„Ve Zlíně jsem doma, ale člověk nikdy neví, znáte to,“ říká herec Radovan Král, jedna z nejznámějších tváří místního divadelního souboru.
„Je fajn občas okusit i prostředí divadel a jejich souborů v jiných městech. Možná pak zjistíte, že hledat to ideální a nejlepší můžete i tam, kde se cítíte být doma. Mám Zlín rád, umí ožít jako metropole a za chvíli se zase proměnit v tiché a bezpečné město ležící kdesi daleko na východ od hlavního města,“ říká Král, který v neděli 1. června oslavil kulatých 50 let.
Slavný malíř Pablo Picasso říkal, že mládí nezná věku. Připadá si člověk v padesáti pořád mladý?
Záleží na úhlu pohledu. V dětských očích může padesátiletý člověk vypadat jako stařec a v očích kmeta jako mladík. A já myslím, že je to skvělý věk. Říká se, že by člověk měl být na vrcholu schopností a kariéry s dostatkem zkušeností, ale pořád i sil. Jsem díkybohu šťastný muž s krásnou zdravou rodinou a prací, která mě baví a naplňuje. Občas už mě něco zabolí, ale to už k tomu asi patří.
Slavná hollywoodská love story ve Zlíně. Muzikál Pretty Woman baví diváky |
S přibývajícím věkem přibývá i postav, které můžete hrát, ne?
Už ve třiceti letech jsem v Bio Ráji, což byla divadelní adaptace slavného oscarového filmu Giuseppeho Tornatoreho, hrál jednu postavu od šestiletého kluka až po starce. Také Tomáše Baťu juniora jsem ztvárňoval od mládí až po stáří. Ale máte pravdu, že spektrum možných rolí se mi rozšiřuje, ale přitom i zmenšuje. Do role Romea už mě asi nikdo neobsadí, stejně jako neztvárním mladé milovníky. I když třeba teď v Pretty Woman hraju hlavní roli Edwarda, což je zralý a zamilovaný muž.
Hlava vám při učení textů pořád funguje?
Pořád to bere, ale už jsem přece jen více unavený z množství inscenací. V mládí jsem udělal čtyři pět premiér za rok, to bych dnes už nedal. Možná to ovšem souvisí s větší zodpovědností k postavám, které hraju.
Jak se obvykle učíte?
Uvařím si kávu, stoupnu si ke kuchyňské lince, zvolím si zhruba pět stran textu a jedu. Kdysi jsem slyšel poučku, že člověk se na učení nesmí dívat jako na celý vinohrad, ale na jeden řádek. A když projde řádek po řádku, má celý vinohrad. Takže vezmu jeden pomyslný řádek a soustředím se na něj. Pak se většinou třikrát vyspím a je to tam. Potom je to, jako když otevřete složku v počítači a v ní je konkrétní soubor. Už vám to naskočí automaticky.
Splašené nůžky jsou vyprodané 15 let. Diváky musíme i krotit, říká herec Řezníček |
Které texty jsou nejtěžší? Platí, že u komedie si můžete pomoct jednodušeji než u vážné hry?
Asi nejtěžší je učit se texty her, které vás nebaví. My herci si totiž nevybíráme, co nebo v čem hrajeme. Naší profesionální povinností však je i k takovým přistupovat naplno. Pro mě jsou asi nejtěžší texty konverzačních her, kdy nejde jen o množství textu, ale i o přesnost narážek, které kolegové očekávají. Například texty Václava Havla jsou malou hereckou maturitou. Komedie většinou skutečně dávají větší prostor k improvizaci, ale ani to nelze zobecňovat. Zvláštním druhem jsou verše, například Shakespeare. Neučí se lehce, ale pak už je z hlavy nedostanete.
Zažil jste někdy výpadek?
Ano, v takovém případě pomůže nápověda nebo kolegové na jevišti, případně zkrátka pokračujete tam, kde vám naskočí další část textu. Někdy je to vtipné, když najednou přeskočíte dvě stránky ve scénáři a vidíte vytřeštěné oči ostatních. (směje se) Stalo se mi to naposledy v Extrabuřtu. Musíte to ale vyřešit hned a tak, aby nikdo nic nepoznal.
Z toho pak bývají nejlepší historky, kterým se s dalšími herci bavíte po letech, že?
Ano, někdy na to vzpomínáme dlouho potom. Pořád však platí, že každý z nás se svoji práci snaží dělat co nejlépe, a když zapomenete text, není to nic příjemného. Daleko raději vzpomínám na chvíle největšího vítězství, kdy vidíte radost kolegů na jevišti i diváků v sále a doslova cítíte vzájemné souznění. To je nádherný pocit.
Zlínské divadlo vypráví příběh ikonické Babičky v podání Heleny Čermákové |
Kdy naposledy jste takové vítězství zažil ve Zlíně?
Aby k němu došlo, musí se sejít více věcí. Hru musí někdo objevit, dramaturgicky ji uchopit a nasadit, vybrat správného režiséra, a ten potřebuje vytvořit správnou chemii s hereckým týmem. V poslední době se nám to snad podařilo s už zmíněnou Pretty Woman. Našemu velkému divadlu s rozlehlým sálem takováto takzvaná velká plátna sluší. A podobný pocit mám z naší autorské inscenace EVA! , kterou jsme vytvořili s mou ženou Petrou.
Pretty Woman vám sedí, že? Máte rád společenský tanec, rád zpíváte a ve Zlíně jste zažil začátky muzikálů. Manon Lescaut (1999) stylizovaná jako rocková opera, to byla tehdy událost.
