„Na Salaši je to největší akce v roce. A v okolí nic podobného není. Jezdí běžně 1 200 návštěvníků a každý rok to stoupá,“ prohodí Alena Filípková.
Pro zakladatelku zdejšího mykologického klubu to pokaždé znamená plno práce. Chodí mezi stoly, kontroluje exponáty, řeší provozní záležitosti v kuchyni. „A do půlnoci pak vařívám houbový guláš na druhý den,“ směje se.
Že čtyřiašedesátiletá žena houbaření miluje, je jasné na první pohled. Houbařský motiv má na tričku, náušnicích i přívěsku na krku. Vášni propadla už jako malé dítě. Stejně jako její babička a maminka. V oblasti Chřibů to ostatně nebylo nic výjimečného.
„Salaš a okolí, to nikdy nebyl bohatý kraj. Rodiny tady byly chudobné. Chodit houbařit a získávat tak náhražku za maso – jak tomu říkávali – pro ně znamenalo výrazné přilepšení,“ vysvětluje Filípková. „I proto, že houby jezdívali prodávat do Uherského Hradiště bohatším rodinám.“
Houbaření měla dlouho za běžný koníček. Sama pro sebe pravidelně sbírala okolo 25 druhů hub, které poznala, ale nic víc.
Zhruba před patnácti lety ale byla v okolí Salaše mimořádná úroda. „Nosila jsem ten rok neskutečná kvanta hřibů. A protože jsem tehdy pracovala v místní restauraci, ozdobila jsem s nimi bar i květináče v oknech. Byly tak krásné, že si hosté mysleli, že jsou ze sádry,“ vzpomíná Filípková.
 |
Tehdy ji poprvé napadlo, že by v obci mohla založit mykologický klub a pořádat výstavu. A přestože ze začátku byli někteří její přátelé skeptičtí, brzy vytvořila akci, která má mezi houbaři věhlas. O uplynulém víkendu se konala už počtrnácté. Vynechali jen loni kvůli covidu.
„Samozřejmě jsem během toho času musela změnit přístup k houbaření. Začala jsem se učit od zkušených mykologů. Některé druhy dnes poznám, i když by byly úplně shnilé, u jiných ale občas tápu. Před výstavou proto každoročně zveme odborníka, aby nám exponáty pomohl přesně určit,“ popisuje Filípková, která pochopitelně propadla i houbařské gastronomii.
Koronavirus hnal lidí do lesů, příroda ale trpěla
Připravuje například guláš, houby v pečených bramborách či pečivu. „Ráda dělávám i dýňovou kaši s houbami, zkoušela jsem i hlívu ústřičnou v čokoládě. Po vychytání receptu je skvělá, ale pro výstavu by to bylo příliš pracné,“ říká s tím, že nejraději má ale tradiční omáčku z čerstvých hub.
Muzeum ukáže houby z ValašskaDvě výstavy živých hub připravuje na začátek října Muzeum regionu Valašsko. Ve vsetínském zámku a v zámku Lešná u Valašského Meziříčí budou od 5. do 10. října k vidění běžné i vzácné druhy hub posbírané na Valašsku. |
V poslední době si všímá i trendu, kdy lidé sbírají houby jako léčiva a dělají z nich tinktury či odvary. „Začínají se dost sbírat outkovky pestré, březovníky obecné nebo penízovky sametové. Opatrně se pak usuší a rozmělní, je to ale celkem náročné.“
Základem ale je, aby bylo v lesích co sbírat. Letošní sezonu hodnotí Filípková spíše s rozpaky. Hub prý s výjimkou menších lokalit moc nebylo.
„Teď například skoro vůbec nerostou hřibovité druhy. Uvidíme, zda se to změní v následujících týdnech,“ přemítá Filípková. Pravá podzimní sezona totiž může nastat třeba až v polovině října.
Zkušená houbařka si také trochu povzdychne, když dojde řeč na chování houbařů v lesích. „Během koronaviru byly lesy v Chřibech doslova zaplavené lidmi. Bohužel tím příroda utrpěla. Navíc nepochopím aktuální trend, kdy lidé poberou do košíku všechno, co najdou, a pak s tím přijdou, aby jim někdo vytřídil, co je jedlé a co ne,“ kroutí hlavou Filípková.
