Redl se skupinou Naše nová kapela tak zahraje i v neděli 9. prosince. Protože on i jeho spoluhráči jsou ve Zlíně jako doma, dá se očekávat, že oba koncerty budou skutečným zážitkem.
Vlasta RedlNarodil se v roce 1959 a mládí prožil ve Valašském Meziříčí-Poličné, kde s amatérskými kapelami vystupoval na tanečních zábavách. V 80. letech se přestěhoval do Zlína (tehdy ještě Gottwaldova) a začal spolupracovat se skupinou AG Flek. V roce 1996 vytvořil sestavu Každý den jinak, ale od roku 2007 hrál sám nebo v triu se Samsonem Lenkem a Slávkem Janouškem. Nyní vystupuje se skupinou Naše nová kapela. Některé jeho písničky, především Sbohem galánečko, doslova zlidověly. Redl píše také divadelní a filmovou hudbu. V loňském roce vyšla jeho knižní prvotina My tři a já. Ať už sólově, v triu nebo se skupinou vydal celkem třináct alb. |
Berete koncert ve Zlíně jinak než ty ostatní?
Nepochybně. Dvanáct let jsem tady bydlel, mám tu spoustu bývalých spoluhráčů, sousedů a dnes už i příbuzných. To je kus osobního života. Ale i kus práce. Ve Zlíně jsem napsal desítky, možná stovky svých nejlepších textů i řadu svých nejznámějších písniček jako Sbohem galánečko, Křupavá srdíčka... Vlastně skoro všechny rané folkůvky, které mi umožnily se muzikou živit. Zlín byl posledním městem, kde jsem ještě pár let musel vstávat o půl páté a dobíhat trolejbus, abych stihl být v šest v práci. Město, kde jsem se ze skladníka a uklízečky na gymplu stal umělcem. To se zapomenout nedá. Protože tady ještě stále občas ve studiu u Ivoše Viktorina něco nahráváme, většinou tady přitom i přespávám, takže se dá říct, že tu tak trochu bydlím dodnes.
Na koncertě asi budete mít spoustu známých, že?
Půlka naší kapely taky pochází ze Zlína, takže když pozveme všechny kamarády a známé, jsme pak při koncertě skoro vděční za každou novou tvář v hledišti.
Chystáte do Zlína nějakou novinku, kterou jste ještě nehrál? Nebo nějaké jiné aranžmá?
Do Zlína se vždycky v kapele kujou nějaké extra pikle. Také letos jsme si vymysleli něco, co souvisí s naší dávnou spoluprací s místními umělci, ale nevím, jestli mám to překvapení vyzradit.
Existuje nějaká písnička, kterou hrajete raději než ostatní?
Vždycky je během koncertu něco, na co se člověk těší o něco víc. Někdy proto, že se to hraje tak nějak samo, bez stresu, nebo že u toho lidi nejvíc šílí. Ale spíš se to pořád mění podle toho, jak kapela do písniček proniká, jak se zlepšuje dynamika, feeling nebo jak přibývá muzikantských fórů. Někdy člověk zjistí až po vystoupení, co hrál nejraději. Ale kdyby se nějaké písničce stalo, že bychom ji hráli méně rádi než ostatní, okamžitě by letěla přes palubu.
Máte doma velké množství kytar. Hrajete na koncertech stále na tytéž, nebo občas vyberete i nějakou jinou?
Zas tolik kytar už nemám, něco si rozebralo potomstvo, něco jsem rozpůjčoval kamarádům. Je pravda, že občas mi někdo přiveze nějaké nástroje nebo aparáty na testy, tak je potom vozíme po šňůrách. Ale popravdě řečeno, hraju radši na něco, kde umím poslepu nahmatat hlasitost. Nové kytary jsou mnohem dražší a v lecčems lepší, ale já jsem trémista, tak si nechci ještě nakládat. Proto hraju radši na ta svoje ohmataná vesla, a na ty drahé jen když mně rupne struna.
Máte ještě první vikomtku z Krnova?
Bohužel už dávno ne, vyměnil jsem ji za dražší a v jistém ohledu lepší kytaru. Dotyčný člověk ale vikomtku chtěl jen kvůli jejímu krku, takže ji hned rozebral. Ani nevím, co si z toho postavil, ale ten nástroj už neexistuje. Jinak bych ho vyhledal a koupil ji zpátky, abych měl památku.
Píšete teď i pro někoho jiného než pro sebe?
A víte, že jo? Právě jsem dopsal pro jednoho slavného saxofonistu takovou opravdu hodně sladkou, romantickou serenádu. Pro sopránsaxofon a pár statečných klavírů, velký patos... Jestli tu nahrávku nezvrtá, tak to bude megahit. Nebo taky ne. No a? Dneska mít megahit, to už je stejně spíš ostuda. Ale přesto bych ji rád zažil.
Uvažujete po vydání knihy My tři a já o něčem dalším?
Ano, mám rozepsané další dvě knížky. V lednu a únoru se skoro nehraje, tak se zašiju někam, kde mě nikdo nenajde, a budu na nich dělat.
Píšete hudbu, texty, vydal jste knihu. Neláká vás třeba hraní ve filmu?
Nejsem herec, nemám na to vlohy. Naopak, celý život se učím nebýt nikým jiným. Dovedl bych dobře zahrát leda sám sebe, ale fakt nevím, koho by takový film zajímal. A hlavně kdo by ho zaplatil. Bylo by určitě velice zajímavé a užitečné pro celé lidstvo natočit mě, když mi bylo čtrnáct, sedmnáct let! Tehdy to ale nepřicházelo v úvahu a dnes je na to už příliš pozdě. Ani Max Factor nemá tolik pudru, aby ze mě udělal dítě. A mezi mladičkými herci nevidím u nás žádné dítě, které by umělo zahrát blues. Tak si něco nechme taky na příští život, ne? Ale moment... napadá mě: kreslený film!
Setkáváte se s bývalými spoluhráči z Valašského Meziříčí?
Velmi často. Letos jsem si zahrál na jedné oslavě jubilea kapely, kde se sešlo asi 200 starých známých. Jamovali jsme skoro do rána, velký ohlas sklidilo moje Blues o praseti. Bohužel si to ráno nikdo nepamatoval a ten, co to nahrával, ztratil kameru. Ale není divu, když vzadu za jevištěm měli naražený kanystr slivovice. To je prostě hrůza, ten Valmez, tam se vůbec nic nezměnilo! Zaplať pámbů, že jsem odtaď pryč!
