Studovat se tady podaří jen zhruba třetině zájemců. Na konci školního roku Botek na vlastní žádost odchází do penze.
Do ředitelny jste nastoupil 1. září roku 1996. Znal jste školu?
Zhruba šestnáct let jsem tady externě učil informatiku jako nepovinný předmět. Působil jsem tehdy na Masarykově univerzitě v Brně, kde jsem na začátku 70. let zakládal Fakultu informatiky. Všichni učitelé matematiky na jižní Moravě u mě dělali zkoušku. I ministr školství Gazdík (úsměv). Vždycky jsem ale věděl, že až bude příležitost, vrátím se. V Brně jsem žít nechtěl.
Pedagogické dovednosti jste tedy získal při výuce na vysoké škole?
Nevím, kde se vzaly. V rodině učitelé nebyli, ale měl jsem zřejmě jakési předpoklady, talent zaujmout a organizační schopnosti. Když jsem učil na univerzitě druhý rok, můj vedoucí katedry docent Hořejš přišel na mou přednášku a na poradě pak říkal: „Běžte se podívat, jak kolega Botek komunikuje se studenty, jak je zaujme, jak pracují a jak motivace dělá výsledky jeho skupiny.“ Když jsem si stoupl před 120 studentů a něco říkal, oni poslouchali.
Je možné se k takovým schopnostem dopracovat, nebo může být dobrým učitelem jen ten, kdo má talent?
Je to možné, každému to není dáno od začátku. I můj zástupce za mnou kdysi přišel, jestli by nemohl dostat jinou třídu. Že se v ní necítí dobře, nefunguje to, protože se netrefil a špatně začal. Velmi brzy se z něj ale stal vynikající pedagog, když vejde do třídy, žáci ztichnou, protože se od něj chtějí něco dozvědět.
Takových učitelů máte ve sboru více?
Mám 77 vyučujících a z toho 75 bych vzal znovu. Kolegové se snaží prokázat svou odbornost, zvládnout výuku na nejvyšší možné úrovni. Pro mě není podstatné, jestli přijdou do hodiny o minutu později nebo jestli mají správně zápis v třídní knize. Ale to, co se stane, když si stoupnou před žáky. Základ je důvěřovat lidem, které jsem si vybral. A samozřejmě kontrolovat. Kontrolovat tak, že se o tom bavíme, ptám se, jestli to, co dělali v hodině, mělo úspěch, jak žáci reagovali.
Jak se hledají takoví učitelé?
Mám asi třicet žádostí (ukazuje naplněný šanon). V každém předmětu mám zájemce, které vedu jako kandidáty. Známe se, potkáváme se na olympiádách a soutěžích. A oni vědí, že pokud se místo uvolní, oslovím je. Nedávno šla do důchodu kolegyně, tak jsme přijali novou. Učila na jiné škole a čekala pět let. Hodně se nám vrací naši absolventi a já je vždy s radostí představuji a říkám, kdo je učil, když chodili k nám. (úsměv)
Že prestižní škola láká studenty i vyučující, je logické. Na čem to všechno ale stojí, jaká byla vaše vize?
Nabídl jsem vysokoškolské prostředí, to byl myslím hlavní důvod. Přišel jsem z vysoké školy a věděl, co se tam po absolventech gymnázia chce. Dáváme žákům prostor a perspektivu, spolupracujeme s nimi, jsme pro ně důvěryhodní a příliš je nekontrolujeme. K nám nejdou, aby absolvovali střední školu, ale aby se připravili na vysokou. Takto s nimi jednáme a velkou energii směřujeme do kariérového poradenství. To je nejprogresivnější činnost, kterou pro žáky děláme. Škola ale měla už přede mnou výborné výsledky.
Proč právě kariérové poradenství?
Je důležité, aby věděli, kam směřují, a my bychom jim měli napovědět, zprostředkovat jim informace o tom, jaké možnosti mají. Od druhého ročníku se třídní učitel a kariérová poradkyně s každým žákem přibližuje k tomu, co by chtěl dělat, aby si pak mohl ve čtvrtém ročníku vybrat správně. Dvacet procent vysokoškoláků do dvou let mění fakultu nebo školu. To je fakt. My jim pomáháme neztratit ty dva roky. Nedávno mi udělali radost tři naši absolventi, kteří tady s žáky diskutovali.
