Narodila se kousek od budovy uherskohradišťské věznice, která se později stala jejím osudem.
Anna Stránská je předsedkyní spolku Memoria, jenž nedávno obdržel na půdě Senátu cenu od Ústavu pro studium totalitních režimů za to, že prosadil důstojné využití budovy. V budoucnu se z ní má stát národní památník obětí totalitních režimů.
Co pro vás věznice v dětství představovala?
Podivný objekt uprostřed města, o němž nikdo moc nevěděl. Mamka navíc učila na uherskohradišťské UMPRUM (střední uměleckoprůmyslová škola), která sídlí v budově bývalého soudu v areálu věznice. A průhledem z oken bylo vidět do dvora. V 90. letech se ale o její historii ještě veřejně moc nemluvilo, jako by měla upadnout v zapomnění. Možná to je přirozená lidská obrana, jak zapomenout na místa spojená s temným obdobím historie. Teď už je to naštěstí jinak a o místě, kde komunisté v 50. letech páchali nepředstavitelná zvěrstva, se mluví nahlas.
Vzpomenete si, kdy jste tam byla poprvé?
Když jsem v Hradišti chodila na gymnázium, nešlo se tam dostat. Jen partyzánským způsobem, což dělali třeba studenti UMPRUM. Poprvé jsem tam byla v rámci akce pro veřejnost, ale to ještě byla část míst zapáskovaná. Už tehdy mě zaujaly agitační prapory, které tam zůstaly z éry komunismu.
 |
Jak jste to vnímala?
Cedule o „československo-ghanském přátelství“ a další dobové formulace působily na mladého člověka úplně bizarně. Později jsme zjistili, že věznice je v podstatě skladiště, kde se válely všechny možné věci. To už jsem dovnitř chodila s bývalými politickými vězni. Poprvé tam s námi byli pánové Drábek a Blaha. Tehdy ještě nebylo tolik informací o tom, co se tam dělo a vzpomínky vězňů byly klíčové.
Dnes už je pramenů více, že?
Největší archiv jsou obýváky lidí. Příběhy kolem věznice se pořád vynořují, v každé vesnici kolem Hradiště máte někoho, jehož předkovi komunisté sebrali hospodářství a strávil tam aspoň pár dnů na výslechu. Někdy je tohle téma těžké otevřít, lidé o tom nemusejí chtít mluvit. Hlavně pokud měli v rodině nějakého bachaře. Nyní vzniká dokument o historii věznice a při jeho přípravě se podařilo jednoho potomka více rozpovídat, ale to je spíš výjimka. Jde o delikátní záležitost, vystoupit s tím navenek chce kus odvahy.
Anna Stránská Narodila se v roce 1991. Vystudovala Gymnázium Uherské Hradiště a potom Divadelní fakultu na Janáčkové akademii múzických umění v Brně. Od roku 2016 působí jako intendantka v brněnském HaDivadle, jež je součástí Centra experimentálního divadla. Založila mezidivadelní Klub mladých diváků Brno a podílí se na organizaci Letní filmové školy v Uherském Hradišti. Je předsedkyní spolku Memoria, který nedávno obdržel na půdě Senátu cenu od Ústavu pro studium totalitních režimů za to, že prosadil důstojné využití budovy bývalé věznice v Uherském Hradišti – v budoucnu se z ní má stát národní památník obětí totalitních režimů. |
Jak spolek Memoria vznikl?
Bylo to v roce 2009, když ministerstvo spravedlnosti chtělo prodat věznici ve veřejné dražbě. Rozjela se nesouhlasná petice, která nasbírala přes 15 tisíc podpisů. Zájmu o věznici pomohla i medializace pokusu o trestní stíhání nechvalně proslulého dozorce Aloise Grebeníčka.
Estébácký sadista Grebeníček je dodnes jedním ze symbolů krvavých 50. let ve věznici.
