V podkroví dřevěné zvonice na Soláni se nad několika stoly sklání asi dvacítka žen v šátcích. Jejich ruce hbitě zpracovávají kačení a husí pera. Strhávají z nich chmýří a dávají je do připravených ošatek.
Místností se rozléhá hlasitý zpěv lidových písní v místním nářečí, vzduchem se line vůně koláčků a svařeného vína. Nálada je výborná. Není divu, pro ženy kolem stolů je tradiční drápání peří srdcovou záležitostí.
„Dnes už se něco podobného skoro nevidí, ale dříve se tady na Karlovicku peří dralo skoro v každé rodině,“ vysvětluje Alena Vašutová.
Vedoucí informačního centra Zvonice Soláň zná tuto tradici už z dětských let. A před pár lety přišla s nápadem, že ji tady na Soláni obnoví. Oslovila dámy z folklorního souboru Karlovjanky a ty se s nadšením přidaly.
„Letos jsme se takto sešly potřetí, vždy to záleží na tom, jestli se nám povede sehnat peří. Tentokrát nám naštěstí dala pytel kamarádka,“ poznamenala.
Jako ve „slepičinci“
Draní neboli drápání peří - jak se na Valašsku říká - mělo praktický i společenský význam. Nadrané peří se použilo většinou do peřin a polštářů.
„Samotné drápání bylo také kulturní událostí. Celý rok se sbíraly básničky, písně i strašidelné příběhy. Ženy se pak v zimě scházely po večerech v chalupě, kde pak pracovaly a bavily se po několik dní,“ popisuje Jana Křenková ze souboru Karlovjanky.
Když se sešlo tolik žen dohromady, bylo to jako v pověstném „slepičinci“.
„Za chvíli jste věděl o celé vesnici všechno. A když nějaká holka na chvíli odešla, ostatní na ní nenechaly nit suchou,“ směje se Křenková.
Jeden polštář za den
Mezitím obchází své kolegyně s velkou krabicí, do které vyprazdňují své ošatky.
„Je to hodně pracné, jestli dnes nadrápeme na jeden polštář, budeme rády,“ říká žena z Velkých Karlovic.
O množství však nejde. Stejně jako ostatní je ráda, že se alespoň na pár hodin může vrátit do starých časů.
„Dnes se peří skoro nedere. Lidé už skoro kačeny a husy nechovají, navíc mají na peří alergie a do peřin se dnes dávají spíše umělá vlákna,“ líčí.