Na základní škole si představoval, že z něj bude strojvůdce, jeho třídní učitel ale usoudil, že by měl dál studovat. A byla to dobrá volba.
Z Karla Kolomazníka se stal uznávaný profesor a vědec, který se na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně věnuje oblasti zpracování kůže a využití odpadů z kožedělného, potravinářského a zemědělského průmyslu.
Karel KolomazníkNarodil se v roce 1938 ve Zlíně, kde působí na Fakultě aplikované informatiky Univerzity Tomáše Bati. Svůj celoživotní výzkum věnoval zpracovávání odpadů z kožedělného průmyslu. Vstupní surovinou jeho revolučního procesu na zpracování tukových odpadů je mázdra – koželužský tuk. Jde o směs podkožního vaziva a tuku, jehož obsah bývá kolem 60-70 procent. Profesor Kolomazník vyvinul postup, který odděluje bílkovinu od tuku. Bílkovina se zpracovává na kvalitní želatinu, tuk na bionaftu. V nejprestižnější české soutěži pro vědce Česká hlava uspěl v kategorii Inovace pro přírodní vědy, ve které se oceňuje objev či mimořádný počin v matematice, fyzice, chemii, biologii a medicíně. Pro Kolomazníka to není první vědecký úspěch – má na svém kontě třeba cenu Rolex Awards for Enterprise, kterou jednou za dva roky dostává 15 vědců z celého světa, vyznamenání Americké kožedělné asociace ALSOP Award, Zlatou medaili na Světové výstavě v Bruselu nebo Cenu ministra zemědělství Belgického království. Jeho technologie také využívají velké obuvnické firmy jako NIKE ve Vietnamu a ECCO v Nizozemsku. |
V zahraničí už posbíral nespočet ocenění, ale v Česku získal větší uznání až letos, kdy se stal držitelem ceny Invence za přírodní vědy v soutěži Česká hlava. Jde o nejvyšší ocenění udělované v Česku za vědu, výzkum a inovace.
Měl jste z českého ocenění větší radost než z těch zahraničních?
Radost byla velká. Bylo to poprvé po šestnácti letech, kdy mě ocenili i doma. Vždy je náročnější dosáhnout uznání ve své rodné zemi.
Všechny vaše ceny jsou za postupy, které jste objevil, a které proměňují odpad na něco užitečného, že?
Přesně tak. Snažíme se, aby naše recyklační technologie netvořily další odpady. Jsou to odpady z kožedělného, potravinářského nebo zemědělského průmyslu.
Myslíte třeba staré boty?
Za našich mladých let jsme chodili bosí od zamrznutí do zamrznutí a spotřeba bot byla relativně malá. Dnes na jednoho obyvatele v Česku připadá až šest párů bot za rok, což je hodně. A teď, co s nimi? Minimálně šedesát procent z nich jsou vyrobené z chromočiněné usně. Proto jsme začali spolupracovat s univerzitou a výzkumným centrem v Texasu a udělali recyklační technologii, kterou platila firma Nike.
V čem spočívala?
Z bot jsme vyloučili chrom, který je hodně nebezpečný. Je to dobrý sluha, ale zlý pán. Dobrý, když je v mocenství trojmocném, zlý, když je v šestimocném. Tehdy je silně karcinogenní. A v minulosti, když byly takové odpady na skládce, tak byly třeba kyselé deště, látka se mohla dostat do zdrojů pitné vody, kde se z trojmocného stal šestimocný chrom. Naštěstí jde pouze o potenciální nebezpečí. Naopak ponožky, to je nešťastná otázka.
Jak to myslíte?
Býváme zesměšňovaní jako národ, který nosí do bot ponožky. Třeba do sandálů. Ale šestimocný chrom obsažený v obuvi se velice snadno dostane do kůže. Naštěstí náš imunitní systém ho ve většině případů zlikviduje. Jenže může se stát, že se to nepodaří a pak je velké nebezpečí vzniku zhoubných nádorů močových cest.
Takže radíte nosit ponožky?
Ano. Protože ponožka je bariérou mezi zdravím a nemocí, dokonce někdy mezi životem a smrtí. A pozor by si na to měly dávat hlavně ženy, které nosí naboso sandály i lodičky. I statistiky ukazují, že rakovinovými nádory močových cest onemocní častěji než muži. Varoval bych i před bouřkou, která umí trojmocný chrom proměnit na šestimocný. Takže s nadsázkou řečeno: nechodit v bouřce naboso, raději třeba boty sundat. Ale aby se čtenáři nelekli, znovu připomínám, že je to potenciální nebezpečí.
