Jsme kvůli pandemii koronaviru také na prahu pandemie psychických problémů?
Ano, i tak se to dá říct. Současná stresová a nejistá doba má velký vliv na duševní stav mnoha lidí. Trpí úzkostmi, obavami z budoucnosti, depresí. Všechny změny související s covidem totiž znamenají tlak na přizpůsobení se aktuální situaci.
Máme už také hodně důkazů o zvyšování konzumace alkoholu, takže u řady lidí může docházet k rizikovému pití nebo škodlivému užívání alkoholu, které jednou může vést i k rozvoji syndromu závislosti.
Pijí lidé víc, protože nemůžou do hospody? Nebo navázali na svoji běžnou spotřebu alkoholu, jen v jiném prostředí?
Souvislost s uzavřenými restauracemi je zřejmá. Je iluze představovat si, že pravidelný konzument alkoholu bude pít méně, když nemůže do hospody. To je nesmysl. Naopak, pít alkohol doma je pro něj podstatně levnější. A taky rizikovější, protože opít se v domácím prostředí je jednodušší než v hospodě, kde pořád musíte dodržovat určitá společenská pravidla.
Netýká se to více žen?
Týká se to obou pohlaví, abychom byli genderově korektní... Ale ženy jsou obecně silnější a vůči stresu odolnější. Pokud však mají s alkoholem problém, tak se za jeho zneužívání více stydí, a proto mají větší tendenci to skrývat před svým okolím. Společnost je totiž za to odsuzuje přísněji než v případě mužů, u nichž je zvýšená konzumace alkoholu daleko více tolerována.
Dost lidí dnes doma pije víc než dřív, kdy jednou za týden zašli do hospody, což jim stačilo. Vrátí se takoví konzumenti po konci pandemie k nárazové spotřebě alkoholu? Nebo zůstanou u častějšího pití?
Domnívám se, že část ano a část ne. Pokud má někdo dispozice k rozvoji závislostního chování, může se u něj problém rozvinout do podoby, která bude vyžadovat léčbu nebo profesionální intervenci.
Profesně se věnujete závislým lidem, co hazard? Je to stále problém?
Online sázení dnes jasně vede, takže kdo má tendenci k návykovému sázení, má dnes daleko větší možnosti. Spousta lidí by za střízliva sázet nešlo, ale když si dá doma pár sklenek alkoholu, dostane chuť. Dříve to tak dělali v restauraci, teď doma u internetu.
Někteří terapeuti pacientům v zájmu zdraví doporučují porušování nařízení. Co vy, schválil byste někomu navzdory riziku nákazy třeba „garážové“ popíjení s přáteli, které pomůže odbourat stres?
Určitě bych to nikomu nedoporučoval, ale pro některé způsoby vyrovnání se s nastalou situací mám pochopení. Lidé si málo uvědomují jednu věc. Přes rok jsme vystaveni zásadnímu a chronickému stresu, což poškozuje naši imunitu. Oslabená imunita pak logicky znamená větší riziko onemocnění a nákazy.
Pavel KonečnýZlínský psychiatr, adiktolog, psychoterapeut, soudní znalec, vysokoškolský učitel se narodil v roce 1971. Vystudoval 1. lékařskou fakultu na Univerzitě Karlově v Praze, poté osm let pracoval jako lékař v Psychiatrické léčebně Kroměříž a od roku 2004 má soukromou psychiatrickou a adiktologickou praxi v Psychocentru Zlín. Je také zlínským městským zastupitelem nebo členem Komise Rady Zlínského kraje pro protidrogovou politiku a prevenci sociálně patologických jevů. |
Hodně se mluví o imunitě, kterou můžeme získat díky vitaminům. Nezapomínáme ale na tu duševní?
Koronavirus nás naučil, že psychickou obranyschopnost svého organismu musíme budovat dlouhodobě, a ne až teď. Pozitivní myšlení není banální fráze. Je to obraz, kterým se díváme na svět kolem sebe. Opakem jsou neurotické poruchy, jimiž řada lidí trpí. Převažují u nich negativní emoce a jsou plní úzkostí, strachu, katastrofických scénářů či obav, že věci dopadnou špatně. Přitom opak bývá pravdou a většina věcí dopadne dobře. Ale právě takto negativní prožívání reality nás celkově oslabuje, psychicky i tělesně.
