Princip undergroundu? Musíš věřit sám sobě, říká rožnovský dramaturg

K undergroundu měl blízko odmala, nezávislá hudba ho bavila už od střední školy a nejvíc se to pak rozjelo na vysoké škole. Rožnovský dramaturg a vydavatel Martin Valášek líčí, jak se dělá nezávislá kultura na malém městě.

„Začínal jsem na rocku, blues a punku a poslouchal kapely jako Led Zeppelin, Dead Kennedys, Iron Maiden, Joy Division nebo The Cure. Postupně jsem přitom přitvrzoval, jak už to tak bývá. K opravdovému undergroundu jsem přičichl v Brně na vysoké škole,“ líčí Martin Valášek, zakladatel rockového klubu Vrah v Rožnově pod Radhoštěm a šéf hudebního vydavatelství.

Jaký je podle vás základní princip undergroundu?
Je to absolutní nezávislost a samostatnost. Myšlenka DIY („Udělej si sám“) je základ celého undergroundu: věřit tomu, co děláš, udělat to po svém a zároveň co nejlépe. Vždycky se mi líbil princip dobrovolnictví. Ve Vrahu jsme někdy dělali koncerty jen ve dvou lidech, ale pokaždé se na místě našel někdo, kdo nám pomohl a hlídal u dveří, nosil bedny nebo se staral o pořádek v sále. Nemuseli jsme se bát, že bude na koncertě bordel, komunita si to sama ohlídala. A když si někdo nedal říct, ostatní mu domluvili nebo ho vyvedli ven.

Klub Vrah jste založili v roce 2000 v budově bývalé školy v průmyslové zóně na okraji Rožnova pod Radhoštěm. Jak jste přišli na toto místo?
Bylo to daleko od zástavby a nikomu jsme tam nevadili. Byli jsme v legálním pronájmu. Budova byla zapuštěná v terénu a zvuk zevnitř se moc nešířil ven. A problém nebyl ani hluk, když lidi po koncertě vylezli z klubu a hulákali, jak už to tak bývá. Snažili jsme se fungovat nezávisle na čemkoliv. I někteří staří „androši“, kteří zažili 70. a 80. léta, nás chválili za to, že hodně novým způsobem pokračujeme v tom, co dělali oni.

V jednom rozhovoru jste řekl, že „spousta lidí měla předsudky, dokonce se říkalo, že když nemáte roztrhané tričko, do Vraha vás nepustí“. Jak to bylo v praxi?
Zase tak ostré to nebylo. (směje se) Někteří místní se k nám třeba odvážili přijít a zjistili, že se jim tahle hudba zamlouvá. Byly u nás i normální koncerty, které se líbily rockovým, punkovým nebo skáčkovým fanouškům. Někdo zase měl kámoše, který k nám chodil pravidelně, takže se rozhodl přijít s ním. Mezi mladými se to postupně nabalovalo. Jádro návštěvníků jsme ale mívali stejné.

Ředitelka Klubu kultury v Napajedlích skončila. Mluvili jí politici do práce?

Jaké byly památné koncerty?
Těch byly mraky. Vybavuju si polské Akurat, kdy byl klub úplně natřískaný, francouzské La Fraction nebo Harum Scarum, ženský hardcore punk z amerického Portlandu. Ale kolikrát byl nejlepší koncert lokální kapely, na kterou přišli hlavně jejich kamarádi. Některé skupiny byly z prostředí v klubu dost zaskočené, jedna to nerozdýchala a z místa rovnou odjela, ani nám nenechala vzkaz. Další byli nadšení, trocha špíny na podlaze nebo provizorní zvukovka ještě nikoho nezabily.

Neměli jste problémy se skinheady, kteří byli začátkem tisíciletí ještě aktivní?
V Rožnově se s nácky vypořádali ještě předtím, než jsem se do města dostal já. Občas nás nějaká skinheadská úderka přijela „postrašit“, ale jinak byl klid. Celkově nás tady brali v pohodě, lidi ve městě i politici na radnici.

Legendární klub Golem má šanci na znovuotevření, nebude už ryze rockový

Hrálo roli i to, že jste nebyli jen klub, ale spíše kulturní centrum?
Možná ano. Nedělali jsme jen punkové koncerty, ale obecně alternativní scénu. Kapely u nás mohly zkoušet, Ondřej z Complicité Candide tady měl nahrávací studio Moc plevele, dělali jsme výstavy výtvarného umění nebo sochařství. Ve Vrahu byl také stroj na linoryt, lidi sem chodili na workshopy vyrábět nášivky na džísky a bundy, které si pak sami tiskli. Pokračoval jsem i ve vydavatelství Malárie Records, které funguje dodnes.

