Upravený hřbitov na kopci nad Lhotou u Vsetína ukrývá hrob, kvůli kterému sem z údolí míří dvanáct mužů v historických uniformách československé armády. Okované boty klepou po asfaltce a v časném dopoledni je kromě nich slyšet jen bečení ovcí.
Chtějí vzdát čest památce Josefa Vasila Barny, muže z Podkarpatské Rusi, který 5. května 1945 padl při osvobozování Lhoty. Jeho cesta v těchto místech skončila. Pro muže z různých klubů vojenské historie, které pro tuto akci zastřešuje nadklubový spolek 4. prapor úderný, naopak začíná.
1.československý armádní sborŠlo o svazek československé zahraniční armády bojující ve druhé světové válce na východní frontě po boku Rudé armády. Udává se, že v něm sloužilo 60 tisíc mužů a žen, bojů se do května 1945 přímo účastnilo přes 20 tisíc vojáků. Češi v sboru tvořili asi 53 % a Slováci 19 %. Významnou součástí sboru (22 %) byli Rusíni. Jeho veliteli byli Jan Kratochvíl, Ludvík Svoboda, Karel Klapálek a zastupujícím velitelem Bohumil Boček. Účastnili se bitvy o Dukelský průsmyk, o Kyjev, o Brest, o Liptovský Mikuláš či Západokarpatské a Bratislavskobrněnské operace. |
„Vydáme se dál na Holešov a Břest,“ říká Milan Kopecký, který má hodnost nadporučíka a v tuto chvíli je velitelem skupiny. V civilu je strojním inženýrem a badatelem. Některé publikace napsal spolu s historikem přerovského muzea Petrem Sehnálkem. I on je dnes v uniformě.
Původně měli v plánu jinou trasu, museli ji ale změnit, když v Hostýnských vrších začal platit zákaz vstupu do lesů kvůli následkům větrné kalamity. Tato lokalita naštěstí nabízí hned několik autentických tras, jimiž na konci druhé světové války prošli vojáci československé armády. Vybrali zhruba třicetikilometrový úsek cesty 6. praporu 3. brigády.
Vede ze Lhoty přes Liptál a Všeminu, dál pak severně po turistické trase na Trnavu, kterou ale minou a stezkami se dostanou na Kašavu. Sobotní etapa končí v Držkové, která byla osvobozená v podvečer 5. května.
„Pokračovat pak budeme další dny směrem na Rusavu, Holešov a v pondělí dojdeme do Břestu. Tam došlo na nejtvrdší střet s německou armádou,“ dodává Sehnálek.
V prvním květnovém týdnu 1945 zahynulo při osvobozovacích bojích na trase od Žiliny do Prahy na 150 příslušníků 1. československého armádního sboru, z toho asi polovina právě mezi Bystřicí pod Hostýnem a Břestem. Byli to Češi, Slováci, volyňští Češi a obyvatelé Podkarpatské Rusi.
To už se ale vojáci rozestoupili kolem hrobu, dva k náhrobku a ostatní do řady před ním. Velitel pokládá kytičku na prostý, rozpadlý hrob, na němž je sotva čitelný nápis. Muž na fotografii je však v uniformě a data i jméno se dají rozluštit. Chvíli se debatuje o druhé fotce na náhrobku, na níž je žena. Její údaje ale schází.
„Mohla to být manželka. Stávaly se i případy, kdy rodiče hledali hrob svého syna, aby mohli být pohřbení společně,“ vysvětluje Kopecký.
Jednotky postupovaly rychle, v týlu nestačili tisknout mapy
Barna má zřejmě hroby dva. Kromě Lhoty, kde by měl být skutečně pohřbený, mu pravděpodobně patří i pomník v Lukově. Ten sice postavili neznámému vojínovi, ale podle údajů vojenského historického archivu bylo 5. května 1945 na seznamu zemřelých v této lokalitě jen jediné jméno – Barnovo.
