K práci jí hrají koledy a voní vanilka. Přitom Taťána Malinová nepeče perníky nebo cukroví, ale vyrábí speciální kraslice. Denně stihne dvě, víc se časově zvládnout nedá.
„A když je den blbec a nedaří se, tak třeba jen jednu a půl,“ usmívá se malérečka z Uherského Hradiště.
Před sebou má na stole nastříhané drobounké kousky slámy, které pak jeden po druhém lepí na vyfouklé vajíčko.
Na slepičí se jich vejde zhruba 600 a některé jsou tak titěrné, že se téměř ztrácí za hrotem velké jehly, kterou je Malinová na skořápku nanáší. „Já je ani s brýlemi nevidím, ale vím, že tam jsou. To už je praxe,“ říká žena.
„Zdobí se, jak se říká, kolem dokola cestičkou a pak na líčku,“ ukazuje Malinová a otáčí kraslicí.
Vychází z poznatků etnografů
Slámou je začala zdobit před víc než dvaceti lety. Kreslit prý nijak zvlášť neuměla, a tak jí vyhovovalo, že ze slámy vystřihuje geometrické tvary – čtverečky, obdélníčky, kolečka.
Učila se od kamarádky a začínala nejjednoduššími vzory. I ty ale znamenají třeba 250 dílků slámy.
Dnes má za sebou speciální kurz v Centru péče o tradiční lidovou kulturu Zlínského kraje, který pořádalo Slovácké muzeum, a její kraslice odpovídají poznatkům etnografů, žádnou modernu na nich nehledejte.
„Inspiruje mě spousta věcí, některé vzory jsem sama vytvořila, většinou se ale držím pravidel. Třeba kraslice vytvořená podle krajky by mi u etnografů neprošla. Není slovácká,“ vysvětluje.
Tu pravou laik pozná až po chvíli zkoumání – podle koleček. Jako jediný tvar jsou vysekávaná, a ne stříhaná a smí být jen uprostřed kvítku.
Doma má Malinová i speciální kousky, třeba kraslici s jesličkami a malým Ježíškem, nad kterým se sklání Panna Marie a Josef.
Vyrobila ji její učitelka a vzor Zdeňka Rajsiglová ze Starého Města. Na Slovácku jsou ženy jediné, které se náročné technice věnují.
Pštrosí vejce zdobí týden
Slámu sbírá přímo na poli, ječmennou. Je totiž měkčí a lépe se s ní pracuje. Na rok jí stačí napěchovaná igelitová taška, doma stéblo po stéblu obere, slámu usuší na balkoně a pak vybělí.
„To dělá manžel, je k tomu potřeba kysličník. Dřív jsem ji nebělila, ale nebylo to ono, teď na tmavém podkladu krásně vynikne,“ vysvětluje Malinová.
I s vejci je spousta práce, ze skořápky se musí jemně odbrousit razítko, pilníkem zahladit nerovnosti a teprve obarvit. Kdyby po všem úsilí praskla, bylo by to zlé, ale nestává se to. Ruce malérečky jsou zvyklé. Ročně jimi projdou nejméně tři stovky kraslic.
A nejen těch slepičích, Malinová zdobí i holubí, husí a pštrosí vejce. Na ty se vejdou 2 tisíce kousků slámy a práce na nich trvá týden. Zájem je velký.
I když je Malinová zdobí celý rok, nikdy jich neudělá dost, aby uspokojila celou poptávku. Shon a stres před Velikonocemi se každoročně opakuje, navíc se přidávají i předváděcí akce a jarmarky.
„To nemůžu kraslice ani vidět,“ směje se žena.
Léta pracovala se železem
Přesto dodržuje zásadní rituál. Končí týden před Velikonocemi, aby si je mohla užít.
Byt jí pak zdobí několik stovek kraslic, ale žádná není její. Kupuje je od jiných maléreček a každá z nich je jiná.
„Den to zdobím a dva dny to pak uklízím,“ dodává žena, která se vyučila jako opravářka šicích strojů a léta pak pracovala se železem v autoopravnách a dělala bodové sváření v kunovickém Letu. Preciznost má tedy v sobě.
A na výrobu kraslic zlákala i dceru a vnučku.
„Jenomže dcera na to při práci nemá čas a z malé je teď slečna s jinými zájmy. Třeba se k tomu ale jednou vrátí,“ věří Malinová.