Proč Vrah skončil?
Majitel nám chtěl skokově zvýšit nájem a kromě toho do budovy zateklo během rekonstrukce střechy. Navíc jsme to čtrnáct let táhli v pár lidech a už jsme byli opotřebovaní. Stárli jsme. Na akce taky chodilo méně lidí, protože mezitím vznikly hudební kluby i jinde a lidi z Brna nebo Pardubic už nemuseli jezdit do Rožnova, jak byli dříve zvyklí.

Dnes jste hudební dramaturg městské organizace v Rožnově nazvané Téčko. Jak se dělá kultura na malém valašském městě?
Nastoupil jsem tam s pocitem, že budu trochu suplovat to, co jsme dělali u Vraha. Agentura provozuje mimo jiné klub Vrátnice, o který se starám. Jako jeden z mála městských klubů u nás jsme zhruba z šedesáti procent zaměření na alternativu. Nabral jsem nějaké zkušenosti, které tady můžu zúročit. Samozřejmě děláme i komerční akce, ale celkově se snažíme ukázat, že městská organizace nemusí být statická a dělat věci „postaru“. Vozíme nové a zajímavé kapely z celého světa.

Výstava Klub Underground v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně měla za úkol představit hudební scénu a její proměnu ve Zlínském kraji v letech 1960 až doposud. (červen 2024)

Chodí lidé na koncerty do klubu Vrátnice, který je rožnovským fenoménem?
Je to nevyzpytatelné. Když děláte v úterý večer komorní koncert blues nebo folku, nemůžete chtít mít vždy narvaný klub. Vrátnice je malá, na sezení se tam vejde 75 a na stání 140 lidí, což je pro velikost Rožnova odpovídající. Už když jsem na městě vysvětloval naši dramaturgickou strategii, zdůrazňoval jsem, že nikdo tady nemůže očekávat davy. Ale když uděláme radost třeba třiceti návštěvníkům, stojí to za to. I menšinové umění má nárok na existenci.

Pomůže kultuře v Rožnově chystané nové kulturní centrum, jež se může začít stavět v roce 2025?
Určitě ano. Větší divadelní nebo hudební projekty tady není kvůli jejich technickým požadavkům kde dělat. Taky chybí kino, jenže to šlo kvůli stavbě kulturního centra k zemi. Ani v okolí nic moc není, jen v Zubří mají menší sál. Jsme tím limitovaní. Například taneční akce, které jsou dnes velmi populární, nemáme kde pořádat. Až se kulturák postaví, budeme moci výrazně rozšířit naši nabídku.

Do Študlova přijeli i The Plastic People of the Universe

Od 60. let byl zlínský region, co se týče alternativní hudební scény, specifický. „Neexistovala zde jedna konkrétní a celostátně známá kapela. Spíše zde vznikaly menší komunity a lokality, které utvářely undergroundovou scénu,“ říká Stanislava Guryčová z Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně.
Jednou z nich byl Študlov, malá vesnička nedaleko Valašských Klobouk. Právě tam parta nadšenců kolem bratrské dvojice Miroslava a Svatopluka Surovcových pořádala od konce 90. let undergroundový festival, na který jezdily známé skupiny jako The Plastic People of the Universe nebo Garage and Tony Ducháček i místní kapely. Mířily na něj stovky fanoušků z celého kraje i sousedního Slovenska. „Jsem ročník 1987 a undergroundová hudba u nás doma jela pořád, vyrostla jsem na ní i já. Dodnes si živě pamatuju, jak sem v roce 1998 na první ročník přijeli Plastici. Pořád mám doma od nich podepsané knížky a cédéčka,“ usmívá se Lenka Surovcová ze Študlova.
Ne každý si však na festival hned zvykl. „Ještě v 90. letech se stávalo, že když sem jezdily máničky od Vsetína, vyhazovali je z autobusu. Lidi ve vesnici byli vylekaní, když se tady dva dny potulovali vlasatí a zarostlí fanoušci a spávali ve stanech. Časem si ale zvykli,“ líčí Surovcová.
Akce se nejprve konala na rozpadlé usedlosti, dnes už přesídlila do místního kulturního domu. Dříve se konala i čtyřikrát do roka, teď už organizátoři drží frekvenci jednou, dvakrát ročně. „Po listopadové revoluci si najednou lidi mohli plnit svoje sny a zvát kapely, jejichž koncerty byly dříve zakázané. Postupně ale všichni zestárli a už mají i jiné zájmy a koníčky. Na koncerty a festivaly se sjíždí jen jádro příznivců,“ doplnila Surovcová. „Spojuje nás láska k muzice, která se úplně liší od toho, co poslouchá drtivá většina lidí. A možná hraje roli i fakt, že underground byl dlouhá léta omezovaný a pronásledovaný. Lidi si ho museli vybojovat. I proto chtějí tuto komunitu pořád udržet,“ dodala.