Trojice mužů, která vyrazila na kontrolu turistického značení na modré trase ze zastávky Dušná směrem k přehradě Bystřička, se poprvé zarazí velmi brzy. Vlastně na samém začátku.
Od rozcestníku stačilo přejít silnici, zkontrolovat první značku na plotu u blízkého stavení – a pak se zastavit. Druhá značka totiž není nikde vidět a dál vedou dvě možné cesty.
„To je nejzapeklitější situace, do které se celkem pravidelně dostáváme,“ přiznává Richard Pisklák.
Zkušený značkař působí jako krajský skladník a správce dat. Právě on vydává značkařské příkazy – dokumenty s podrobnými informacemi o trasách, které je potřeba obnovit.
Dobrovolníci pak do nich uvádějí, odkud kam postupovali, a zapisují i v jakém stavu jsou jednotlivé směrovníky. To vše se následně zanese do počítačové databáze.
Jenže v této chvíli žádné papíry nepomohou. Kam značka zmizela? Stačí chvilka a zkušení značkaři modrou mezi dvěma bílými pruhy najdou. Problém je v tom, že zdobí strom kousek od cesty a výhled na ni je zarostlý neprostupnou hradbou keřů.
„Běžně děláme průřezy, aby bylo na značky vidět. Tohle je ale jiný případ, jednak by to bylo velice namáhavé a navíc zeleň leží nejspíš na soukromém pozemku. Kdybychom ji jen tak vyřezali, někomu by se to nemuselo líbit,“ uvažuje Pisklák.
Značka také není na perspektivním místě, zhruba za rok by byl výhled na ni zase zarostlý. Přitom v pořádku musí být alespoň tři roky. Po takové době se totiž značení většinou obnovuje.
„Tady vidíte, proč značení trvá tak dlouho. Lidé si často myslí, že je to pohodlná práce, kdy jen přetřeme pár stromů. Ale realita bývá jiná,“ vysvětluje Karel Buček, dlouholetý předseda značkařského obvodu Vsetín.
Za den zvládnou obnovit značení na 4 až 8 kilometrech
Pracovníci, kteří se na údržbě tras podílejí, to dělají v podstatě dobrovolně. Za den dostanou zhruba dvousetkorunovou náhradu, k tomu něco málo jako jízdné. Žádné pracovní oblečení, obutí či další výbavu nefasují. Na cestu se vydávají ve svém volnu, nejčastěji o víkendech, v přírodě jsou většinou od rána do večera.
„Často musíme řešit, jak se na inkriminovanou trasu dostat. O víkendu nejezdí příliš autobusů, třeba na hřebenovky se často ani po silnici nedostanete. Chce to hodně plánování,“ popisuje Buček.
Během jednoho dne obnoví značení na zhruba čtyřech až osmi kilometrech. Zdá se to málo? Příhoda se zarostlou modrou značkou ukazuje, že ne. Muži se po chvíli rozhodnou, že nejlepší by bylo umístit nové značky na blízký plot. Bez domluvy s majitelem to ale nepůjde.
„Snažíme se v těchto věcech jednat korektně. Kdybychom někomu přitloukli směrovku na pozemek bez jeho vědomí, riskujeme, že se naštve a přinejlepším ji zase odstraní. Když se slušně zeptáme, většinou nám vycházejí vstříc,“ všiml si vsetínský značkař.
To se ostatně potvrdí během chvíle. Majiteli tabulka přitlučená na plot nevadí a dokonce značkařům sám doporučí, aby pro lepší orientaci umístili značky dvě: jednu před a druhou za zatáčkou.
„Sám jsem turista a vím, jak je nepříjemné někde bloudit. Už dlouhou dobu pozoruju, že tu lidé přemýšlejí, kudy dál,“ říká starší muž. „Nejde přece o zásah do fasády moderního domu, ale dřevěný plotek,“ usměje se.
