Bylo říjnové pondělí roku 2000 a hlediště Malé scény zaplnilo osm desítek diváků, většinou kamarádů a příbuzných herců. Byli premiérovými diváky nově nazkoušené hry Rychlé šípy.
Nikoho z nich ani nenapadlo, že se příběhy klučičí party Rychlé šípy a Bratrstva Kočičí pracky stanou legendou a značkou Slováckého divadla.
Prodalo se na ně 150 tisíc vstupenek. Vyprodaly brněnské Národní divadlo nebo sportovní halu v Hluku, kam dorazily dva tisíce diváků, a volné lístky nezůstaly ani na nedávnou 500. reprízu v Uherském Hradišti.
Jediní dva herci, kteří nechyběli ani v jedné repríze, jsou Josef Kubáník alias Dlouhé Bidlo a David Vacke v roli Mirka Dušína.
Jak se v roli po 19 letech cítíte?
Kubáník: Zdravotně hůř. Dal jsem si v minulosti rychlošípácký závazek, že nebude potřeba přešívat mi kostým, že prostě vydržím neustále v rozměrech, které jsem měl v roce 2000. A vydržel jsem to až do letošních letních prázdnin. Naše paní krejčová mi ho musela o pět centimetrů povolit, ale dopadlo to tak, že když jsem si ho oblékl na představení, říkal jsem si, že na to asi zapomněla, protože se pořád cítím stažený.
Jak je to poznat na jevišti?
Vacke: Objektivně musíme přiznat, že repríz, u kterých přemýšlíme, jak udělat to či ono, protože někdo má bloklá záda a dalšího zrovna neposlouchá koleno, je čím dál tím víc. Snažíme se nepřipouštět si to. I to nalíčení na patnáctiletého kluka už je zcela nemožné, takže musíme věřit síle parodie.
Kubáník: Když máme na konci představení přídavek jako bratrstvo, tak jsme to vždycky dělali tak, že jsme seskočili z bedny a běželi k publiku. Teď už pomalu slézáme.
Text asi nezapomínáte, ne?
Kubáník: To se také může stát. Myslíte si, že už to máte automaticky v hlavě napořád, ale najednou se stane, že máte tmu a říkáte si: Co já to teď vlastně říkám?
Vacke: Oproti všem jiným rolím je toto představení specifické. Máme ho tak moc pod kůží, že když se tu a tam stane, že vypadne slovíčko a člověk není stoprocentně při věci, tak najednou netuší, jak ta věta pokračuje dál.
Rychlé šípyDivadelní zpracování komiksů Jaroslava Foglara mělo ve Slováckém divadle premiéru 9. října 2000. Úpravy a režie se ujal Robert Bellan. V hlavních rolích vystupují David Vacke, Petr Čagánek, David Vaculík, Zdeněk Trčálek, Tomáš Šulaj, Josef Kubáník, František Maňák a Martin Vrtáček. Reprízu s pořadovým číslem 500 odehráli v pátek 29. listopadu v Uherském Hradišti. |
Myslíte, že na okamžiky improvizace někteří návštěvníci čekají?
Vacke: To je dvojsečné. Snažíme se mezi sebou domluvit, aby míra obměn měla svou mez. Chceme, aby i lidé, kteří přijdou poprvé, viděli pořád stejný základ. Jistá míra parodie tam je, ale také obdiv ke komiksu Jaroslava Foglara, k chlapeckému dobrodružství. Nejdříve musíme něco vytvořit a teprve pak to můžeme bořit a dělat si z toho legraci. Ne vždy se to povede. Byla i představení, kdy jsme byli naštvaní sami na sebe, že improvizovaných, přidaných věcí bylo zbytečně moc.
Jsou Rychlé šípy typem představení, které právě improvizaci nahrává?
Kubáník: To ano, ale ze začátku jsme nepočítali s tím, že bychom to takto dělali. Jen díky tomu, že Rychlé šípy hrajeme tak dlouho, zabydleli jsme se v rolích i v inscenaci a diváci si o to trošku říkali, tak jsme to jim i sami sobě dovolili. U inscenace hrané rok, dva to není možné.
Vacke: Rychlé šípy jako komiks jsou také z části parodie, která improvizaci a významovým posunům dává prostor. Když jsem si komiksy jako dítě četl, tak mě fascinovala chlapecká dobrodružství, bavil jsem se u vtipných scének, ale zároveň jsem vnímal, že Mirek Dušín je vlastně nereálná postava. Režisér Rychlých šípů Robert Bellan to měl podobně. Měl nad tím nadhled. Věřím, že i ten výsledek takový je. Že spousta dětí, které přijdou s rodiči a Rychlé šípy neznají, že je to okouzlí podobným způsobem. A vím o rodičích, u kterých si děti tyto komiksy po návštěvě divadla vyžádaly.
