Inspiraci k nápadu čerpal Jan Kaděra ve své rodině. „Můj dědeček je po mozkové mrtvici. Není sice úplný invalida, ale vozík používá. Napadlo mě, že bych zkusil pro podobné lidi v této souvislosti zlepšit jejich komfort,“ říká Jan Kaděra, čtyřiadvacetiletý student Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.
Když si dělal rešerši, narazil na firmu Kury z Přelouče, která vozíky vyrábí. „Dali jsme si schůzku, byli velmi vstřícní a popsali mi, že zatímco pro dospělé je nabídka poměrně dobrá a konkurence vozíků je vysoká, u dětí je to jinak. Často se pro ně vyrábějí vozíky, které nejsou atraktivní a ani dětem se nelíbí,“ vysvětlil mladý český designér, který svůj návrh nedávno představil v Bruselu v rámci přehlídky Brussels Design September.
To byl pro vás impulz?
Rozhodl jsem se navrhnout vozíky s přidanou hodnotou, jak tomu s trochou nadsázky říkám. I zmíněný majitel firmy Kury Petr Kupka mi líčil, že děti mají vozík často jen na krátkou dobu. Každé dva tři roky je musí měnit, byť je to samozřejmě individuální.
A pojišťovny jsou navíc v tomto hodně striktní.
Jsou hodně přísné, někdy dávají dětem i repasované vozíky, což mi přijde velmi nefér. Obecně nevycházejí rodinám moc vstříc. Proto jsem si řekl, že by rodiče možná ocenili vozík, který by vydržel delší dobu. I finančně by to pro ně bylo úspornější, teď musejí často doplácet vysoké částky, pokud chtějí na vozíku něco upravit. A díky tomu, že déle vydrží, si k němu dítě bude třeba moci vytvořit i nějaký vztah.
Student designu na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně Jan Kaděra
V čem by byl váš vozík jiný?
Dítě se od čtyř do deseti let vyvíjí i stylově a touží, aby vozík odrážel jeho osobnost. Dnes děti často chtějí na kola plastové kryty, aby si tam mohly lepit obrázky různých postaviček, které mají rády. Chtěl jsem ale i jinou možnost a navrhl jsem designově „vyčištěný“ a elegantní vozík, které evokuje ten dospělý. Děti se za něj určitě nebudou muset stydět. Také jsem chtěl, aby byla konstrukce co nejlehčí.
Pro koho je vozík navržený?
Pro dítě, které se na něm dokáže samo pohybovat po domě nebo třeba venku v parku. Často ale s ním manipuluje rodič nebo asistent, proto jsem chtěl vozík odlehčit. Vyrobený prototyp váží i s koly zhruba 12 kilogramů. Dá se rozšířit výška opěrky a hloubka i šířka sedáku do každé strany o čtyři centimetry, nicméně tak, aby byl stále stabilní.
Hlídá pády, arytmii i polohování. Chytrý byt ulehčí lidem péči o nemohoucího |
Kolik by díky tomu uspořily rodiny?
To je individuální, některé vozíky hradí plně právě pojišťovna. Jenže problém je v tom, že často chce, aby byl co nejlevnější. A rodiče tak musejí připlácet, aby jejich dítě mělo dostatečný komfort. I v mém návrhu je například kvalitnější opěrka za příplatek šest tisíc korun, lehčí kola než ta běžná vyjdou na deset tisíc, a tak lze pokračovat. Ovšem myslím, že rostoucí vozík by pro pojišťovny mohl být zajímavým řešením. Nemusely by pak tak často řešit výměnu vozíku pro dítě, které vyroste. Jen se vymění podsedák, opěrka a dají větší kola. Rodině či pojišťovně to ušetří peníze.
Popíšu konkrétní případ, o kterém vím. Chlapec do deseti let skoro nerostl, takže podle pojišťovny neodpovídal tabulkám, ale rodiče přesto dokázali sehnat vozík v jeho velikosti. Později se během roku vytáhl a vozík už mu nesedí. Na zvětšení má jen tři polohy ve třech dírách. Takže buď rodiče nechají vyvrtat ve vozíku díry, ale opěrka pak nebude krýt bedra, nebo koupí novou zádovou opěrku za 15 tisíc korun.
