„Narazila jsem na inzerát, že se hledá postdoktorandský výzkumník na projekt, který zahrnoval filmování lidských vajíček za účelem zjištění příčin neplodnosti. Nadchlo mě to,“ líčí rodačka z Ústí u Vsetína, jejíž práce představuje světový průlom v umělém oplodnění.
Proč někteří lidé nemohou mít dítě, to je odvěké téma, že?
Neplodnost tady byla vždycky, jen dříve byly akutnější problémy jako infekce nebo úrazy. Epidemie neplodnosti, o které se teď píše, je jen víc vidět, není to nic nového. Změnil se životní styl, ženy odsouvají těhotenství na pozdější dobu a neplodnost je začíná víc trápit.
Jak velkou roli při tom mají pověstné „biologické hodiny“?
Každému tikají individuálně. Kalendářní a biologický věk jsou dvě různé věci, jsou ženy, které bez problémů počnou ve čtyřiceti letech. Ale statisticky věk samozřejmě roli hraje. Stejně jako psychika. Časté jsou případy lidí, kteří první dítě měli přes umělé oplození a druhé se jim narodilo normálně.
Je už překonaný názor, že za tyto potíže mohou hlavně ženy?
Říká se, že v 35 procentech hraje roli mužský problém, v 35 ženský a ve zbývajících 30 buď něco společného, nebo neznámý důvod. Pro některé muže je to citlivé téma, takže když jim řeknu, čím se zabývám, zatváří se všelijak. Ženy to mají jinak, ty se spíš na chvíli zarazí a pak to chtějí probrat. Kamarádky mě pořád zásobují tím, co čtou v různých časopisech o tom, kdy se má otěhotnět. Jenže jak shrnout problematiku, jež se na univerzitě učí několik semestrů, do srozumitelné a stručné formy?
Ve společnosti se navíc problémy s početím dětí hodně řeší...
Ano, i to vede k ještě většímu stresování lidí. Každý to cítí jinak, ale podle mě dítě není projekt. To, že se narodí zdravé dítě, je zázrak a štěstí, ne samozřejmost. A ani umělé oplodnění není plán B pro všechny. Šance na zdravé dítě je u třiceti procent počatých embryí. Kritický je už samotný moment implantace, kdy musí embryo ošálit imunitu matky a spoléhat na svoji genetickou výbavu.
Svůj výzkum jste dělala v laboratoři na britské Cambridge, kde v minulosti působil Robert Edwards, slavný průkopník umělého oplodnění. Potkala jste se s ním?
Stála jsem o to, ale bohužel ne. Když jsem na Cambridge přišla, byl už ve špatném zdravotním stavu. Edwards je můj vzor. Když jsem četla jeho životopis, bylo to úžasné čtení. Nespokojil se jen s vědeckou publikací svých poznatků, chtěl pomoct lidem. Na výzkum, za který v roce 2010 dostal Nobelovu cenu, přitom původně nezískal grantové peníze. Do nemocnice, kde se narodilo dítě z umělého oplodnění, dojížděl přes půlku Anglie. Nepovedlo se jim to napoprvé, až napopáté. Matku Lesley Brownovou chtěli utajit, jenže bulvární novináři je pronásledovali, obklopili kliniku a někdo zavolal, že je uvnitř bomba. Chtěli je dostat ven a zjistit, kdo je nastávající matka. Edwards s kolegou Steptoem se hrozně báli, že Brownová potratí, její manžel novináře málem fyzicky napadl. Když se malá Louise Joy v červenci 1978 narodila, musel to pro Edwardse být nepopsatelný pocit.
Na Cambridge jste se svými poznatky seznámila i královnu Alžbětu. Jak k tomu došlo?