Je lepší v takovém případě omezit sledování zpráv?
Určitě ano. Myslím, že postoje představitelů naší vlády, jejich komunikace vůči lidem a způsoby řešení problémů spojených s koronavirem jsou často velmi nevyvážené a působí dojmem jejich bezradnosti a nekompetence. Jeden vyzkoušený psychologický mechanismus nám říká, že neustále měnění pravidel během hry vede k pocitu bezmoci, apatie a následně i k depresím.
Lidé by asi snadněji akceptovali tvrdá omezení, kdyby přitom přesně věděli, jak dlouho potrvají než současnou „salámovou“ metodu vlády premiéra Andreje Babiše, která dnes něco slíbí, zítra je to zase úplně jinak a neustále slyšíme, že „následující dva týdny budou rozhodující“.
Jednoznačně. Podle mě lidé nastalou situaci zvládají úžasně disciplinovaně. Naprostá většina z nich je pořád ochotná respektovat nařízení, která se dotýkají jejich životů, i když často nemají logiku a racionalitu. Proč se například klade takový důraz na aktuální počet nakažených lidí? Když pak někdo onemocní covidem, tak i pod vlivem toho má rovnou pocit, že skončí na JIP nebo na ventilaci. Realita je ale taková, že naprostá většina lidí má bezpříznakový či mírnější průběh.
Není zarážející, jak vláda v rámci boje s pandemií odepsala děti a jejich docházku do škol? Jak je to ovlivní?
Záleží na věku, čím je dítě mladší, tím je riziko zásadních škod na jeho duševním a osobnostním vývoji větší. Škola jim poskytuje v dobrém slova smysl stereotyp, jistotu a řád, které jsou pro jejich psychický stav velmi důležité. Teď o to přišly, což se na nich podepíše.
Složité je to i pro rodiče, kteří jsou kolikrát také doma na home office...
Sám jsem rodič, dcera je v deváté a syn v páté třídě, takže přesně vím, o čem je online výuka a distanční vzdělávání. Rodiče mají spoustu svých starostí a závazků, obav o práci nebo třeba nemůžou podnikat. A doma je pak čeká v podstatě další směna, což je velmi stresující. Nemají si ani kde ulevit. Pro mě to jsou hrdinové, o kterých se málo mluví.
Sílí obecný pocit, že lidé přicházejí o drahocenný čas?
Myslím, že ano. Ale opět je to o tom, jak se k dané zkušenosti postavíte. Někdo lituje, že nemůže jet na hory nebo k moři, jiný s tím problém nemá. Určité omezení sebe sama na nějakou dobu nemusí být špatné. Doporučuji lidem přemýšlet o tom, co se díky této situaci naučili a v čem to má dobrý smysl.
Co nás tedy covid naučil?
Uvědomit si priority v životě. Jezdit každý rok v zimě do Itálie na hory a do Chorvatska k moři asi není nejpodstatnější věc v životě. Důležité je mít dobré vztahy s partnerem a v rodině, což můžeme využít v době krize jako oporu. Stejně tak se u řady lidí projevila větší ohleduplnost k okolí.
Pandemie výrazně poznamenala vztahy, ponorková nemoc je patrná v řadě domácností. Vážně jsme na tom tak špatně?
Uvědomme si, že manželské i partnerské vztahy nyní procházejí zásadní zatěžkávací zkouškou. A jde o téma, se kterým k nám klienti hodně chodí.
Někdy už jim leze na nervy i barva trička, kterou si ten druhý oblékne, že?
Ano, je to určitá alergie na partnera či zhoršená schopnost dosáhnout vzájemného kompromisu. Ve vztahu není špatné se pohádat, ale důležité je umět se pak usmiřovat. Jenže lidé teď ztrácejí schopnost přijímat toho druhého takového, jaký je, a přijímat jej i s jeho chybami.