Po odsouhlasení se dají oba muži do díla. Jeden přitluče plechové tabulky na plot, další je pečlivě vymaluje. Spoléhají se přitom na svou povinnou výbavu: držák s plechovkami s barvou, štětec, kartáč, kladívko, pilka, různé druhy samolepek i plechových značek. To vše je potřeba mít při sobě.
Barvy mají svoji hierarchii
Kromě bílé barvy používají čtyři další, kterými se označují trasy. Žlutou, zelenou, modrou, červenou. Mimochodem, přesně taková je i jejich hierarchie. Žlutá se používá především na výchozí trasy z obcí, kdežto ta nejzásadnější, červená, na náročnější dálkové túry, často po horských hřebenech. V sadě barev je ještě jedna, odstínu khaki.
„Tu používáme především na úpravu značek. Správně mají mít čtvercový tvar deset krát deset centimetrů. Stromy ale rostou a během tří let se na nich značky protáhnou do obdélníku. Vracíme je tak do původního stavu,“ objasňuje Buček, který khaki barvu využije i na zakrytí za stromy skryté značky, která už pozbyla platnosti.
Značení v číslech2 500 kilometrů značených turistických tras je ve Zlínském kraji, stovky kilometrů tvoří i cyklotrasy, lyžařské trasy či poutní stezky. 836 kilometrů tras obnovili a 56 směrovníků renovovali loni značkaři na území kraje. 76 lidí se loni aktivně podílelo na značení ve Zlínském kraji. 300 kilometrů poutních tras Cyrilometodějské stezky vyznačili speciálními samolepkami. |
Přestože při vytyčování tras platí jasná pravidla, často je zapotřebí improvizovat a reagovat na nenadálé situace. V poslední době to platí dvojnásob, protože kvůli řádění kůrovce se krajina doslova mění před očima a často je složité vymyslet, kudy turistické stezky vůbec vést.
„Nejhorší je situace v okolí Bystřice pod Hostýnem a na Rožnovsku,“ upozorňuje předseda krajské komise značení Drahomír Makyča. „Řada stromů, na kterých byly značky, padla. V té chvíli se poohlížíme po nějaké alternativě,“ doplňuje.
Pokud na trase není strom, na který by bylo možné značku umístit, zvažuje se její namalování na dopravní značku, kámen nebo někdy dokonce přímo na silnici. Značkaři se snaží ale těchto možností využívat co nejméně, protože taková znamení lze v terénu lehce přehlédnout. Občas si vypomohou sloupkem, který zabudují do země, každý takový případ ale musejí mít projednaný s majitelem pozemku.
Někdy se stane, že trasy i zcela zaniknou. Nejčastější důvody? Kalamita, neodstranitelná překážka nebo přání majitele, aby mu lidé nechodili přes pozemek.
„Takový případ jsme měli na Soláni, kde vedla žlutá trasa mezi domy. Museli jsme ji přeznačit a nyní se vrcholek musí obcházet. Trasu na Portáš jsme kvůli majitelům pozemku úplně zrušili. Nemělo smysl vymýšlet novou, protože okolí bylo dobře pokryté,“ vysvětluje Pisklák.
I když občas nové trasy přibudou, Klub českých turistů nemá velkou potřebu je rozšiřovat. Ve Zlínském kraji je jich okolo 2500 kilometrů, což je pro partu značkařů až až. Většinou se na ně s žádostmi o nové trasy obracejí přímo obce nebo lidé prostřednictvím webového formuláře. Každou změnu ale značkaři pečlivě zvažují.
„Zároveň v poslední době vzniká mnoho naučných stezek. Ty sice neznačíme my, problém je ale s jejich údržbou. Většinou se o ně totiž nikdo dál nestará a lidé to pak chtějí po nás,“ povzdychne si Makyča.
Šéfa krajských značkařů tak může alespoň těšit, že má dostatek dobrovolníků. Aktivních je přes sedmdesát a hlásí se další. I když někteří prý občas nesplňují základní kritéria: obstojnou fyzičku a schopnost si v každé situaci poradit.
