Parky, ulice, okolí řek i centra měst by pod jejich rukama vypadaly jinak. Studenti Ateliéru Prostorová tvorba zlínské Univerzity Tomáše Bati totiž musejí mít tak trochu „jiné“ vidění. Učí se výstavnictví, scénografii, interiérové tvorbě i drobné architektuře.
„Není to stejné, jako když navrhujete to, co máte v ruce. Boty, oblečení, sklo. My se zaměřujeme na to, jak objekty v prostoru prezentovat,“ vysvětlil vedoucí ateliéru Michael Klang.
Je pro vaše studenty složitější ukázat práce veřejnosti, když k tomu potřebují prostor?
Ani ne. Navrhovali jsme pomník padlým letcům v Napajedlích, kinetický městský betlém. Jezdíme na výstavy i do zahraničí, teď řešíme zlínský podchod, kde studenti navrhují multimediální prostor pro kluby, setkávání, hudbu. Loni jsme do parku Komenského rozvěsili o Vánocích anděly v rámci charitativního projektu Každý jsme anděl, letos se věnujeme tématu Voda pro všechny, které je námětem prací pro studenty výtvarných oborů.
Proč právě voda?
Je to zajímavé a naléhavé téma pro společnost. Nevyčerpáme jeho možnosti ani za rok. Proto si ho vzaly všechny ateliéry napříč fakultou. My zpracováváme třeba návrh filtračních systémů na řece Dřevnici, studenti vymýšleli dešťovou jímku, která by měla i další využití. Spolupracujeme s městským architektem a podporujeme nápady na zlepšení reálných situací – například Kudlovské přehrady.
Našel jste ve Zlíně i talentované studenty?
Určitě. Třeba zmíněný pomník v Napajedlích od Báry Pexové snese velmi přísné hodnocení. Nebo Eva Blšáková, která po Zlíně studovala u Zahy Hadid ve Vídni. Myslím, že zlínští studenti se třeba od pražských příliš neliší. Rozdíl je daný spíše okolními příležitostmi, které jsou v Praze přirozeně vyšší. Je tam přímá konkurence škol a pražští studenti to mají snazší v tom, že je takové prostředí nutí víc k aktivitě než solitérnost výtvarných oborů ve Zlíně. Vždy je dobré, když se člověk může porovnávat a uvědomovat si, v čem je lepší nebo horší než konkurence.
Michael Klang
|
Proč jste se rozhodl učit ve Zlíně, když jste dlouho pracoval a měl úspěch v Praze?
Moje vazba je víceméně náhodná, i když celoživotní. Jeden čas jsem v mládí pracoval ve Slušovicích, mám tady dlouhodobé kořeny a vracím se sem. A mojí hlavní motivací byl fakt, že kombinace specializací na této fakultě je naprosto výjimečná v celé republice.
Čím?
Skladbou specializací. Jestli má umění nějaké výsostné poslání, je jím komunikace. V dnešní spotřební době je pak jasné, že to, co se zkratkovitě dá nazývat uměleckými obory, už spadá do průmyslu. Fakulta multimediálních komunikací zosobňuje koncentraci všech potřebných disciplín pro úspěch. Proto se tady ve Zlíně rodí výtvarné klastry, které se synchronizují na celosvětové aktivity.
Jak si to vysvětlujete?
Kdysi to tady začalo tím, že se ve velkém uplatnil design obuvi. Teď je tu firma Tescoma, která designuje spotřební zboží vyráběné ve velkých sériích. A také řada dalších firem. Najednou je potřeba, aby se estetika a s ní související prostředky komunikace potkaly. Marketing, fotografie, grafika a další. A tady na univerzitě se všechno spojilo do absolutně ideální skladby a ideální příležitosti, která je mimořádná, protože studenty učí vnímat profesionální prostředí. Tím spíš, že je tu v záloze i obrovská základna technologického výzkumu. Skvělá příležitost dalšího komunikačního rozhraní.