Čím si vysvětlujete tak obrovský úspěch?
Kubáník: Myslím, že je to nějaké hvězdné požehnání. Někdy se to tak prostě stane. Jsou inscenace, na které se připravujete, děláte první poslední, nic nepodceníte a nepovedou se. A pak je něco, s čím vůbec nepočítáte, a najednou se nestačíte divit. Já to vysvětlení vůbec nemám.
Vacke: Byl jsem vždy překvapený, když jsme si v průběhu let občas říkali, že už jsme asi dosáhli vrcholu a zájem začne opadávat. Ale nestalo se. A míst, kde na nás čeká plný sál natěšených diváků, je stále víc. Myslím, že jedním ze základních kamenů úspěchu byla zacílená energie. Ne, že by to tak nebylo i u jiných inscenací, ale tehdy se sešla parta mladých lidí, kteří do toho šli s opravdu velkou chutí a poctivostí.
Pětistou reprízu mají za sebou v Česku jen dvě další představení, Hrdý Budžes a Sluha dvou pánů. Myslíte, že je mezi nimi a Rychlými šípy nějaká podobnost? Třeba humor?
Vacke: Myslím, že jen smích je málo. Jsem přesvědčený, přestože se velmi často setkáváme s tím, že lidé chtějí více komedií, že dlouhodobé pouto je závislé spíše na vážnějších věcech. I Rychlé šípy kromě slupky jednoznačné zábavy a smíchu nabízejí i nostalgii pro starší diváky, dobrodružství pro mladší. Těch vrstev je tam více. Humor ve stylu „kopání do zadku“ nestačí, pouto k inscenaci vzniká z propojení více věcí dohromady.
Kubáník: Musí tam být nějaký apel na diváky, aby si z toho odnesli i něco jiného než jen smích. Třeba představení Autista aneb Moje zatracené nervy nebylo vůbec legrační, a přitom bychom ho mohli hrát doteď. Mělo bezmála sto repríz a zájem byl pořád. Ale z organizačních důvodů jsme ho museli ukončit. Když Národní divadlo v Praze uvádělo Kočičí hru, měla 403 repríz a to byla velmi bolavá věc. Ale lidé šli za emocí, protože dámy ve dvou rolích, tedy Dana Medřická a Vlasta Fabiánová, byly strhující.
Jak představení působí na děti, o kterých vlastně je?
Kubáník: Myslím, že nepočítají s tím, že uvidí Foglara a komiks, který třeba mají doma. Spíše počítají s tím, že představení je někam posunuté.
Vacke: Možná jim tam chybí mobil a tablet, ale myslím, že dobrodružství, které tato parta prožívá, je zaujme úplně stejně jako nás v jejich věku. Touha něco podobného zažít na ně může skočit úplně stejně. Jen musí uvěřit, že taková osobní setkání mají mnohem větší váhu než ta přes sociální sítě.
Hráli jste v Národním divadle, v hale, na hradě, v amfiteátru. Má pro vás některé prostředí větší význam?
Kubáník: Myslíte, co z toho je ta vysněná meta? Jestli Národní, nebo uzavřená skupina lidí? Jednou jsme hráli pro nevidomé, přestože představení je založené na vizuálním vjemu. V hledišti seděli diváci, kteří nás neviděli, točili hlavou tam, kde slyšeli hlas a představovali si to, bavili se, smáli. To pro mne bylo tak silné, že někdo, kdo nevidí, si něco představuje, každý podle sebe a každý úplně jinak. Když se podíváte do hlediště a vidíte, že se na vás vlastně nikdo nedívá a všichni mají hlavu otočenou na stranu, aby vás slyšeli, tak je to pocitově opravdu úplně jiné představení.
Rychlé šípy původně vznikly jako legrace pro kamarády. Staly se přechodem na jiné scény více vážným a seriózním uměním?
Vacke: Už dávno je to otázka profesionality každého z nás. Rychlé šípy se staly naší značkou.
Kubáník: Nastupuje pocit odpovědnosti vůči velmi úspěšné, velmi známé a vážené inscenaci, kterou si nemůžeme dovolit pokazit.
Do kdy dokáže pětačtyřicetiletý muž hrát puberťáka?
Vacke: Milníkem možná bude den, kdy už nebude nikdo, kdo by dokázal Rychlonožku udržet ve vzduchu nebo udělat dřep.
Kubáník: Díky bohu, chodí lidé na značku, takže myslím, že nám odpustí, že už nejsme tak Rychlé šípy, ale trochu pomalejší.