Zdeněk BotekNarodil se v roce 1951 v Hluku. Po absolvování vojenské střední školy v Bratislavě pokračoval ve studiu matematiky na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Na začátku 70. let tady zakládal Fakultu informatiky, působil zde do roku 1996 a získal tituly docent, RNDr. a kandidát věd. Poté se ujal řízení uherskohradišťského gymnázia, s nímž mezi lety 1976 až 1992 externě spolupracoval, vedl zde kurzy informatiky. |
Povídejte.
Všichni tři studují v Anglii a padl dotaz, jestli by na své vzdělávací cestě něco udělali jinak. Odpověď jednoho z nich zněla: vybral bych si náročnější školu. To je pro učitele radost slyšet. Pro žáky má velký význam, když vidí u starších spolužáků, kam se dokázali posunout.
Jakou máte školní neúspěšnost, kolik žáků odchází nebo propadne?
Nemáme.
Je to tím, že si můžete vybrat studenty, přijmout ty s nejlepšími studijními předpoklady a zároveň motivací?
Je to jeden z argumentů. Ale také garantujeme, že ti, které jsme přijali, studium zvládnou.
Máte zpětnou vazbu, jak si absolventi vedou při dalším studiu?
Zkoumáme to, ale je to problém. Takové informace se těžko získávají, moc vysokých škol se tím nezabývá, třeba Masarykova univerzita je ale dává po dvou letech studia. V tu dobu průměrně 40 procent těch, kteří po gymnáziu nastoupili na některou z jejich fakult, končí.
V rámci republiky jsou ale gymnázia, jež mají lepší výsledek, a my jsme jedno z nich. Sami si pak děláme rozdělení, na jaké fakulty se hlásí žáci z absolventského ročníku. Když vidíme, že jsou úspěšní, dává nám to klid, že můžeme takto pracovat.
Jak hodnotíte distanční výuku, kterou si školy vyzkoušely během koronavirové krize?
Byla to krizová varianta. Učitel mohl poskytnout výukové materiály, komentář, ale nemohl stavět na reakcích žáků, kdy třeba odpoví jen část a zbytek potřebují dovysvětlit. Bylo to lepší, než aby byli bez výuky doma, ale dlouhodobě využitelné to není.
Vidíte rozdíl mezi studenty před lety a dnes?
Neřekl bych, že je tam podstatný rozdíl. Snaha 19letého studenta je podobná v roce 1996 i 2022.
Ředitel uherskohradišťského gymnázia Zdeněk Botek ukazuje plakát, který mu žáci přilepili na dveře pracovny (březen 2022)
V ředitelně máte plakát s nápisem We love our director (Milujeme našeho ředitele). Jak jste k němu přišel?
Velice dávno jsem začal s programem mezinárodních výměn, žáci i učitelé mají zkušenosti ze Spojených států, Španělska, Rakouska, Německa či Dánska. Žáci díky nim zjistili, že umí anglicky opravdu dobře, poznali jiné prostředí. Asi nejvíc šokovaní byli z toho, že američtí studenti stáli každé ráno s rukou na srdci a poslouchali hymnu. Učitelé zase zjistili, že to vůbec neděláme špatně. Jednou jsem navrhl zkrátit přestávky, podle amerického vzoru, aby žáci mohli dřív odcházet domů. Druhý den jsem je tady měl s transparenty „Nechceme tady Ameriku“. A tento plakát se mi pak objevil na dveřích ředitelny.
To je pěkný okamžik.
Takových bylo hodně. Stojí za to s dětmi takto pracovat. Asi stovku jsme jich letos měli na horách, nabídli jsme lyžařské kurzy i těm, kterým utekly kvůli koronaviru. A tohle mi od nich chodilo (ukazuje v mobilu SMS zprávu s poděkováním od žáků a ujištěním, že mají sníh a všichni jsou v pořádku, a také videa z večerního posezení u kytary). Nejpozitivnější na tom je, že se mnou ti lidé chtějí spolupracovat a jsou tady rádi. Byly ale i těžké okamžiky. Nejvíc mě zasáhlo, když nám v roce 2012 maturant po neúspěšné zkoušce vyskočil z okna.
Pamatuji si to. Dopředu žádné signály nedával?
Neměl problémy se studiem, nic nenasvědčovalo tomu, že takto zareaguje. Po zkoušce zašel za vyučujícími, jestli to může rovnou opravit, ale změnit výsledek maturitní zkoušky nelze. Pak vyšel do třetího patra a skočil. Velmi jsem tehdy přemýšlel, jak jsme tomu mohli zabránit.
