K Valašskému muzeu v přírodě má blízký vztah nejen jako rožnovský rodák. Jako student zde v šestnácti letech začínal coby průvodce a později prošel různými pozicemi od kurátora sbírky řemesel až po náměstka pro odbornou činnost.
Pak Daniel Drápala z muzea odešel a nyní už osmnáct let působí na Masarykově univerzitě v Brně.
„K muzeu v přírodě mám ale pořád silné osobní i profesní vazby,“ říká docent etnologie, který s kolegy chystá na léto výstavu a novou knihu s názvem „Valašsko sobě a národu“. Bude se týkat velké národopisné slavnosti Valašský rok, při níž bylo letos stoleté Valašské muzeum v přírodě zpřístupněno veřejnosti.
Právě této hojně navštívené akci se bude věnovat Drápalova beseda, která se v muzeu uskuteční ve čtvrtek od 17 hodin.
Valašský rok se uskutečnil v létě 1925 a je vnímán jako symbolický začátek existence nejstaršího muzea v přírodě v Česku. Jaký význam měl?
Dnes bychom ho nejspíš nazvali festivalem. Laické veřejnosti přiblížil lidovou kulturu Valašska v podobě tradičních řemesel, zvyků a obyčejů či tanečního a hudebního folkloru. Nebyla to první podobně velká akce, lišila se ale tím, že se konala přímo na Valašsku a zapojil se velký počet účinkujících z různých míst regionu. Byla pojatá hodně velkoryse a měla propracovanou propagaci. Jako etnolog se na Valašský rok dívám i tak, že ovlivnil dnešní vnímání folklorních prvků, ale také například podobu kroje, které byly kvůli němu z větší části rekonstruovány. I díky Valašskému roku se vytvořila zažitá představa, kterou o podobě valašského kroje mají lidé dodnes. A ještě jedna zajímavost mě napadá.
Povídejte.
Valašskou lidovou hudbu máme dnes pevně spjatou s doprovodem velkého cimbálu, tehdy bychom jej však na slavnosti marně hledali. Používal se maximálně malý přenosný cimbálek. Taneční čísla se odbývala většinou za doprovodu dechové hudby. Mimochodem, Valašský rok byl impulz, který aktivizoval skupiny nadšenců na Rusavě, Hutisku a jinde v regionu. Po druhé světové válce na ně posléze navázaly folklorní soubory, které dosud známe. Význam této události byl tedy v mnoha ohledech dalekosáhlý.
Valašská památka se mění. Mikuláštíkovo fojtství v Jasenné přiblíží portáše |
A spočíval také v tom, že na mýtinku lázeňského parku byly tehdy přestěhovány radnice a měšťanský Billův dům z rožnovského náměstí spolu s dalšími menšími stavbami. Položily se tak základy Valašského muzea v přírodě.
Pomyslným předstupněm muzea v přírodě byla výstavní vesnice, která byla k vidění na Národopisné výstavě českoslovanské v roce 1895 v Praze. Ta měla za cíl předvést život a lidové tradice česky hovořící populace v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Valaši na ní postavili celou valašskou osadu s usedlostí, pilou, salaší nebo křivačkářskou dílnou. Ale tehdy to ještě nebylo muzeum v přírodě v pravém slova smyslu, byly to jen kopie staveb z terénu a po výstavě byly zbourány.
Jak velkou roli před sto lety hráli sourozenci Alois a Bohumír Jaroňkovi?
Bývají označováni za zakladatele, o vznik muzea se ovšem zasloužil celý rožnovský muzejní spolek, v němž fungovali místní měšťané, učitelé, řemeslníci, umělci, intelektuálové. Jaroňkovi byli vizionáři a emisaři, které bylo díky jejich kontaktům více vidět, ale označit je za výhradní zakladatele, by bylo vůči jejich spolupracovníkům nespravedlivé. Opravdu bych zdůraznil roli celého týmu, v němž oba působili. Mimochodem, Bohumír odešel pro rozpory a vlastní deziluzi z čela muzejního spolku už rok po skončení Valašského roku.
Valašská dědina v rožnovském skanzenu ukazuje, jaký byl život na Valašsku před víc než stoletím. (duben 2023)
Traduje se, že muzeum v přírodě mohlo stát ve Štramberku, k němuž měli Jaroňkové blízko. Proč právě v Rožnově pod Radhoštěm?
Jedním z důvodů je, že z valašských měst mělo v té době jako jediné zachované pozůstatky dřevěných staveb. Vedení Rožnova již v roce 1911 přemýšlelo, zda má stávající radnici zbourat. Místní komunita se spojila do zmíněného muzejního spolku s cílem budovu zachovat. O vzniku muzea v přírodě se ještě tehdy neuvažovalo, naopak spolek dostal dotaci od předchůdce dnešního památkového úřadu na opravu a její zachování na původním místě na rohu rožnovského náměstí. Okolnosti ale nakonec nahrály záměru přesunout ji do lázeňského parku. A vzápětí přišla nabídka od majitelů dalšího domu, že jsou ochotní jej darovat.
Setkal se nápad s pozitivními reakcemi?