Ano, podobné případy se bohužel běžně dějí. Pro rodiče je to často finančně velmi složitá situace. I právě proto pracuji s kategorií do deseti let, kdy je růst dětí spíše pozvolný a lépe se odhaduje, jak velký vozík budou potřebovat. Později už budou spadat mezi dospělé a také pojišťovny to řeší jinak.
Jaká je konkurence v oboru mezi výrobci?
Dovážejí se zejména z Číny, u nás je vyrábí jen minimum firem. A někteří certifikovaní výrobci je také spíše přeprodávají.
Nezůstane váš nápad, který jste dělal jako bakalářskou práci, jen na papíře?
Pevně doufám, že ne. Můj sen je najít investora a začít vozík vyrábět, abych ho mohl potkávat běžně na ulici. Ostatně jeho výroba může probíhat kdekoliv po světě, ne nutně jen v Česku. Samotná realizace projektu až po vývoj prototypu by vyšla na 50 tisíc korun, u další výroby už se bavíme o milionech. Problém je ve spoustě certifikací, které výrobcům svazují ruce, a také faktu, že řada částí vozíku se musí dělat ručně. Na hliníkové materiály neexistují lisy nebo ohýbačky, svařuje se ručně.
Vozíčkář otestoval kolemjdoucí. Překvapili, po pádu mu všichni pomohli |
Jak jste to řešil v rámci prototypu?
Šlapky, neonové kryty, blatníky, řídítka a všechny další plastové díly jsem vyráběl na 3D tiskárně. A naštěstí drží. V dnešní době se již dá vyrobit 3D tisk, který je pevný a použitelný pro každodenní potřebu.
A co zmíněný investor, rýsuje se něco?
Zatím nic konkrétního. Buď najdu nějakou firmu, nebo to budu muset rozjet sám. (směje se) Pořád na vozíku pracuji, ladím detaily a vylepšuji ho. Mrzelo by mě, kdyby to skončilo jako další příklad designu pro design a něčeho, co zůstane jen na výstavě. Jde o věc, která by řadě lidí ulehčila život. Třeba někoho zaujme a řekne si, že by to stálo za vyzkoušení.
Máte i nějaký další podobný nápad?
Rostoucí vozík byl tématem mojí bakalářské práce, jako magisterskou jsem dělal bezpilotní pozemní vozidlo pro armádu a záchranné složky. Jsem fanoušek věcí souvisejících s armádou, takže jsem si trochu splnil sen. Jde o tři metry dlouhé vozidlo, které už existuje a používá se jako podpora. Může nést dělo, rakety či lehký kulomet, odvážet raněné, ale pomáhá i hasičům. Bylo použito při požáru katedrály Notre-Dame v Paříži nebo u nás v Českém Švýcarsku. Zaměřil jsem se na jeho možné designové i funkční vylepšení ve všech směrech.
Zlínská univerzita pomáhá handicapovaným studentům, nabídne jim asistenta |
Měl jste k designu blízko odmala?
Ano už jako dítě jsem chodil u nás v Uherském Hradišti do výtvarky a pak i chvíli na ZUŠ. Celá moje rodina jsou veterináři, ale já se hlásil na Střední uměleckoprůmyslovou školu, nikam jinam jsem si ani přihlášku nedával. Pak jsem šel sem na UTB a teď jsem prvním rokem na doktorandském studiu na ateliéru Průmyslový design.
Jak se vám tady studuje?
Cením si zejména praktické spolupráce s firmami, na kterou univerzita klade velký důraz. Vedoucí našeho ateliéru nás od začátku propojoval se soukromým sektorem, každý semestr se spolupracuje s někým jiným. Teď mají nižší ročníky společnost TON, předtím byl Tajmac-ZPS.
Zaměření do praxe je na zlínské univerzitě fajn, že?
Ano, skvělé, i mně to pomohlo při komunikaci se zmíněným výrobcem invalidních vozíků. Škola vás připraví na reálný život a při přechodu do zaměstnání pak máte roli usnadněnou. Design ve Zlíně má navíc tradici z doby Tomáše Bati, spousta jeho absolventů působí v předních firmách. Zpětně jsem rád, že jsem si vybral tento obor.
