Mluva slavného architekta Borise Podreccy je podobná jeho návrhům - rozmanitá. Jeho němčinou se prolínají slovinské i anglické výrazy. Jeho realizace zase mají rozptyl od tradice až téměř po futurismus. K vidění jsou teď ve zlínské krajské galerii v Domě umění.
Ve Zlíně jste poprvé, jak na vás město působí?
Znal jsem jej z časopisů díky českým profesorům Vladimíru Šlapetkovi a Františku Lesákovi. Obecně mám rád moravskou architekturu. Zlín je město, kde se potkává či spíš překrývá sociální přístup s kapitalistickým. Mluvím o Tomáši Baťovi, který místním lidem řekl, míněno s trochou nadsázky, dejte mi brambory a já vám dám dolary.
A co se týká architektury? Projel jste skoro celý svět, je Zlín opravdu tak odlišný od jiných měst, jak se o něm říká?
Baťova architektura je neutrální. Jsou to dobré krabičky. Na některých anglických městech anebo na severu Německa vidíme, že funkcionalistická architektura může být i velmi zajímavá. Zlín je odlišný v tom, že je to obraz sociokapitalismu. Vznikl kolem jedné osoby. Je tady Bůh, pár apoštolů a stovky rádců.
Ale Bůh je mrtvý. Takže se nabízí otázka, co by měl Zlín dělat dál? Má svou architekturu jako odkaz minulosti zakonzervovat, nebo ji překonat?
Architektura je neustálá proměna. Je důležité její fenomény nově interpretovat a tím je upravovat. Funkcionalistické budovy se dají dobře využít pro technologické parky nebo řemeslnické dílny.
Pro bydlení také?
Samozřejmě. Například všichni umělci v New Yorku bydlí v loftových bytech, které vznikly v bývalých fabrikách. Je to moderní. Navíc neutrální funkcionalistická architektura je pro bydlení dobrá.
Navštívil jste i Kongresové centrum od známé architektky Evy Jiřičné. Jak se vám líbilo? Je to cesta, jak překonávat baťovskou architekturu?
(smích) Je těžké hodnotit práci kolegů. V tomto případě jde o naplnění určitého konceptu. Forma budovy je neutrální až profánní, zato je bohatě zdobena. Ta stavba má víc oblečení než těla. Je to dekorace, velká brož.
I kontrast k funkcionalismu?
Určitě, ale proč ne.
A je to cesta, jak ho překonat?
Řeknu to jinak. Například u stavby sídla Berlínské filharmonie vzniká forma z funkce. Budova může působit zejména zevnitř jako nafouklá žába. Toto ve Zlíně není. Tím ale nechci říct, že je to špatná architektura. Určitě je to zajímavá stavba, která má ale jiný koncept.
Prohlédl jste si i zlínský mrakodrap, jak se vám líbil?
Je to moc hezká stavba. Zajímavé při jejím plánování bylo, že známý francouzský architekt Le Corbusier řekl Baťovi (Janu Antonínu Baťovi, který po tragické smrti Tomáše Bati jako jeho nevlastní bratr podnik převzal a tuto budovu stavěl -pozn. red.), že výtahy mohou ušetřit čas zaměstnancům, kteří ho ztrácejí chozením po schodech, a že vůbec usnadňuje komunikaci. Když ale Baťa uslyšel, kolik takový výtah stojí, rozhodl se, že si ho udělá pro sebe. A zařídil si ho jako kancelář. Inu, byl to kapitalista.
Mrakodrap prošel kompletní rekonstrukcí, která ctí jeho původní podobu. Je podle vás potřeba při opravách baťovských budov respektovat jejich detaily? Plasticitu fasády, rozměr oken, zaoblení sloupů?
Starší funkcionalistické budovy se dají využívat různými způsoby, jak už jsem naznačil, ale je to poměrně složité. Dnes totiž existuje spousta norem, které to komplikují. Máme požární i evakuační normy, ekologické i energetické. Můžete ale zachovat původní budovu a vedle ní přistavět schodiště či výtah. Díky technologiím lze zateplovat zevnitř.
Boris PodreccaSlavný slovinsko-italský architekt a urbanista žijící ve Vídni. Narodil se v roce 1940. Vyrůstal v Terstu, studoval sochařství a architekturu ve Vídni. Je profesorem na Univerzitě ve Stuttgartu a hostujícím profesorem v Paříži, Philadelphii či Londýně. K jeho nejzajímavějším dílům patří 202 metry vysoká Millennium Tower ve Vídni či unikátní stanice metra v Neapoli. V Česku zatím navrhl Rakouský kulturní institut a Galerii Oskara Kokoschky v Praze. |
Takže šetrné úpravy industriálních budov jsou možné. Navíc jsou ve městech velmi žádané. Třeba na ostrově Guidecca u Benátek jsem navrhl rezidentní bydlení ve stylu industriální architektury. Je to luxusní bydlení.
Můžeme mluvit o návratu funkcionalismu?
Ne. Nejde o kopii funkcionalismu, ale o jeho transformaci. O jeho mentální a emocionální proměnu.
To zní laikovým uším záhadně. Může vůbec v oboru nevzdělaný člověk posoudit architekturu? Nebo je to ryze odborná záležitost?
Laik se může v domě cítit dobře, nebo špatně, ale jen těžko může soudit jeho architekturu. Stejně jako já nemůžu posuzovat chemické vzorce. Navíc architektura je velmi komplexní obor. Přenáší na vás pocity, musí být funkční a současně je taky symbol.
Jaký symbol?
Svým způsobem mytologický. Třeba když chtějí politici překonat čas, tak k tomu často využívají architekturu. Vezměte si třeba v Paříži muzeum Centre Pompidou či Národní knihovnu Françoise Mitterranda. Takže architektura slouží i k vytváření mýtů. Bývá jejich nositelem.
A co znamená pro vás? Osobně, vnitřně?
Vy jste psychiatr, ne novinář (smích). Jako architekt musím sloužit třem generacím. Když navrhuji stavbu ve Vídni, v Berlíně či v Benátkách, musím si dávat pozor, abych neurazil dějiny. Zadruhé je třeba stavět pro lidi, kteří by měli být v mých stavbách šťastní. No a musím taky intuitivně cítit generaci, která přijde, až já tady nebudu. Architekt má velkou zodpovědnost.
Je podle vás architektura umění?
Umělec je egocentrický a rozbíjí svět. Architekt musí myslet i na druhé. Uvažuje sociálněji. Což je problematičtější. Architektura je inteligentní kompromis. Na druhou stranu ale dnes žijeme v turbokapitalismu. Takže architektura je i byznys. Prodává se hlavně ta, která řve. Bohužel.
Není pro vás složité, když pracujete v různých zemích i světadílech, vnímat cítění, potřeby a touhy tamních lidí?
Zjednodušeně řečeno se řídím čichem. Snažím se stavět v kontextu tamní tradice a cítění lidí. Stejně jako nemám jen jednu řeč, tak nemám ani uzavřený architektonický styl. Jeden kritik o mně řekl, že prý dělám architekturu rozmanitosti. Moje poetika je opravdu velmi široká.