Část lidí v Rožnově byla proti, nelíbila se jim představa, že by staré chalupy znehodnotily park s lázeňskou promenádou. Také bratři Jaroňkové později konstatovali, že stavby mohly být umístěny jinde na příhodnějším místě.
Základ areálu Dřevěné městečko stojí na rovině. Proč se do kopců nad ní rozrůstal až později?
Ze začátku nešlo o typické venkovské chalupy rozeseté na kopcích a horách, ale o městské patrové domy. Po druhé světové válce se plánovalo rozšíření muzea dále do parku, až později převážila myšlenka přesměrovat další budování na sousední stráň nad městem. Tak začala vznikat Valašská dědina a vývoj areálu šel tímto směrem: dole v parku městská část, nahoře vesnická.
Kvůli skanzenu museli posunout lázeňské kurty. Jak vznikalo rožnovské muzeum |
Kterou stavbu ve Valašském muzeu v přírodě máte nejraději?
Stánisko z Rákošového. Stojí na samém vršku Valašské dědiny v její okrajové části. Je odsud krásný výhled na svahy k Valašské Bystřici a Vsetínským vrchům. Mám k tomuto místu i osobní vztah, během vánočního programu zde se synem na staré oplatečnici pečeme oplatky.
A která je podle vás její skrytý skvost?
Celá Valašská dědina. Přijde mi škoda, že řada návštěvníků projde jen základní okruh v Dřevěném městečku nebo navštíví vybraný program a má dojem, že „to je ten skanzen“. Jenže muzeum v přírodě má tři části. Posledních asi dvacet let se to už naštěstí zlepšuje. Doporučil bych nechat si na procházku půl dne, nikam nespěchat a nasát atmosféru této malé ukázky, vlastně ochutnávky z minulosti Valašska.
Ukazuje, jak se pečovalo o pole, jak vypadaly stromy poté, co se z nich osekaly větve, aby se v zimě usušené zkrmily dobytkem. K vidění jsou staré odrůdy ovoce a zeleniny. Velký potenciál vidím i v právě budované části Kolibiska, kde nebudou budovy tak nahuštěné blízko sebe a bude více prostoru vnímat vztah člověka k přírodě. Neměli bychom si ho idealizovat, mnohdy to byl tvrdý boj a kořistnické chování člověka vůči ní.
Je tedy ideální se do Valašského muzea v přírodě vracet a postupně si jej celé projít?
Určitě ano. Každá chalupa má svůj příběh a s průvodcem se o něm dozvíte více, než když do ní jen nahlédnete a jdete dál. Když třeba vidíte pec, zasníte se a řeknete si, že tam by se krásně spalo. Ale už nevíte, že tam bylo tvrdo, zima a topilo se, jen když se pekl chleba, což bývalo jednou za dva týdny. Rožnovské muzeum v přírodě je taková virtuální encyklopedie minulého života, stačí jen natáhnout ruku po poznání a vybrat si, co vás zajímá.
Stoletá hájovna a kouzelné výhledy. Skanzen lidem otevře část Kolibisek |
Bylo během sta let jeho existence období, na které se rádo nevzpomíná? Například kvůli složité politické situaci.
Těžké to bylo během druhé světové války za protektorátu, kdy byla činnost muzejního spolku omezená a potýkal se s nedostatkem peněz. Zachraňoval ho příjem z odkazu lékárníka Klaudy, který mu věnoval i své sbírky. Přesto tehdy dokázali postavit kostelík svaté Anny. Následovalo období hledání a nejistá 50. léta, kdy byl spolek zrušen a muzeum zestátněno. Naštěstí pak začalo budování Valašské dědiny na Petřekově stráni a muzeum převzal Krajský národní výbor v Ostravě. Následovaly dvě dekády rozkvětu spojené s dobudováním Valašské dědiny a otevřením Mlýnské doliny v roce 1982 a podobně úspěšně se vyrovnalo se situací po roce 1989.
Ujalo se jej ministerstvo kultury, které jej zřizuje dodnes.
Muzeum se podařilo stabilizovat a znovu se nadechlo. Už sice nedošlo na tak výraznou výstavbu, ale získalo do své správy Jurkovičovy útulny na Pustevnách a rekonstrukcí prošel Sušák, původně tovární objekt ve špatném stavu. Tvoří dnes vstupní budovu do areálů s pokladnou, prodejnou, zázemím, výstavními prostory či konferenčním sálem. Na počátku tisíciletí došlo k další významné akci, kterou byl zisk depozitáře ve Frenštátě pod Radhoštěm. Veřejnost to moc nevnímá, ale muzeum potřebuje mít svoje sbírky v objektech, kde o ně může pečovat. Stodoly, půdy či sýpky, kde byly předměty uloženy, nejsou ideální. Loni se u depozitáře postavilo další křídlo a zázemí se rozrostlo.
Muzeum totiž není jen organizace, kde se pořádají prohlídky a kulturní pořady, ale je to i vědecká a paměťová instituce, pomyslný časový trezor uchovávající prostřednictvím sbírek a dokumentačního materiálu znalosti pro další generace.
30. dubna 2022 |
