Slavné psychologické drama o střetu touhy a ztráty od amerického dramatika Tennesseeho Williamse je jedním z taháků jubilejní 80. sezony divadla v Uherském Hradišti.
„Do Slováckého divadla se ráda vracím. S hereckým souborem na sebe slyšíme, je mezi námi chemie a důvěra. A také se nebojíme riskovat,“ říká 40letá Davidová, jež působí jako režisérka v brněnském Divadle Husa na provázku.
Už vaše minulá inscenace Opilí byla hodně odvážná. V čem jste riskovala tentokrát?
Už jen tím, že jsem poprvé dělala hru patřící do amerického realismu. Je to klasika, ale zároveň trochu i krok do neznáma, protože hra vznikla v 50. letech a je velmi melodramatická. U takových děl bývá někdy těžké překlopit vztahy tak, aby byly uvěřitelné a srozumitelné i současným divákům. Autoři a umělci obecně byli tehdy fascinováni například psychoanalýzou a Stanislavského metodou pracující s „předpříběhem“, který měl postavám dodávat jakousi skrývanou motivaci. To už je dnes přece jen samozřejmost, že divadelní postava odněkud někam jde, něco tají a není to jen prázdná nádoba.
O Tramvaji do stanice Touha jste řekla, že „je to neúprosný pohled na vztahy a procesy, kdy nás strach ze samoty vhání do sítí iluzí“. To je nadčasové téma, že?
Ano, označila bych ji dokonce za vztahový thriller. Až mě překvapilo, kolik rovin a aktuálních témat v sobě má. Od duševního zdraví přes sexualitu jako nástroj moci, vliv genderových rolí až po schopnost či ochotu zpracovat minulá traumata. Hlavně zmíněná sexualita byla pro Williamse velmi silné téma. Byl homosexuál, což musel skrývat, protože tehdy to bylo nelegální. Žil ve stínu, a možná i proto uměl dobře zacházet s nejednoznačností. Zaujal mě jeho postřeh, že právě potlačené touhy nás mnohdy vhání do toxických vztahů, což platí v každé době.
K osmdesátému výročí uvede Slovácké divadlo hry od Shakespeara či Preissové |
Ve Slováckém divadle se jedná o druhé uvedení této inscenace, poprvé ji představilo v režii Huga Domese v roce 1982. Zjišťovala jste si o ní něco?
Ano a dozvěděla jsem se, že i tam tvořil ústřední dvojici manželský pár, stejně jako je tomu nyní u Jiřího a Pavlíny Hejcmanových. To mě docela pobavilo. Většinou si ale moc nezjišťuji informace o jiných nastudováních. Až později, když přijde moment, kdy už máte dojem, že hru máte pevně v rukách, tak se k hrám či filmům můžete dostat. Třeba čistě ze zvědavosti, nebo abyste si potvrdili svoji cestu.
Jak došlo na to, že režírujete právě tuto inscenaci?
Se Slováckým divadlem spolupracuji pravidelně a teď jsem dostala tuto nabídku. Nebudu zastírat, že ze začátku jsem měla trochu ostych. Tramvaj do stanice Touha mě přitahovala odjakživa, ale nebyla jsem si jistá, jestli budu dost dobrá psycholožka a tento velký příběh o lidské síle a slabosti zvládnu zpracovat v moderním hávu a tak, aby naplno vyzněl ve všech svých rovinách. Snad se to ve spolupráci se skvělými herci, kteří ve Slováckém divadle jsou, podařilo.
Pavlína Hejcmanová v inscenaci hry Tramvaj do stanice Touha (únor 2025)
Uherskohradišťskou scénu sledujete dlouhodobě a pozorně i jako divačka, že?
Ano, snažím se sem jezdit, jak jen to jde. Z Brna je to kousek. Zajímají mě hlavně dramatičtější tituly a inscenace Doda Gombára a Michala Zetela. Naprosto mě strhla inscenace Cyrano z Bergeracu. Je to neprávem cenami opomíjený tvar, přitom herecká souhra a soustředěnost, to bylo něco neuvěřitelného. Jiří Hejcman za ni měl dostat Thálii. Nadchlo mě, jak sugestivně dokázal přečíst postavu Cyrana coby rebelujícího antihrdiny.
Slovácké divadlo letos slaví osmdesát let. Co byste mu popřála?
Aby nemuselo donekonečna obhajovat svou existenci. Daleko větší projevy podpory a stability ze strany města. Je to scéna, která svojí tradicí a kvalitou vysoce přesahuje regionální divadla po celé zemi, o tom jsem stoprocentně přesvědčená. Snad se podaří vyřešit i majetkové věci s budovou, kvůli nimž divadlo dlouhodobě žije ve velké nejistotě.
Uherské Hradiště je známé jako kulturní město, které se pyšní filmovým festivalem, a právě Slovácké divadlo spolu se silnou místní folklorní tradicí jsou pomyslným druhým pilířem v reprezentaci města. Dělá mu dlouhodobě dobré jméno daleko za hranicemi regionu. To je potřeba oceňovat nejen přízní věrných diváků, ale zaslouží si i zastání v celé šíři jeho působení.
