Turek, rodák z Hodslavic a neúspěšný student malby na Akademii výtvarných umění v Praze, získal pozici malíře v reklamním oddělení. Jenže v nové práci se trápil a zůstával v ní z prozaických důvodů: měl rodinu a potřeboval peníze. Nebyl však šťastný a bylo to na něm poznat.
„Velice citlivý hoch. Je přístupen hněvu, urážce, podráždění i pláči velikou měrou, stává se snadno zoufalým a nešťastným. (...) V sebe uzavřený, nemluví zbytečně a hledí si svého,“ psal o něm posudek firmy Baťa v roce 1929, který si však také všiml, že „jinak je povaha vážná, poctivého jádra, pracovník sice ne příliš rychlý, ale dobrý“.
Nikdo netušil, že v Turkovi bublal vztek, frustrace i roztrpčenost. Štvalo ho, že jako nějaký nádeník se má mořit s malováním – i když co malováním, spíše rýsováním! – obrázků obuvi, plakátů či inzerátů, a pak čekat, zda mu výsledek nadřízený schválí. A jak k tomu vůbec přijde, aby ho mistroval nějaký laik v řídicí pozici? Tohle všechno se mu honilo hlavou dlouhá léta.
„A pak to vyklopil. Ne svým kritikům do očí, nýbrž pomalu a důkladně na papír. Ve volném čase se měnil v T. Svatopluka a psal Botostroj. Fidlátka v reklamním oddělení sbalil, teprve až když rukopis dokončil a našel pro něj nakladatele,“ poznamenal ve svých vzpomínkách zlínský novinář Josef Vaňhara.
Oním vydavatelem byl Bohumil Janda a jeho nakladatelství Sfinx, ale klíčovým mužem, který stál v pozadí vzniku knihy, byl komunistický redaktor Emil Vachek. Když ve 20. letech začal Turek psát povídky, stal se jeho mentorem a po jeho nástupu k Baťovi navrhl, zda by o něm nechtěl něco napsat. A mladý muž, který byl již od roku 1924 členem KSČ, kývl.
Šéf jako symbol bezohledného kapitalisty
Pro vydání si zvolil pseudonym, byť sám věděl, že jeho identitu se těžko podaří zatajit. Byl to spíše marketingový tah, jak nalákat čtenáře. Stejně tak mu bylo jasné, že u Bati by skončil, proto ještě před vydáním knihy podal výpověď.
Botostroj vyšel 25. října 1933 v počtu tisíc výtisků a byla to událost. Ovšem určitě ne z literárního hlediska. Jde o knihu bez velké umělecké hodnoty, z níž dodnes dýchá horečnatost a překotnost, s jakou byla psána. Turek v přerývaném tempu chrlí větu za větou, často nedokáže udržet myšlenku a v popisu osudů postav zběsile přeskakuje mezi jednotlivými postavami, které se až na výjimky nijak nevyvíjejí a jsou popsány dost schematicky.
Jednou z nich je i reklamní malíř Prokop, což bylo Turkovo částečné alter ego. Závod na výrobu obuvi, v němž se román odehrává, je pak pro autora metaforou nelidské společnosti vykořisťující dělníky a jeho „šéf“ symbolem nenasytného, bezohledného kapitalisty.
Žaloba měla dvacet stran
Fiktivní děj a fiktivní postavy v sobě měly tolik konkrétních aspektů, že všem bylo jasné: vznikl protibaťovský román. A to bylo samozřejmě třaskavé téma.
„Vydáním knihy Botostroj jste pobouřil celý Zlín. Ani sám jsem tomu nechtěl věřit, že Vy byste takovou knihu vydal. (…) Musel jsem v důsledku toho všechny knihy dáti z výkladů v obou mých závodech, dokonce jsem je odstranil i z regálů, abych nepobuřoval občanstvo Zlína,“ psal vydavateli Jandovi rozhořčeně zlínský knihkupec Bohumil Siegl.
Zlín zahalil velký smutek. Tomáše Baťu před 90 lety oplakávaly tisíce lidi |
Botostroj navíc vyšel v době, kdy firma procházela turbulentními časy. Od tragické smrti Tomáše Bati uplynulo teprve patnáct měsíců, v zemi zuřila hospodářská krize a během roku přišlo o práci skoro šest tisíc „baťováků“. I proto byla reakce podniku ostrá.