To je však jen zlomek vašich objevů. Kdy jste poprvé začal spolupracovat se zahraničními institucemi?
V 80. letech existoval omezený výměnný zahraniční pobyt odborníků mezi USA a tehdejší ČSSR. U nás studovali historii a architekturu, my jsme se naopak trochu „vetřeli“ do chemických a technických oborů.
Byli Američané ve vědě o pořádný kus před námi?
Dál byli v tom, že měli přístroje, které jsme my neměli. A také měli nesrovnatelně větší finance. Ale jinak jsme byli partneři, protože jsme aplikovali netradiční obor na řešení problémů koželužských procesů.
Pak jste se do Spojených států vracel?
Jistě, to už bylo po revoluci. Z koželužských odpadů jsme tam oddělili kolagenní bílkovinu a na druhé straně chrom. A protože mě znali, dali mi licenci, abych tuto jejich technologii aplikoval v Evropě. Jenže byl problém, že použili chemikálii, která způsobila zákal bílkoviny. Tak jsem začal přemýšlet, jak ten zákal odstranit.
Podařilo se to?
Bylo to trochu jako čekat na pověstnou básnickou slinu nebo na osvícení duchem svatým. Jednou mě napadlo, že použiju organický čpavek. Díky tomu byla bílkovina kvalitnější a celý proces se zlevnil. Když jsme to tady patentovali, líbilo se to v jedné koželužně, a ta pak postavila v Hrádku nad Nisou provoz na zpracování asi tří tun koželužských odpadů denně. To bylo před dvaceti lety.
K čemu se taková bílkovina dá použít?
Například v zemědělství, při výrobě žáruvzdorných cihel nebo dřevotřískových panelů.
Takže odpad je i podnikatelsky zajímavá surovina?
Ano. Třeba jsme dali dohromady syrovátku a pivovarské kvasnice a vyrobili hydrolyzát, který má velmi dobré účinky při léčbě onkologických pacientů. Je snadno stravitelný a velmi účinný pro sportovce nebo těžce pracující osoby. Je to vysoce jakostní bílkovina se spoustou vitamínů. Nevím, jestli už je v praxi, ale faktem je, že podobný lék ze Švédska je mnohem dražší.
Ale odpady zřejmě vznikají napříč odvětvími, ne?
Jistě. Produkce napříč oblastmi je nadměrně velká. Ale naštěstí existuje obrovský průmysl, který likvidaci řeší. Teď například zpracováváme vedlejší surovinu z firmy v Novém Jičíně, která vyrábí klobouky. Odpadem je tam srst, což je keratin, a také kůže, což je kolagen. Keratin se v upravené podobě dá použít na gumárenské směsi do pneumatik. Kolagen zase stabilizuje beton, aby předčasně neztuhl nebo se z něj spolu s další látkou dá vyrobit fólie, která se rozpustí ve vodě.
Na čem pracujete nyní?
Máme tady studenta z Mexika, který se snaží najít takové naše Eldorádo. Odpad při výrobě bionafty je glycerin. Pokud by se nám z toho podařilo udělat mírně zoxidovaný glycerin, tak by to opravdu bylo Eldorádo. Protože jeho cena je šestkrát vyšší než cena ryzího zlata.
Proč tomu tak je?
Protože má uplatnění v kosmetickém průmyslu. Existují totiž masti proti vráskám, které jsou velmi drahé, a když je žena přestanete používat, vrásky se zase vrátí. Ale čistý mírně zoxidovaný glycerin udělá mikrozánět, ten vytvoří mikrokůži a výsledek je, že vrásky jsou dlouhodobě odstraněné. Výroba takové suroviny je velmi náročná a drahá.
Jste úspěšní?
Zatím moc ne, ale věříme.
Předpokládám, že práce máte hodně, když se planeta zahlcuje odpadem čím dál víc.
To ano. Jen si vezměte, kdo dnes třeba látá ponožky? Ale mě ta práce hodně baví. I když je pravda, že chemikem jsem nikdy být nechtěl.
Co vás zajímalo?
Chtěl jsem řídit lokomotivu a být strojvůdcem. Ale velmi dobře jsem se učil a také jsem byl hrozně hubený. Podmínkou pro strojvůdce v tu dobu totiž bylo vyučení v oboru strojní zámečník. Když jsem přišel do železničního depa v Přerově, tak se mě ptali, jestli vzhledem ke své postavě unesu pilník. Ale pořád mě to neodrazovalo. Jenže třídní si pozval tatínka a řekl, že by to byla škoda. Tak mě dali na chemickou průmyslovku, protože jsem měl rád bengálské ohně, výbušniny a rachejtle. To jsem miloval. A už jsem u chemie zůstal.