Navíc se nemají kde odreagovat, zajít na pivo s kamarády, za kulturou, zacvičit si. A procházky v přírodě každého nebaví.
Já bych je ale velmi doporučil. I lidé, kteří tomu neholdují, by to mohli zkusit. Negativní emoce lze ventilovat i jinak, já třeba denně hraji na klavír a zpívám si, což mi velmi pomáhá. Hudba je skvělá duševní hygiena, stačí si ji třeba jen pustit do sluchátek.
Modelový příklad: starší manželé žijící spolu, děti jsou pryč z domu, oba už nejsou zvyklí spolu trávit tolik volného času, každý má své koníčky – a teď jsou pořád pohromadě. Jak to zahýbá s jejich duševní pohodou?
Lidé vyššího věku mají za sebou obrovský kus života a nabyli životní zkušenosti. Třeba naši rodiče a prarodiče zažili válku, s tím nejde současnou dobu srovnávat. S problémy ve vztahu se řada z nich může vyrovnat lépe, protože dokážou oddělit podstatné od nepodstatného.
Mluvil jste o partnerských vztazích, ale co osamělí lidé?
Pro ně je to mnohdy ještě horší. Nikdo by dnes neměl zůstat sám, je nutné snažit se aspoň o nějakou interakci s jinými lidmi. Pokud o někom takovém víme, je namístě nabídnout mu podporu nebo zájem. I najít partnera je dnes pro tyto lidi složité. Doufejme, že je to jen přechodná záležitost a věci se vrátí do pomyslného normálu co nejdříve.
Stydí se lidé o svých problémech mluvit?
Naopak, nových klientů mi přibývá. Nápor na psychiatrické ambulance a služby psychologů je nyní poměrně velký po celé zemi. Když jsem pro krajský úřad vyplňoval tabulku týkající se pracovní povinnosti lékařů, tak jsem si říkal, že zrovna psychiatři by měli zůstat v ambulancích. Ne že bych nebyl ochotný jít sloužit víkendovou službu do nemocnice, ale práce máme opravdu hodně.
Řeší vaši klienti vážné věci, nebo si chtějí spíše popovídat o tom, co je trápí?
Pro každého, kdo přijde, je jeho problém vážný a úkolem psychiatra není jej bagatelizovat. Schopnost vyrovnávat se se zátěžovými situacemi je velmi subjektivní a osobnostně podmíněná. Nechci říct, že i geneticky, ale povahu a rysy osobnosti dědíme po svých rodičích a předcích. V současné době má spousta lidí tuto kapacitu velmi vyčerpanou. Nezbývají jim síly a proto přicházejí k nám, protože vnímají svoji situaci jako velmi těžkou
Pomáhají i telefonické linky nabízející pomoc a podporu?
Jsem přesvědčený o tom, že osobní interakce a setkání je vždycky lepší, ale zaplaťpánbůh za možnosti, jako jsou SOS linky a podobné podpůrné projekty.
Co byste lidem vzkázal? Jaká věc je podle vás v současné složité době nejdůležitější?
Věřit v sebe, ve svou sílu a vnitřní zdroje. Nenechat se zlomit způsoby, jakými s námi zacházejí lidé, které jsme si zvolili. Věřit ve svou intuici, šířit kolem sebe pozitivní energii, život je pořád vzácný a krásný. Hledat a nacházet způsoby, jak rozpouštět svou zlost, úzkost, obavy a podrážděnost, tak abychom tím neubližovali lidem ve svém okolí. Vir nás učí trpělivosti a pokoře, to se v životě vždycky hodí. Užívejme si vztahů s rodinou a s přáteli, teď je na to dost času. Dokažme opouštět to, na co jsme byli zvyklí, často se to totiž nakonec obrací proti nám samým. Nelitujme lyžovačky a válení se u moře, za ušetřené peníze si udělejme třeba novou zahradu nebo kupme nové kolo. Berme krizi jako hledání nových výzev.