Na jiných školách takovou výhodu nevidíte?
Ne. I když je pravda, že model, který se tady před dvaceti lety založil, byl později kopírovaný řadou jiných univerzit po celé republice. V Praze jistě existují tyto disciplíny také. Ale problém je, že existují na různých školách zvlášť. Ve Zlíně je vidět sounáležitost, systém, spolupůsobení, tříbení zkušenosti.
Kde například?
Například na Zlín Design Weeku, což je výborná akce, na které se podílejí všechny ateliéry. Koná se právě v těchto dnech a naše prezentace jsou umístěné v parku Komenského. Chystáme se i na výstavu Decorex do Londýna, kde také spolupracujeme s ostatními. Podobně to bylo v minulých letech na veletrhu nábytku v Miláně, v Drážďanech a celé řadě dalších destinací.
To je asi pro studenty ve Zlíně velká výhoda, ne?
Ano, ale bojím se, že si ji úplně neuvědomují. Ale motivaci mají velikou, protože škola má komunikační agenturu, která je učí fungovat v podnikatelském prostředí.
Vy máte za sebou stovky scén pro televizní pořady. Pomáhá to při výuce prostorového designu nebo je to jiná práce?
Mně se práce na univerzitě líbí právě proto, že moje celoživotní specializace je architektura a scénografie, celý život navrhuji a projektuji v širokém spektru oborů. Ve škole se to všechno propojuje. Mám multidisciplinární ateliér plný mladých lidí, a to je i velký náboj životní energie.
V minulosti jste dělal scény pro prestižní pořady, jako je Zlatý nebo Český slavík, Miss ČR a Slovenska, Ceny Thálie. Bylo těžké se v tom prosadit?
Za tu příležitost jsem televiznímu prostředí obrovsky vděčný. Málo pracovních prostředí donutí člověka se tak profesionalizovat, konkurenční tlak je obrovský. Chcete-li uspět, je namáhavý zejména časově. Zvyknout si na to, že člověk pracuje dvacet hodin denně, je v takových případech standard. Každý to nezvládne.
Je rozdíl dělat studio pro zpravodajský kanál ČT24 a scénu pro Českého slavíka, kterou jste dělal téměř dvacet let?
Snažil jsem se pěstovat vlastní univerzálnost. Je to těžké a každý, kdo se k jednomu tématu vracel znovu, moc dobře ví, jak je to složité. Poprvé to děláte s obrovským entuziasmem, ale podvacáté, i když pořád chcete, aby to bylo lepší než loni, tak zase bojujete s nevědomým vracením se k tomu, co už bylo.
Mluvil někdy do scény Slavíka třeba Karel Gott?
Snad by i mohl, ale je dokonalý profesionál a ví, že to není jeho záležitost, ale odpovědnost jiných. Na takové práci se podílí kromě architekta zadavatel, režisér a kameraman.
Jaký máte vztah k navrhování divadelní architektury?
Pro mě to je ta nejkrásnější příležitost, kdy se scénografická zkušenost spojuje s mou hlavní profesí architekta. V tomto případě ale už investor práci výrazně ovlivňuje. Mění se tak protihráč a práce je těžší, má jiná pravidla než relativně tvůrčí samostatnost u scénografie.
Může scéna ovlivnit úspěšnost pořadu?
Věřím, že velmi. Televizní scénografie je úzce vázaná na zprůmyslnění produktu. V tu chvíli se scéna velmi podobá jakémukoliv jinému balení. Jako si kupujete hezkou krabičku s parfémem nebo vám oblečení dají do hezké papírové tašky. A bývá to i tak, že obal rozhoduje. Stejně to funguje v televizi. Je to dobře a efektně zabalené zboží, vymyká se standardu, opouští šedivou zónu, je výjimečné. Pak se pořad dobře prodává, je úspěšný a třeba se i opakuje.
