Otřes, který se nezacelil. Válečný zločin porušující mezinárodní právo. Takovými slovy popisuje vpád spojeneckých vojsk do Československa v srpnu 1968 plukovník ve výslužbě Jiří Dufek.
Dnes 86letý muž byl jedním z velitelů 7. výsadkového pluku zvláštního určení v Holešově. A také mužem zodpovědným za to, že se tehdy sovětští vojáci nedostali do kasáren. „Vztah většiny Čechů k Rusku a strach z Ruska je nepochybně 21. srpnem poznamenán na dobu několika generací,“ míní Dufek.
Dnes žije v Praze a v den výročí srpnových událostí vážil cestu do Holešova, aby se v areálu kasáren znovu setkal s někdejšími vojáky.
Vraťme se ale o půl století zpět. Hlavní roli v příběhu, kterému čas hrany rozhodně neohladil, sehráli tři důstojníci. Osobní odpovědnost za rozhodnutí postavit se okupantům nesl především velitel pluku podplukovník Vladimír Košan, ale také náčelník štábu major Jiří Dufek a bývalý velitel pluku Miroslav Šedina. Ten tou dobou sloužil na Zpravodajské správě Generálního štábu, pod kterou holešovský útvar spadal.
Chtěli pozvednout zbraně
Invazi do Československa podnikla vojska SSSR, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky.
„Šlo o 29 divizí, z toho 15 tankových, což představovalo 300 tisíc vojáků a 7 500 tanků. Obsazovali krajská, okresní a ostatní větší města, budovy správních úřadů a orgánů komunistické strany. Těžká technika blokovala rovněž všechna kasárna,“ stojí v publikaci Osmašedesátý, v níž historii holešovských výsadkářů popsal František Sovadina.
Události se daly do pohyby už v prvních minutách 21. srpna. Když se velitel pluku Košan dozvěděl, že vojska překročila státní hranici, volal náčelníkovi štábu Dufkovi, aby okamžitě přijel do kasáren.
„Byl jsem tou informací šokován. Bylo mně tenkrát jasné, že sovětské vedení má k polednovému vývoji řadu zásadních výhrad, ale násilné obsazení republiky jsem nečekal,“ líčí Dufek ve zmíněné publikaci.
Vojáky vzbudil kolem třetí hodiny ráno bojový poplach, ale bez obvyklého humbuku. Nastoupili na chodbách ubikací a velitelé rot jim sdělili základní informace. Kolem páté hodiny ráno už dorazil do města elitní tankový prapor ze Lvova a zamířil ke kasárnám.
„Později nás osočovali, že v kasárnách vládly protisovětské nálady. To není pravda. Vedli nás k tomu, že politika zůstávala před branami kasáren, a tak to i bylo. Když ale přijeli, byli jsme všichni ochotní pozvednout proti nim zbraně,“ říká Josef Bartošek.
„Byli jsme strašně naštvaní, že sem vtrhli. Každého žralo, že si troufají na neozbrojené lidi. Bylo ale zoufale málo informací, nevěděli jsme, co se děje jinde,“ doplnil Jiří Müller.
Tehdy byli oba vojáci základní služby a vzpomínají, jak je překvapila přítomnost bývalého velitele Šediny v kasárnách.
„Nikdy jsme se nedozvěděli, proč přijel, ale účastnil se společně s Košanem i prvního jednání s velitelem sovětské armády,“ popisuje Bartošek.
„Pokud vás chytí, budete právě vy ti kontrarevolucionáři“
Zpravodajská správa vydala pro své útvary pokyn považovat sovětské vojáky za okupanty a nespolupracovat s nimi. Zároveň však platilo nařízení ministra vnitra, že armáda nemá klást odpor, opouštět kasárna a invazním vojskům musí vyjít vstříc a poskytnout jim maximální možnou pomoc.
V Holešově se k tomu postavili po svém. Vojáky vyzbrojili a zajistili kruhovou obranu kasáren. Pak vybrali deset mužů, kteří se měli dostat v civilu z kasáren a strážit strategické objekty ve městě. V kasárnách museli nechat vojenské knížky, a pokud by byli dopadeni, nesměli se hlásit jako vojáci. I oni byli ozbrojení.
„Řekli nám, že pokud nás chytí, tak to budeme my ti kontrarevolucionáři, kvůli kterým sem spojenci přijeli. Že je akce dobrovolná a kdo nechce, nemusí se jí účastnit. Neznám ale výsadkáře, který by odmítl,“ vzpomíná Bartošek.
Tou dobou už měl téměř za sebou vojenskou službu, během které jej cvičili na výsadky v týlu nepřítele. Nakonec byla první ostrá akce přímo v Holešově a na místo určení stačilo dojít pěšky.
Kasárna opouštěl s aktovkou, ve které nesl zbraň a zapečetěnou krabičku nábojů. Použít je měli v případě nejvyšší potřeby. „Vyšel jsem z brány a po žádném z tanků se ani neohlédl,“ vypráví Bartošek.
Co si tehdy mysleli a co cítili? Považovali to za začátek dalšího válečného konfliktu?
„To jsou otázky, na které odpovědět neumíme,“ shodují se Bartošek s Müllerem. „Voják dělá, k čemu je vycvičený, a poslouchá rozkazy. My jsme navíc byli hrdí, že jsme výsadkáři.“
Sověti nedostali ani vodu
Na úvahy ani nebyl čas. Zatímco Bartošek byl členem skupiny, která se tajně vydala bránit budovy spořitelny, městského úřadu či pošty a hlásila pohyb sovětských vojsk, Müller mířil do lesů nad Holešovem.
Vyvézt z hlídaných kasáren zhruba 80 ozbrojených vojáků byl složitý úkol, ale podařilo se. Na místě zvaném Hrádek, nad obcí Přílepy se vojáci zakopali a čekali na případný rozkaz k útoku.
„Z vojenského hlediska to byl naprosto perfektní tah, mít zálohu mimo kasárna. Byl to jedinečný čin,“ míní Bartošek.
Košan však byl za své velitelské schopnosti a strategické uvažování později „odměněn“ tím, že mohl pracovat jako traktorista. Stejně dopadli i Šedina s Dufkem. Ani jeden neobstál při rozsáhlých čistkách a v roce 1970 v armádě skončili.
Elitní holešovský pluk rozpustili už v roce 1969. Část vojáků i velitelů přešla do jiných útvarů.
„To byla obrovská chyba. Ideologické hledisko nadřadili nad odborné a nad bojovou pohotovost armády. Nešlo přeci vůbec o jednotlivce nebo aktéry této pomsty. Na několik let naprosto rozbili vývoj hloubkového průzkumu,“ připomněl Dufek. „Nikomu nezáleželo na tom, že zrušili plně bojeschopnou jednotku, systém přípravy i řízení,“ dodal.
Dohledat, jak dlouho sovětské tanky postávaly u kasáren, se nepodařilo. Děla byla na zdi areálu namířená několik prvních dnů. Pak je rozmístili na dvě příjezdové silnice do města, které jej lemují. A po dvou týdnech se okupanti stáhli do nedalekých Přílep, kde zůstali až do podzimu. Z kasáren po celou dobu nedostali ani vodu.
