Pokud se na instalaci člověk podívá třeba z boku, spatří jen hromady rozházené obuvi, která nepřipomíná vůbec nikoho.
„Máme kukátko na místě, kde se rozsypané boty spojí v portrét Bati. Když se pohnete z místa, rozpadne se vám před očima. Říkáme tomu 3D anamorfní instalace s výsledným 2D efektem,“ přiblížil čtyřiačtyřicetiletý sochař a vizuální umělec Proško.
Není proto divu, že je takové dílo v muzeu iluzivního umění. V případě Proška jde o jeho šestou tamní instalaci, vytvořil například vynálezce Nikolu Teslu ze starých elektrospotřebičů nebo Bedřicha Smetanu a Antonína Dvořáka z hudebních nástrojů, přičemž z jednoho místa je vidět jeden hudební velikán, z jiného druhý.
Pro Baťu se společně s muzeem rozhodli, protože jde také o významnou, nadčasovou osobnost.
„Měl celosvětový úspěch, ale myslel i na lidi. Stavěl města, dával práci, vytvořil vzdělávací systém, zřídil nemocnici,“ uvažuje Proško.
Předlohou mu byla známá černobílá portrétní fotografie slavného továrníka a zakladatele moderního Zlína. Umělec se z ní snažil vyčíst a pak zachytit ve svém díle Baťův charakter.
„Má na fotce mírný, zastřený úsměv, podle očí pak působí trochu sveřepě. Vidím v něm odvahu, možná i nadhled a je v něm také něco empatického,“ vyjmenovává pražský umělec.
Přiznává, že Baťův životopis nezná do detailu, ale věří, že jeho povahu vystihl dobře.
Na instalaci pracoval asi měsíc. Nejdříve ji sestavil u sebe v dílně, potom ji musel rozložit na menší celky, označit si je, převézt autem a v muzeu je zase složit úplně přesně, aby získal původní tvar.
„Je to jedna z nejnáročnějších sochařských technik, co znám. Je to náročnější než třeba vytvořit realistickou sochu mamuta,“ přiblížil Proško, který se zabývá mimo jiné i realistickými sochami zvířat.
Zdůrazňuje také nutnost absolutní přesnosti, aby se mu dílo zdařilo. „Když se jen o centimetr posunete v detailech očí, tak se podobě vzdálíte a hrozí, že vytvoříte karikaturu. To jsem nechtěl. Šlo mi o charakteristický portrét,“ doplnil.
Správné boty na správném místě
Boty jsou rozložené na starém nábytku, který dotváří atmosféru díla. Je tam starý kredenc, zrcadlo nebo cestovní kufry.
„Chtěl jsem vyvolat dojem, jako kdyby Baťa přijel z daleké cesty, hodil ke kredenci kufry, které se otevřely a vypadaly z nich boty. Ale v mém případě z nich vznikl portrét,“ přiblížil Proško.
Původně myslel, že podrážky a další věci jenom rozloží podle potřeby, pak ale zjistil, že je bude třeba slepovat. A přiznává, že kreativní proces byl někdy boj i jeho samotného se sebou.
„Asi nejsložitější bylo najít botu vhodné velikosti a odstínu pro správné místo, aby na portrétu vymodelovala požadované světlo či stín. Musel jsem promýšlet kroky hodně dopředu, být systematický,“ řekl Proško.
Vzhledem k tomu, že vycházel z černobílé fotografie, barevnost portrétu je jeho umělecká licence. Vycházel z vlastního citu, zkušenosti, nechtěl dělat černobílou instalaci.
„Snad se mi podařilo naplnit i další záměr. Chtěl jsem, aby portrét vypadal jako impresionistický obraz, na němž každá bota připomíná tah štětcem. A jako by tahy štětcem modelovaly hlavu,“ nastínil.
Proško nehledal jen vhodnou podrážku a výsledný tvar, ale dost často také nářadí mezi stovkami bot, které měl v dílně, kde to podle jeho slov vypadalo skoro jako na smetišti.
A aby byla provázanost s Baťou ještě větší, řadu podrážek a zbytků bot dostal z výrobny firmy Baťa v Dolním Němčí ve Zlínském kraji. Další potom sháněl u známých nebo na bleších trzích.
Ve volné tvorbě se Proško zabývá neinvazivním uměním ve veřejném prostoru, a to převážně na svých expedičních cestách. Dosud vytvořil přes 50 projektů v krajině v 17 státech Evropy a Asie.