Po minutě ticha muži srovnávají výstroj a vyrážejí zpět do údolí, kde se stočí směrem na Liptál a Všeminu. S sebou mají čokoládu, aby doplnili síly, a polní lahve s vodou. Až v Držkové rozloží polní kuchyni.
„Uvařím něco na způsob guláše. Těžko se popisuje co přesně, budou v tom i těstoviny a fazole, které se tehdy hodně využívaly, protože se nekazily a snadno přepravovaly,“ říká další z vojáků Petr Bubrinka. Po několika kilometrech se muži uprostřed lesů scházejí nad mapou. Je to přetisk autentické mapy, tedy i s poznámkami na okrajích, které jsou psané azbukou.
To proto, že československé jednotky postupovaly v rámci svazků Rudé armády a ta je zásobovala materiálem včetně map. Byly velmi podrobné a vzácné. Stávalo se totiž, že jednotky postupovaly tak rychle, že v týlu nestačili mapy tisknout. „Štábní důstojníci měli spojku na motocyklu a mapy si půjčovali,“ vypráví Kopecký.
Jakmile se určí směr, vydává se skupina dál. Je hodně různorodá. Kromě strojaře, historika, experta na úložiště jaderného odpadu a dalších profesí, jsou v ní i vojáci, včetně veterána ze zahraničních misí. Všichni si na akci vzali dovolenou. A kolik jim vojenská historie bere času? „Všechen,“ shodují se. Do uniforem a výstroje investovali desítky tisíc korun a jsou hrdí na to, že většina je autentická.
Když voják neměl v pořádku nohy, byl bezcenný
Uniformy si museli nechat ušít. Látky, které se tkaly před sedmdesáti lety, už by běžné nošení nevydržely. V Pákistánu je ale umí vyrobit stejnou technologií a na dobových strojích. Navíc se za více než sedmdesát let změnila průměrná výška člověka.
Například Jan Kubiš, jeden ze strůjců atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha, měřil 168 centimetrů, v té době byl přitom považován za vysokého muže.
Šít si obvykle nechávají i boty, včetně podkůvek. Ty se natloukaly na podrážky, aby se méně opotřebovávaly. Součásti výstroje, jako čepice, přilby, dalekohled nebo polní láhev, jsou i originály. Zbraně, pro laika na první pohled stejné, mají buď originální (jen upravené tak, aby se z nich nedalo vystřelit jinak než slepým nábojem), nebo věrné repliky. Ty vyrábí asi tři firmy v republice.
Rozdíl je v ceně. „Replika vyjde zhruba na pět tisíc, upravený originál na 15 - 16 tisíc korun,“ vysvětluje další z vojáků a ukazuje malou přepážku, která blokuje prostor uvnitř hlavně jednoho z dobových originálů. Jeho samopal má navíc upravenou nábojovou komoru, aby do ní nešel vložit ostrý náboj.
To už se skupina blíží do cíle. V Kašavě se zastavují u památníku padlých a krátce si odpočinou, do Držkové to není daleko. Vyčerpaně nevypadají, ačkoli za sebou mají ne zrovna snadnou cestu terénem.
„Musíme si uvědomit, že tehdy se vojáci přesunovali stejně, ještě rychleji a navíc při tom bojovali,“ dodává Kopecký.
Pro dnešek jejich putování končí, práci teď má hlavně kuchař a v reálu by ji měl i zdravotník. I kdyby nebyli žádní ranění, musel by ošetřit případné puchýře a odřeniny nohou.
„Když voják neměl v pořádku nohy, byl bezcenný. Proto se nohám věnovala velká péče a každé drobné zranění se okamžitě muselo ošetřit,“ říká Bubrinka.
Mezitím se rozhoří debata na téma, zda jsou muži, kteří věnují svou současnost historii, vlastenci.
„To slovo je dnes hodně zprofanované a nejvíc ho používají příslušníci pseudonacistické strany, kterou tady máme,“ uvažuje Jan Hrubecký, další z historiků. „Rozhodně ale můžeme být hrdí na ty, kteří za stát a svobodu bojovali, a na to, že svůj stát máme,“ dodal.
