Oba dřív pracovali v podniku Valaška, kde se papuče vyráběly do devadesátých let minulého století. Marie jako šička, Jaroslav jako seřizovač strojů.
„Byl jsem tam od osmdesátých let, ale když družstvo skončilo, tak jsme nakoupili stroje a začali jsme je dělat sami,“ zavzpomínal Kolínek.
Byla to hlavně zásluha jeho matky Marie Ročákové. Hned, jak v roce 1991 odešla do důchodu, si pořídila živnostenský list a začala teplé domácí botky z houní sama vyrábět. Nyní je jí 88 let a za udržení tradičního řemesla v Kloboukách získala v roce 2024 cenu města.
Dřív se tyto dětské botičky hodně nosívaly, ale dnes je maminky nekupují. Přitom na doma nebo ven do kočárku jsou ideální, hezky pohodlné a teploučké.
Marie Kolínkovápapučářka
„Ještě před třemi lety papuče sama vyráběla. Ona byla tím hlavním motorem, který nás k tomu přivedl. Mě samotného by ani nenapadlo, že někdy budu dělat papuče,“ zavzpomínal syn.
„Jeho snem bylo opravovat auta. Dokonce máme u domu montážní jámu,“ podotkla manželka.
„Nakonec jsem rád,“ usmál se Jaroslav. „S těmi auty by to byla hodně špinavá práce, výroba papučí je čistější.“
Nejdříve z družstva Valaška propustili Marii Kolínkovou. Kvůli záplavě levných bot z Asie zájem o výrobky kloboucké továrny upadl. Pak přišel na řadu manžel. V roce 1997 se proto rozhodli, že si rozjedou vlastní dílnu.
Z krachující Valašky mohli levně nakoupit potřebné stroje, a dokonce i množství kvalitního materiálu, obojí používají dodnes. Zkušenosti z podniku se jim hodily. Jaroslav se věnuje techničtějším činnostem, stará se o stroje, připravuje svršky, vysekává je, brousí podešve. Manželka šije nebo nahazuje svršky na kopyto.
„Všichni se ptají, jak spolu můžeme tak dlouho vydržet. Já vstávám dřív a on později, dá se říci, že chodím na ranní a manžel na odpolední,“ zasmála se Marie.
Základem je pořád ovčí houně
Základním materiálem je stále ovčí houně. „Mám ještě pořád zásoby, které jsem si nechal udělat a nakoupil je, když končila Valaška,“ vysvětlil Jaroslav. „Kdybychom je museli nakupovat za dnešní ceny, bylo by to několikanásobně dražší a naše boty by byly neprodejné.“
Ne na všechno ale stačí původní zásoby. Pro různé vzory bot se používají i jiné materiály, nakupují je od dodavatelů v Česku a na Slovensku, například gumu na podrážky. Dražší nově vyráběné houně pak slouží především na krojové boty.
„V okolí funguje mnoho folklorních souborů a kroužků, pro ně hodně vyrábíme,“ popsal Jaroslav. „Také je děláme pro folklorní skupiny ze Slovenska. Výhodou je, že jsme na pomezí, tak si sem lidé ze Slovenska zvykli jezdit.“
Řemesla nenecháme umřít, rozhodli se na Valašsku. A zapojili děti |
Zájem už ale není tak velký jako dřív, kdy vyráběli i třikrát tolik. „Odbyt byl větší. Lidé tady byli na ty papuče zvyklí, v širokém dalekém okolí je odjakživa nosívali, protože jsou hřejivé a pohodlné,“ řekla Marie.
Zákazníky jsou proto většinou starší generace, někdy ale přijdou i třicátníci. Přestože Kolínkovi vyrábí i papučky pro děti, moc se neprodávají.
„Dřív se tyto dětské botičky hodně nosívaly, ale dnes je maminky nekupují. Možná kdybychom na bok našili tři pásečky, tak by to šlo,“ zasmála se. „Přitom na doma nebo ven do kočárku jsou ideální, hezky pohodlné a teploučké.“
Marie a Jaroslav Kolínkovi jsou zřejmě poslední zástupci kdysi rozšířeného papučářského řemesla ve Valašských Kloboukách.
Marie a Jaroslav Kolínkovi jsou zřejmě poslední zástupci kdysi rozšířeného papučářského řemesla ve Valašských Kloboukách.
Kloboucké papuče od Kolínků hodně vyhledávají lidé, kteří mají problémy s nohama. Často shánějí padnoucí obuv jen velmi těžce. „Děláváme boty na nateklé a nemocné nohy nebo na široká chodidla. Když někdo přijde, změříme mu nohu a uděláme papuče přímo na míru,“ upozornila Marie.
Teď už jsou manželé Kolínkovi v důchodu, takže jim současný odbyt vyhovuje, víc už by ani nevyrobili. Dřív také hodně objížděli jarmarky, například v Rožnově nebo Kloboukách.
„Bylo to náročné, protože se toho vždycky muselo moc balit. Od každé boty spousta velikostí a barev,“ podotkl Jaroslav.
E-shop zavrhli, boty prodávají doma
Zájemci si zvykli chodit do obchůdku, který se nachází přímo v jejich domě ve Valašských Kloboukách.