Přišel jsem sem z Brna v době, kdy se doba hudebního divadla teprve rozjížděla. Byla to porevoluční 90. léta, kdy se zkoušelo všechno možné a brzy se ukázalo, že o tento typ představení mají diváci zájem. A ano, měl jsem radost v nich vystupovat. Dodnes mě baví.
Mě jste bavil jako Chaplin ve hře Charlie ve světlech moderní doby. Psal jste o něm v diplomové práci a šlo poznat, že k němu máte blízko.
Byl jsem šťastný, když toto téma v Městském divadle ve Zlíně Vláďa Fekar coby dramaturg ve spolupráci s fantastickým režisérem Janem Mikuláškem napsal a nasadil. Hra i práce na této inscenaci byly báječné. Chtěli jsme Chaplina popsat nejen jako tuláka s buřinkou, jak jej znají diváci. Byl to fantastický režisér a umělec, který zvládl přechod z éry němého do zvukového filmu.
Zároveň měl vždy jasný politický názor, který se nebál dávat najevo, a neměl proto lehký život. V 50. letech byl vyhoštěn z USA kvůli obvinění ze sympatií s komunistickými myšlenkami, přišel o občanství, a když pak po mnoha letech obdržel Oscara za celoživotní dílo, mohl do Ameriky přijet jen díky měsíčnímu vízu. Silný příběh, který se nám snad podařilo přenést na jeviště.
Racek plný očistného Čechovova humoru má na zlínských prknech premiéru |
A další role: Jura Baran v Je třeba zabít Sekala či Tomáš Baťa ml.
Sekala diváci znali už z oceňovaného Michálkova filmu, divadelně to bylo skvěle uchopené. Hluboké a závažné téma. Baťa byl zase završením trilogie, také výborný počin. Hráli jsme ho v Památníku Tomáše Bati, což byl neopakovatelný zážitek. Vysvědčení vám ale stejně vystaví jen a jen diváci. Buď reakcí hned po představení, nebo ve vzpomínkách na inscenace dávno minulé. Ty dobré v nich pořád zůstávají.
Lidé si vás pamatují také jako Truffaldina ze Sluhy dvou pánů. Slýchal jste často porovnání s Miroslavem Donutilem?
Goldoni je fantastický autor a Sluha dvou pánů rozhodně možná ani není jeho nejlepší dílo, ale pan Donutil tuto hru obrovsky zpopularizoval. Sám jsem ji v té době v jeho podání neviděl. Diváci ve Zlíně byli zvědaví, jak se k ní postavíme. A rozhodně nebyli zklamaní, spíše naopak. Rolí v žánru commedia dell'arte jsem tady měl víc, režiséři mě do nich rádi obsazovali.
Myslíte, že právě proto vás diváci dlouho brali hlavně jako komediálního herce? „Tam hraje Král, to se zasmějeme,“ říká se dodnes.
Když jsem do Zlína nastoupil po absolvování JAMU v roce 1998, vzali mě sem cíleně do komediálních rolí. A dodnes je rád hraju, režiséři mi stále takto důvěřují. Dlouhé roky se mě to drželo, ale myslím, že už jsem dokázal zvládnout i jiné role. Určitě nejsem a nechci být jednostranně zaměřený herec, ani jsem se tak nikdy necítil.
Třeba v inscenaci Oresteia jste se z této škatulky docela slušně vymanil.
Jsem rád, pokud to tak diváci vnímali. Herec se musí dostat mimo svoji komfortní zónu, jak se říká. Neumím si představit, že bych celý život běhal po jevišti a jen dělal srandičky.
Zlín opraví divadlo za 135 milionů. Rekonstrukci prodraží vračanský vápenec |
Jak se zlínské divadlo proměnilo za sedmadvacet let, které jste tady zažil?
Život každého divadla plyne v sinusoidách. Záleží nejen na skladbě uměleckého souboru, ale i vedení divadla, které má vždy svoji vizi. Ta se ovšem ne vždy potká se zájmem diváků. Zažil jsem období temna, kdy jsme přišli o spoustu předplatitelů, a návštěvnost klesala. Bolelo mě to. Divadlo dělám pro diváky, není to moje terapie. A když lidé najednou nechodili, mohli jsme to svádět na cokoliv, ale v první řadě jde vždy o to, co jim nabízíme. Žádnou jinou omluvu neberu.
Letos jste s manželkou Petrou Královou přišli s autorskou inscenací EVA! , což je příběh a písně Evy Pilarové. Co vás na jejím osudu nejvíc zaujalo?
Zaujal hlavně moji ženu, která je obdivovatelkou Evy Pilarové. Evu jsme znali, zpívali jí na její výstavě fotografií a řekla nám několik krásných a povzbuzujících vět. I proto přišla moje žena s tímto námětem a její příběh a celé téma křehkých uměleckých duší uchopila a napsala. Já hraji všechny Eviny osudové muže a kolegy. Na režii jsme oslovili nadaného mladého režiséra Jakuba Hekla.
Paní Pilarová se bohužel našeho divadelního zpracování nedožila, ale do Zlína se přijel podívat její manžel Jan Kolomazník, Felix Slováček a další osobnosti a byli nadšeni. Máme velkou radost, že naše EVA! bude příští rok součástí předplatného mnoha divadel po celém Česku a uvedeme ji i v Praze. Je to pro nás splněný autorský sen a vlastně i krásný umělecký dárek k mým narozeninám.
