Ploština, Prlov a Vařákovy Paseky. Tři místa v kopcích na Valašsku, která spojilo na samém konci války lidské utrpení. Během dvou týdnů je přepadli příslušníci speciální protipartyzánské jednotky SS. Důvod? Pasekáři pomáhali partyzánům. Snad ani nemohli jinak. První hořela pasekářská osada Ploština.
Ploština 19. dubna 1945
28 mrtvých, 8 vypálených domů
Ten kouř viděl cestou ze školy. Stoupal z lesa na kopci nad Vysokým Polem z míst, kde byla pasekářská osada Ploština. Byl čtvrtek 19. dubna roku 1945 a tehdy devítiletý Stanislav Machů spěchal domů. „Nepršelo a bylo oblačno,“ vzpomínal v rozhovoru pro MF DNES v roce 2012. „Lidé stáli a dívali se k Ploštině. Báli se.“ Právě v těch chvílích tam na kopci umírali lidé.
Příběh je ze všech tří nejznámější a na jeho konci je nejvíc křížků. Mohou za ně dva zrádci, kteří byli mezi místními partyzány. Ti přivedli speciální jednotku SS do osady a už cestou sbírali muže. Třeba bratra malého Stanislava, Františka. Nebo jeho strýce Jana.
Každého, o kom si mysleli, že je ve spojení s partyzány, odvedli na Ploštinu. Partyzánů bylo v té době v okolních lesích jen pár, dostali varování a skryli se. Pasekáři doufali, že když je Němci nenajdou, zase odtáhnou. To ještě nevěděli o zrádcích.
Následovaly kruté výslechy, Němci se opíjeli, rabovali a zapalovali. Po skupinkách pak zbité lidi vháněli do ohně a zezadu do nich stříleli. Přežít dokázal jediný muž, Jan Machů. „Když je nahnali do hořícího domu, dostal se k oknu a vyskočil z něj,“ vzpomíná jeho synovec Stanislav v knize Hlasy z hořících domů. „Tu stranu Němci nehlídali a kryl ho kouř, tak se dostal až do lesa.“
Nikomu jinému se to nepodařilo. „Z Ploštiny jsme si mohli odvézt jen ohořelé torzo bratrova těla,“ dodává Machů v knize Romana Cílka. Na Ploštině bylo dohromady 28 obětí, z toho 5 zabili cestou a zbývající přímo na Ploštině. Pohřeb měli 23. dubna. „Neměli jsme ani tušení, že právě v těch okamžicích se v Prlově odehrává stejně krutá tragédie,“ vypovídá Machů.
Prlov 23. dubna 1945
20 mrtvých, 8 vypálených domů
Jmenovala se Marie Růsková, do dvaadvacátých narozenin jí zbývaly dva měsíce. Snad měla zůstat ve Zlíně, kde pracovala jako služebná. Jenomže nezůstala.
V neděli 22. dubna roku 1945 se vydala do Prlova navštívit rodiče. Cestou potkala Slováky a uvěřila jejich historce o tom, že jsou zběhové a chtějí se přidat k partyzánům. Byli to však provokatéři ze sudetoněmecko-slovenské vojenské skupiny. Hned druhý den byl Prlov obklíčený jednotkami SS.
PŘED A PO. Na snímku dům s číslem popisným 24, v němž v Prlově žila rodina Juráňových, před a po vypálení.
I o této obci píše v knize Hlasy z hořících domů historik Roman Cílek. A uvádí další, kteří mluvili. Třeba šestnáctiletý partyzán Alois Oškera. Nacistické mučení ho zlomilo a on procházel mezi prlovskými a ukazoval. Ten pomáhal, ten a ten také.
Místní lidi vojáci nahnali do hospody a před ní nechali nastartovaný náklaďák. Aby nebylo tolik slyšet. „V těch Němcích byl jakýsi posedlý vztek. Zřejmě si uvědomovali, že se blíží jejich válečná porážka,“ vypovídá v knize Olga Růčková, Mariina sestra. Slyšela, jak její setra křičí bolestí. Pomoct jí nemohla.
Zatímco Prlovští trpěli, opakovalo se to, co na Ploštině. Němci se opíjeli a opékali sele, které ukradli. Na konci dne bylo dvacet mrtvých od 17 do 56 let a osm vypálených stavení. V knize Romana Cílka se také píše, že občané Prlova při mučení neprozradili nikoho.
Vařákovy Paseky 2. května 1945
4 mrtví, 8 vypálených domů
Jestliže na Ploštině a v Prlově nacisté řádili na samém konci války, lidé z Vařákových Pasek zažívali peklo v době, kdy už se v okolí oslavoval mír. Popelem lehly v noci na 3. května. Nacisté tam však zabíjeli už o pár dnů dřív, 22. dubna.
Do největšího z deseti stavení na Pasekách přišlo gestapo. Ptali se na partyzány. Tomáš Vařák, táta deseti dětí, ale nikoho neprozradil. „Nic jim neřekl, tak ho aspoň zbili a zkopali,“ vypráví jeho žena Františka v rodinné kronice, kterou po válce sepsala její vnučka Věra Švadleňáková.
Vařákovi raději poslali dvě nejmladší dcerky ke strýci do Prlova. Tolik je chtěli chránit. „Druhý den kdosi přiletěl ze zprávú, že pálíja Prlov a lidi hážú do ohňa. Představa, že sú tam aj naše cérky, byla strašná. Můj sa rozběhl a chtěl pro ně utěkat. Daleko však nedoletěl. Spadl eště u nás na dvoře a téže noci umřel,“ vzpomíná Františka.
Dcerky prlovské běsnění přečkaly. Druhého května pak přišli na stejný dvůr Němci. Zbraněmi ale nehrozili, odložili je ve světnici a stavěli vysílačku. „Vtom sa objevili partyzáni a poslali děvčata, aby zjistily, co tam ti Němci dělajú,“ píše se ve vzpomínkách Františky. „Ještě ani nedošly k chalupě, když partyzáni začali střílat. Kulky jím hvízdaly kolem uší, ale naštěstí stačily utéct do lesa. Jeden z Němců uprchl, druhého partyzáni zastřelili.“
Druhý den hořelo osm chalup z deseti. Celkem 14 lidí pak odvedli do Valašské Polanky. Františka s sebou měla dvě dcery a 19letého syna Karla. Matky a děti nakonec pustili na přímluvu německé hospodyně z fary. Tři muže a jednu ženu pak odvedli do Hošťálkové.
„Staříček Vaňků na vlastní oči viděl, jak jích mučili, že sotva na nohách stáli, potom jich donutili vykopat si hrob a nakonec jednoho po druhém zastřelili,“ píše se v kronice.