„Je to lepší pro nás i pro zákazníky,“ nepochybuje obuvník. „Mají tady obrovský výběr a mohou si rovnou vyzkoušet, co jim sedí nejlíp. A mají tady velmi příznivé ceny.“
Největší mikulášský jarmek v kopcích na Valašsku se chystá celé měsíce |
E-shop ani internetové stránky Kolínkovi nemají. „Když jsme je asi před patnácti lety měli, tak jsme to nestíhali. To už bychom museli fungovat úplně jinak, mít zaměstnance. Už by nás to ale asi neuživilo,“ vysvětlil Jaroslav.
Až přestanou Kolínkovi vyrábět, bude to nejspíš konec papučářství v Kloboukách. Nemá kdo pokračovat, protože jejich dcera žije v Praze. Pro mladou generaci to není atraktivní profese. Pomalu se tak vytrácí i znalost výroby, která se v mnoha klobouckých rodinách dříve po generace předávala.
Kdo nešil papuče, nebyl pravý Klobučan, říká historikProč se pětitisícové Valašské Klobouky staly proslulé výrobou teplých papučí? Může za to trochu jiné řemeslo – soukenictví. U zrodu všeho ale byl chov ovcí, jejichž vlna je hlavním materiálem pro soukeníky i papučáře. Valašské Klobouky byly v 16. století velkým soukenickým střediskem, byl tady výjimečně silný soukenický cech. Největší rozmach toto řemeslo dosáhlo v závěru 18. století, kdy v Kloboukách fungovalo přes 500 soukeníků.  Ředitel Městského muzea ve Valašských Kloboukách Petr Odehnal ukazuje expozici soukenictví v Červeném domě. „To bylo suverénně nejvíc na celé Moravě,“ upozornil ředitel zdejšího Městského muzea Petr Odehnal. „V té době válčila celá Evropa a bylo potřeba množství sukna na uniformy pro vojáky, ale také na pokrývky a deky.“ To se změnilo po napoleonských válkách, když přišla hospodářská krize. Během zhruba deseti let šly počty prudce dolů a kolem poloviny 19. století bylo soukeníků v Kloboukách už méně než sto. „Pár někdejších soukeníků, kteří přišli o práci, se začalo zabývat podomácku výrobou toho, co se později označovalo jako valašské papuče,“ popsal muzejník. Pracovali pořád se suknem z ovčí vlny, ale vyráběli z něj obuv. Ze začátku jich bylo málo, jejich počet ale postupně rostl a kulminoval někdy kolem roku 1900. „Pak se tradovalo, že kromě fary, radnice a lékárny všichni v Kloboukách šijí papuče,“ usmál se Odehnal. „Ani to ale není tak úplně pravda, protože třeba i kloboucký lékárník podnikal v papučářství a starosta toto podnikání rozjel ve velkém a patřila mu největší továrna ve městě.“ Papuče pro MasarykaStarosta a továrník František Šerý byl také poslancem Moravského zemského sněmu a přítelem T. G. Masaryka, který tehdy kandidoval za valašská města do vídeňského parlamentu. „Když byl Masaryk prezidentem, dostával každý rok na Vánoce kloboucké papuče od Šerého,“ připomněl Odehnal. „Jestli je ale nosil, to je jiná otázka.“ Počátkem 20. století kloboucké papučářství výrazně ovlivnilo celý kraj, podílel se na něm kdekdo. Bylo potřeba prošívat podešev silnou navoskovanou nití, což bylo manuálně hodně náročné. Spoj musel být pevný, aby podrážka držela, a zároveň musel šev dobře vypadat. „Tuhle náročnou práci pro Klobučany dělali za pár krejcarů lidé z okolních vesnic, přivydělávali si tím,“ popsal historik. „Hlavně přes zimu, kdy se nemuseli tolik starat o svá hospodářství.“ Pojmem valašské papuče tehdy ovšem neoznačovali jen nízkou domácí obuv. Byla to naopak široká škála obutí od jednoduchých lehkých nazouvacích přezůvek přes kotníkové boty až po filcové holínky vysoké někdy až nad kolena. Společné měly to, že byly vyrobené z ovčí vlny. Papučáři velmi dobře prosperovali i za první republiky a během druhé světové války. Před rokem 1948 tady fungovaly i dvě větší továrny navazující na soukenickou tradici. Jednak to byl už zmíněný papučář Šerý a pak koncem třicátých let vzniklá firma Umtex, což je zkratka ze slov umělecký textil. Továrna, kterou založil textilní designér Antonín Bařinka, dělala prošívané deky, ubrusy, záclony, přehozy a další umělecké textilie tkané na ručních stavech. Úpadek papučářské tradice přišel s nástupem komunistů k moci. Měli dojem, že na Valašsku chybí těžký průmysl, a chtěli to změnit. „Po znárodnění v roce 1948 udělali z Umtexu provoz na výrobu jehel, pobočku podniku Igla České Budějovice, a z Šerého firmy se stal provoz kroměřížského podniku Pal-Magneton, který vyráběl elektromotory a různé elektrotechnické součástky,“ upřesnil Odehnal. Papučářství se ve městě udržovalo díky podniku Lipta se sídlem v Liptále. V roce 1961 se zdejší provoz osamostatnil jako samostatné výrobní družstvo Valaška. To fungovalo až do 90. let, kdy se výroba pod tlakem asijského importu postupně omezovala, až skončila úplně. Na někdejší Valašku navázala firma Fare, která dodnes vyrábí obuv ve stejném areálu a je známá hlavně kvalitními dětskými botami. Kdysi tak rozšířená malovýroba papučí ale v Kloboukách takřka zanikla. |
