Za filmem stojí režisér Jaroslav Beran a kameraman Adam Černich, studenti Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Jejich celovečerní debut je nejen výpovědí o druhé šanci, ale i o tom, že domov může být pro někoho vzdálený jako sen.
„Město Otrokovice oslovilo naši katedru s myšlenkou, že by rádo zdokumentovalo svůj projekt Housing First. Původně jsem si myslel, že půjde o krátký studentský film. Nakonec z toho ale vznikl tříletý časosběrný dokument,“ popisuje Beran.
Podle něj bylo klíčové, že radnice nechtěla žádnou reklamu na daný projekt. „Dali nám naprostou svobodu. Chtěli, abychom byli poctiví a neuhýbali ani těm těžším stránkám reality,“ dodává.
Nejdříve domov, pak řešení problémů
Projekt Housing First („bydlení především“) staví na jednoduché, ale převratné myšlence: nejdříve domov, potom řešení dalších problémů. Město poskytne lidem bez domova standardní byt, nikoli azylové ubytování. Spolu se sociálními pracovníky pak postupně pracují na návratu do běžného života. Učí se hospodařit, hledají práci, splácejí dluhy a obnovují rodinné vazby.
„Tento nápad vznikl v 90. letech v New Yorku a vyzkoušeli jej i jinde. Otrokovice jsou ale unikátní tím, že jde o malé město, které se do tohoto projektu pustilo,“ poznamenal Beran.
Za dokumentárním filmem Byt či nebýt stojí režisér Jaroslav Beran a kameraman Adam Černich, studenti Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. (říjen 2025)
Společně s kameramanem Černichem a zvukařem objížděli osm bytů po celých Otrokovicích, z nichž nakonec vybrali čtyři a celkem pět protagonistů. Ti se po letech na ulici pokoušeli znovu vrátit do běžného života. „Chtěli jsme zachytit jejich vývoj. Nešlo o to, kdo má nejzajímavější příběh, ale kdo je ochotný s námi zůstat a otevřít se,“ říká Černich.
Natáčení neprobíhalo vždy hladce. Zpočátku ho brzdil covid, kvůli tomu se někteří protagonisté odmlčeli, jindy upadali zpět do svých problémů. Přesto štáb vydržel.
Obavy se nepotvrdily. Dali bezdomovcům sto tisíc a zkoušeli, zda se postaví na nohy |
„Emočně náročné byly Vánoce,“ vzpomíná kameraman. „My odjížděli od svých rodin a oni byli naopak rádi, že za nimi aspoň někdo přišel. Nechtěli jsme se k nim chovat jako zachránci, ale když jsme viděli, že mnohdy nemají co jíst, přinesli jsme jim aspoň jídlo a dali jej mimo kameru jako dárek.“
„Jeden z nich nám říkal, že má ovoce rád a čerpá z něj energii, protože měl únavový syndrom. Ale že je pro něj ovoce drahé, tak si ho nekupuje a místo něj jí kolínka s tvarohem. To mě dostalo. I proto jsme mu jej koupili,“ líčí Beran.
Podle něj však bylo zásadní nezasahovat do děje víc, než je nutné. Terapeutickou roli měli sociální pracovníci radnice, filmaři se soustředili na svoji práci. „Nechtěli jsme měnit realitu, jen ji zaznamenat. Ale když s námi člověk sdílí svůj byt, minulost i nejistotu, nemůžete zůstat chladní. Vznikl mezi námi vztah důvěry, který jsme nechtěli zneužít,“ zmínil režisér.
Každý uvažoval o sebevraždě
Film se nebojí ukázat ani temné stránky života z ulice. Zazní například, že každý z účastníků v určitou chvíli svého života uvažoval o sebevraždě. A jeden z protagonistů během natáčení znovu propadl pervitinu.
„Rozhodli jsme se to ve filmu nevynechat,“ říká Beran. „Ukazujeme, jak vypadá jeho pád i to, jak těžké je z něj vstát. Jsou tam momenty paranoie, agresivity vůči štábu, sebelítosti, ale i touhy něco změnit.“
Na ulici žijí i děti. A my to často ani nepoznáme, říká kaplan bezdomovců |
Podle Černicha šlo o silný moment i pro samotný štáb: „Byli jsme v situacích, které by leckomu stačily na celý film. Ale naším cílem nebylo ukázat bezdomovce jako oběti. Chtěli jsme, aby divák viděl lidi, kteří bojují. Někdy úspěšně, jindy ne.“
Získat důvěru protagonistů nebylo snadné. „Ze začátku jsme jezdili jen na kus řeči. Až když pochopili, že nám nejde o senzaci, začali mluvit o dětství, o rodičích a o tom, jak se vůbec ocitli na ulici,“ popisuje Beran. „Jeden z nich byl například abstinent, což je mezi bezdomovci prakticky výjimka. Až časem začal sám mluvit o tom, že dříve byl alkoholik, který přišel o všechny přátele a skončil na ulici. Kdyby nám nevěřil, nedozvíme se to. Styděl se.“
Příběhy spojoval motiv rozbité rodiny
Z mnoha příběhů se opakoval jeden motiv – rozbitá rodina. „Často to začalo už v dětství. Rodiče alkoholici, násilí, nedostatek lásky. Z těchto ran se člověk těžko léčí. Housing First jim dává možnost začít, ale nevyřeší všechno,“ říká Beran.
„Lidé často přemýšlejí, proč by měl někdo, kdo spal roky na ulici, dostat byt. Film může tyto předsudky trochu zlomit. Když divák vidí, čím si ti lidé prošli, pochopí, že to není o lenosti. Někdy stačí menší pomoc a dostanou se z toho,“ vysvětluje Černich. Za pravdu mu dává i statistika: z patnácti lidí zapojených do projektu uspělo hned třináct.
Lidé nezvládají drahotu. Ve Zlíně přibývá těch, kteří žijí na ulici |
Film Byt či nebýt vznikal jako diplomový projekt, ale brzy přerostl studentské mantinely. Díky účasti na mezinárodním workshopu dok.incubator na něm spolupracovali špičkoví mentoři z oblasti dramaturgie, střihu a distribuce.
Například odborným konzultantem střihu byl Michael Nollet, londýnský střihač oceněný cenou Emmy. Snímek měl mezinárodní premiéru na Astra Film Festivalu v Rumunsku, poté se představil na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava i na festivalu Jeden svět na Slovensku.
Bezdomovectví jako tikající bomba. Panuje tu směšný kult vlastnictví, říká expert |
Pro režiséra Berana je film nejen debutem, ale i osobním milníkem. Dokument natáčel od svého magisterského studia a dokončil jej už jako absolvent UTB. „Zaměřuju se hlavně na hraný film, ale cesta k příběhu vede i skrze dokument a zachycení života skutečných lidí. Někdy jsou opravdovější než jakýkoli scénář,“ říká.
Oba mají v přípravě i další projekt, tentokrát z prostředí nové generace světských, tedy provozovatelů kolotočů a pouťových atrakcí. „Je to rozsáhlá komunita, takže dát dohromady podklady je náročné. Rešerše nám trvají tři roky. Uvidíme, jak to dopadne,“ poznamenal Černich, pro něhož byl aktuální dokument již třetím celovečerním filmem.
Film Byt či nebýt vstupuje do českých kin 3. listopadu 2025. První projekce proběhnou v Napajedlích (3. 11.), Kutné Hoře (4. 11.) a v Praze v kině Edison (6. 11.), vždy budou spojené s debatou s tvůrci. Aktuální přehled projekcí najdete na sociálních sítích filmu.
