Výstavu připravil spolek Slovo 21 a Muzeum jihovýchodní Moravy. „Stálou expozici Princip Baťa už několik let využíváme také jako výstavní prostor,“ říká Silvie Lečíková ze zlínského muzea. „Vybíráme témata, která mají hlubší rozměr a nabízí návštěvníkům výrazný kontrast k obsahu expozice. V této výstavě se unikátně prolíná téma bot, které ke Zlínu a Baťovi jednoznačně patří, se syrovými příběhy, které by nechtěl zažít nikdo z nás.“
Výstavu můžete v muzeu vidět do 2. června. Po Zlíně bude během léta následovat Brno a na podzim Teplice. V každém městě expozici připravuje jiný kurátor. Ve Zlíně se na jejím vzniku podílela nezisková organizace Hometown, která ve Zlínském kraji pomáhá ukrajinským uprchlíkům.
„Jsou to příběhy malých odvážných hrdinů, na které bychom neměli zapomínat. Tyto boty jsou symbolem jejich útěku před válkou,“ říká Darja Kalmykova z organizace Hometown.
Upřímné a silné. Mladí Ukrajinci vyhnaní Putinem otiskli své pocity do komiksů |
Myšlenka udělat tuto výstavu právě ve Zlíně, který všichni znají díky výrobě bot, vznikla už loni na podzim. „Měli jsme velkou radost, že jsme díky řediteli muzea Pavlu Hrubcovi mohli tuto expozici zrealizovat.“ Nasťa našla útočiště v Hradišti Jedno z dětí, jejichž botičky jsou na výstavě k vidění, je Nasťa z Kyjeva, která v současnosti žije s maminkou v Uherském Hradišti.
Probudily je výbuchy
Když na konci února 2022 vypukla válka, bylo jí pět let. „Týden jsme žili ve sklepě. Všichni dospělí, já i sestřenice, která tehdy byla těhotná. Nebyli jsme na to připravení. Pět se nás dělilo o jeden sáček čaje. Neměli jsme chleba, jen sušenky a preclíky,“ vzpomíná na začátek války.
Jednoho rána je probudily hlasité výbuchy v těsné blízkosti. „Bála jsem se, že umřeme. Maminku to strašně vyděsilo. Začala balit věci a doklady. Odjely jsme na nádraží. Podařilo se nám dostat do vlaku,“ popisuje Nasťa.
Ze Lvova pak dojely autobusem na hranice s Polskem a pak šly dvanáct hodin pěšky. „Byla zima, ale moje boty mě zahřály a maminka byla šťastná, že jsme vzaly zrovna tyhle. Vydržely dlouhatánskou cestu,“ ukazuje na své zimní boty vystavené ve vitríně zlínského muzea.
Fotografka se neubránila slzám
Fotografie a panely pro zlínskou výstavu vytvořila Maryna Gorodetska. „Od organizátorů jsem si vyzvedla 26 párů bot na focení. Každá krabice byla označená jménem, věkem, městem a obsahovala stručný příběh útěku před válkou. Některé se nedaly číst bez slz,“ říká.
Ona sama je jednou z žen, které v březnu 2022 po ruské invazi prchaly s dětmi z horké válečné půdy. Žila v Charkově, který se nacházel nedaleko fronty na východě země. Cesta přes celou Ukrajinu v prvních týdnech války byla náročná a stresující.
Ženy s dětmi prchají z Ukrajiny. Na hranicích čekají i dlouhé hodiny |
„Všude byly kolony aut, obrovské množství kontrolních stanovišť s prověřováním dokladů a v městech i na silnicích platil zákaz jízdy v noci. Jeli jsme v několika autech a cesta k celnici nám trvala pět dní. V autě mého manžela i v autě mého bratra byly ženy a děti, které nás prosily, abychom je alespoň dovezli k hranicím, aby pak mohly pokračovat vlakem dál v hledání bezpečného místa pro svou rodinu,“ vzpomíná Maryna Gorodetska.
V jejím autě cestovaly tři ženy a tři děti, nejmladšímu bylo teprve deset měsíců. Najít nocleh pro tolik lidí bylo nesmírně náročné. „Každou noc jsme přespávali u úplně neznámých lidí, kteří nám přesto ochotně nabídli pomoc po cestě.“
Věří, že se jednou vrátí domů
Boty, ve kterých přijeli její dva synové, už nemá. Tehdy dorazila s malými devítiletými chlapci a dnes jsou z nich teenageři. „Za tu dobu tolik dospěli, vyrostli, změnili se. A jejich tatínek, babička i dědeček to všechno nemohli vidět nebo jen zřídka a přes obrazovku Tyto chvíle, tyto okamžiky se už nikdy nevrátí,“ posteskla si.
Ve Zlíně, stejně jako předtím ve více než milionovém Charkově, pracuje jako fotografka. Fotí pro podnikatele a firmy, ale také rodinné portréty. Naděje na návrat domů se nevzdává.
Vystavili ukrajinské kroje, zaměstnali uprchlice. Výtěžek putuje dětem |
„Domov nám moc chybí, velmi se nám stýská po manželovi a rodičích. Každý den čekáme na mír. Čekáme, až bude v Charkově bezpečno a až se konečně budeme moct vrátit. Nikdo z nás si na jaře 2022 nepředstavoval, že ani po třech letech nebudeme moci zpátky kvůli nekončícímu ostřelování a bojům,“ říká Maryna Gorodetska.
Měla štěstí, že v Česku potkala lidi, kteří jí i jejím dětem podali pomocnou ruku a nabídli oporu. „To si člověk v sobě nese celý život. A já o nich jednou budu vyprávět i svým praprapravnoučatům – pokud se jich dožiju, samozřejmě. Často si představuju den, kdy se konečně budu moct vrátit domů a pozvat je k sobě do mého milovaného Charkova. Věřím, že ten den jednou přijde.“
