků královy družiny napovídá, byli dříve členy doprovodu chlapci, odvedení v daném roce na vojnu. Nyní obvykle na koních jezdí ti, kteří v daném roce dovrší osmnácté narozeniny. Dnes se jízda králů koná jen v několika málo obcích, v minulosti ale byla běžnou součástí života a ještě ve 30. letech minulého století se na Slovácku konala v každé větší vsi. S tím byly spojeny i další dnes už zapomenuté tradice, třeba krádeže krále mezi vesnicemi a jeho následné potupné vykupování. To často provázely i fyzické potyčky. |