Rozhodně nepřijela jen proto, aby viděla zrovna mě. (smích) V Cambridge se otevírala nová budova našeho institutu, který novináři přezdili na „továrnu na Nobelovky“, což mimochodem sedí. Vědci odsud získali deset Nobelovek. Královna přijela budovu otevřít a prezentovaly se jí dvě laboratoře, jednou z nich jsme byli my. Bylo nás tam pět pracovníků, čtyři dělali na myších vajíčkách a já na lidských. A protože můj výzkum je pro laiky vděčný a dobře se komentuje, vybrali k prezentaci tento projekt. Královna viděla rané výsledky výzkumu, stala se tak první externistkou mimo naši laboratoř, která měla tu čest. (opět se směje) Tehdy na to řekla: „It’s fascinating, isn’t it?“ Když se mi nedařilo, držela mě právě tahle vzpomínka nad vodou.
Jaký byl váš „heuréka moment“, o kterém každý vědec sní?
Vzrušující momenty byly hned dva. Když jsem poprvé vezla vajíčka od dárkyň, třásly se mi ruce. A když jsem dění ve vajíčku dala filmovat, vyšlo to hned napoprvé. Tehdy jsem tam viděla něco, co jsem si nedovedla vysvětlit. Už jsme věděli, jak se chová vajíčko před oplodněním u myší, ale tohle se u nich nedělo. Napadlo mě, že jsem asi něco pokazila, ale pokračovala jsem dál. Nechala jsem mikroskop jet přes noc, ráno se šla podívat – a vajíčko úspěšně uzrálo. Když se to objevilo i u třetí pacientky, dívala jsem se na ta videa a došlo mi, že se děje něco nečekaného. Navíc to popíralo vědecký výzkum mojí šéfové, která zkoumala vajíčka myší. U lidí to ale funguje jinak.
Můžete tedy popsat, co se ve vajíčku děje?
Problém je v aparátu, který chromozomy rozděluje. V živočišných buňkách je speciální organela, která vyztužuje kraje či póly dělicího vřeténka, které mechanicky roztáhne chromozom. Zodpovídá právě za rychlé vytvoření dělicího vřeténka a rozdělení chromozomů. Jenže lidskému vajíčku tahle organela, která se nazývá centrozom, chybí. Vědci už to tušili, ale nyní už víme, jak si vajíčko bez centrozomu dělicí vřeténko vytvoří. Kvůli chybějící organele je však dělicí aparát vajíčka vysoce křehký a dělení chromozomů vede k mnoha chybám.
K čemu to pomůže?
Teď víme, jak dlouho zásadní „zrací“ procesy ve vajíčku probíhají, a s tím už se dá pracovat v klinické praxi. Laicky řečeno, nezralé vajíčko se se spermií nepotká. Pro asistovanou reprodukci se ale používají i vajíčka, která ještě nejsou na příchod spermie připravená. Proto se s umělým oplozením musí počkat na správný čas. Poznatky mého výzkumu tedy umožní lepší načasování oplozovacího procesu.
Kdy se vaše zjištění dostanou do praxe?
Bude záležet na jednotlivých klinikách, časově to těžko odhadovat. Snažím se to zavést do praxe a mluvíme o tom, jak upravit operační protokoly, které se používají. Na klinice, kde nyní působím, navíc navrhuji koupi speciálního mikroskopu, který umožní spolehlivé zhodnocení, zda je vajíčko již zralé, či ještě ne.
Vrátila jste se z Velké Británie do Česka a zdůvodňovala to i tím, že u nás je v oblasti umělého oplodnění svobodomyslná atmosféra. Platí to pořád?
Doufám, že to tak zůstane. Česko je velmi liberální, existuje tady i dárcovský program, který sem láká cizince. Lze tu oslovit dárkyně vajíček, což třeba v Německu není možné. Nabízíme výbornou léčbu za třetinové peníze ve srovnání se západní Evropou. Lidé to však mnohdy berou jako produkt a chtějí jeho kvalitu. Mají pocit, že si dítě koupí. Jenže pořád je to „jen“ medicína, takový trik, jak ošálit přírodu. Stoprocentní úspěšnosti asi nedosáhneme nikdy.