Byl v podstatě řadovým zřízencem, ale měl trochu smůlu v tom, že jeho syn se stal známým politikem a předsedou KSČM. Byl obžalován a marné pokusy dostat ho před soud tehdy sledovala celá země (kvůli průtahům a špatnému zdravotnímu stavu obžalovaného soud nerozhodl o vině a trestu a Grebeníček poté zemřel – pozn. red.). Stálo by za to podívat se s odstupem na jeho příběh akademicky a z historického hlediska. Kauza Grebeníček je jeden ze symbolů toho, proč pořád nejsme schopni vyrovnat se s naší minulostí a neumíme pojmenovat zlo. Padlo velmi málo rozsudků nad lidmi, kteří ničili životy jiných, a jejich oběti se jen málokdy dočkaly zadostiučinění.
Co pro vás dnes budova věznice představuje?
(Přemýšlí) Zásadní místo z hlediska historie, které může mít svůj význam i v budoucnosti. V Česku na tom s reflexí nedávné minulosti nejsme moc dobře. Bylo by skvělé, kdyby v každém kraji vznikla muzea či památníky k zásadním místům dějin 20. století. Ve Zlínském kraji by to byla Ploština jako „moravské Lidice“, kde už se obnova památníku chystá, určitě také naše hradišťská věznice jako národní památník obětí režimu a třeba nyní budovaný Institut Paměti národa ve Zlíně.
Kde ve světě se dá inspirovat?
Moc se mi líbila návštěva Židovského muzea v Berlíně nebo Muzea Solidarity v polském Gdaňsku. To je krásná ukázka toho, jak má fungovat veřejná instituce, která zaujme odborníky i patnáctileté žáky. Dnes jsou moderní imerzivní technologie, které pro návštěvníky zapojují virtuální a rozšířenou realitu. Základem je silný zážitek, musí se jít přes emoce.
Kromě tématu budoucnosti věznice se věnujete i divadlu v Brně. Je to vaše životní láska?
Spíš přirozený vývoj. Jsem člověk, který potřebuje, aby věci dávaly smysl, a shodou řady věcí jsem skončila na Divadelní fakultě JAMU. Přitom ale nejsem performer, spíš mě baví vymýšlet. V HaDivadle jsem intendantka, což je tvůrčí činnost, která mě naplňuje. Jsme avantgardní divadlo s kořeny v undergroundu, všechny nás tady spojuje touha ohledávat náš svět a zkoušet všechno možné. A hlavně jako kolektiv držíme pohromadě.
V Brně je dnes radost dělat umění, ne?
Etablovala se tady opera, která je na světové úrovni, funguje i spousta divadel. Pro mě ale město znamená hlavně vztahy a tvůrčí prostředí, které tu panuje. A umělecké podhoubí je tady opravdu živé. Brno se v posledních letech celkově vyšvihlo, žije se tady dobře. Žiju v něm už od mých studií a mám z něj stále lepší pocit.
Během druhé vlny koronavirové pandemie jste se ale na čas vrátila do Uherského Hradiště a dva měsíce pomáhala jako dobrovolník v místní nemocnici. Jaké to bylo?
Tenkrát jsme si v divadle všichni řekli, že když už nemůžeme hrát, tak budeme pomáhat. A protože jsem z Hradiště, logicky jsem šla do místní nemocnice. Ve výběrovém řízení mi asi pomohlo, že mám dva mladší sourozence, o které jsem se starala. Personálně byli v nouzi, takže jsem se v podstatě zaškolovala až přímo v nemocnici. Dělala jsem sanitářku a ošetřovatelku na traumatologickém oddělení, které bylo tehdy v Hradišti jediné necovidové. Snažila jsem se s pacienty prohodit pár slov, přebalovala jsem je a pomáhala, jak to šlo. Bavilo mě to. Říkám si, že až mě přestane naplňovat umění, udělám si ošetřovatelský kurz a budu v nemocnici pracovat naplno.
Uherskohradišťsko tehdy bylo jedním z nejpostiženějších míst v zemi. Neměla jste obavu pracovat přímo v nemocnici?
Nepřemýšlela jsem o tom, ani doma o mě strach neměli. Nebo mi to aspoň neřekli. (úsměv) Na traumacentru byl skvělý kolektiv. Brali to statečně, ale místy byla situace opravdu zoufalá. Mám obrovský respekt k doktorům a sestřičkám, odvádějí neuvěřitelnou práci.