Tomášova manželka Marie a Jan Antonín Baťa podali na nakladatele i autora dvacetistránkovou žalobu na základě zákona o ochraně cti a kniha byla pár dnů po svém vydání obstavena s tím, že se čekalo na výsledek soudu. Nikoho tehdy nenapadlo, že celý spor bude trvat dlouhých pět let.
Atmosféru u soudu výstižně popisuje ve své soudničce Karel Poláček: „Žalobkyně paní Baťová je uražena, že její zesnulý manžel je líčen v knize jako člověk bezohledný, bezcitný a tvrdý, jenž považuje lidi za zvířata. Druhý žalobce J. A. Baťa tvrdí, že v knize není řeč o úmrtí Tomáše Bati, a pokud je sám líčen, mluví se o něm jako o muži s divokou hřívou, chlapovi jako hora, jenž má tlapy, záda a mohutnost medvěda. Jeho heslo je: Hurá, do práce! A žaloba vyslovuje v závěru přesvědčení, že kniha sledovala účel destruktivní a že chce popudit zaměstnance proti podniku, který je vybudován na aktivní spolupráci a v zájmu všech zaměstnanců.“
Soud dal za pravdu Baťům
Stojí za zmínku, že řada tehdejších žurnalistů či spisovatelů knihu hájila. Ti krajně levicoví s kritikou batismu sympatizovali, jiní razili názor, že umělecká svoboda slova a tvorby je nedotknutelná. Turek se nejdřív bránil, že jde o fikci, což ale nebylo udržitelné, a tak brzy otočil.
„Pro účely soudu se snažil dokázat, že se jedná přinejmenším o reálný, pravdivý obraz průmyslníka a jeho systému racionalizace, který má být oproti skutečnému stavu ve zlínských továrnách pojat téměř eufemisticky,“ zmínila Lucie Vtelenská ve své diplomové práci Botostroj Revisited.
Jeho obhájce také neúspěšně žádal, aby byl celý román u soudu přečten jako důkazní předmět sporu. Kniha by pak mohla být vydána jako soudní dokument, který podle zákona nešlo zakázat.
Soud dal nakonec v lednu 1938 za pravdu Baťům, nařídil zničit všechny výtisky a další vydání knihy zakázal.
„Zkušenost ze soudního procesu pak autora inspirovala k reportážnímu románu Gordonův trust žaluje: vyprávění o konfliktu spisovatele a mocného podnikatele v prvním vydání jinotajně lokalizoval do Ameriky, později je pak vrátil zpět do českého prostředí,“ píše literární historička Blanka Hemelíková, autorka hesla o T. Svatoplukovi ve Slovníku české literatury.
Turkův poválečný comeback
Bylo to však jen dílčí vítězství firmy Baťa. Brzy začala druhá světová válka a po jejím skončení se kovaný komunista Turek dočkal zadostiučinění. Vrátil se do Zlína jako redaktor pracující v již znárodněné firmě a po roce 1950 už se věnoval literatuře.
„Přepracovával a požadavkům nové doby přizpůsoboval své starší prózy, na jejich tematiku navázal i díly novými. V budovatelském románu Bez šéfa zobrazil proměny Baťovy zlínské továrny na obuv od května 1945 do února 1948: boj komunistů proti reakcionářům a proti pozůstatkům starého myšlení lidí,“ popsala Hemelíková.
Turek ještě před válkou psal i vesnické prózy či kritiky maloměšťáckého způsobu života, od 50. let už byl ve své tvorbě věrným sluhou totalitního režimu.
Komunistický filmový škvár Botostroj zasluhuje „přímou akci“ |
Lidé v Gottwaldově, jak zněl nový název města, ale měli o úrovni jeho nejznámějšího díla jasno. Když se v září 1954 ve Velkém kině promítal film Botostroj, diváci se po několika minutách začali bouřit proti pomlouvání Tomáše Bati a začali demolovat interiér kina. Na místo musela přijet policie a promítání bylo předčasně ukončeno.
Těžko říct, co si o tom tehdy myslel muž, podle jehož románu byl snímek natočen a který byl tehdy aktivním členem okresního výboru KSČ. O svém přesvědčení nezapochyboval ani později, v srpnu 1968 uvítal invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Padesát let od svého úmrtí, k němuž došlo 30. prosince 1972, však zůstává v literární paměti národa zapsán jen jako autor hanopisu Botostroj a jeden z předních představitelů socialisticky angažovaného umění, které je naštěstí již dávnou minulostí.
