Stavební povolení na ni vydal úřad v Holešově už v roce 1935, napouštět se ale začala až o 40 let později. Pod hladinou Slušovické přehrady zůstala osada Janůvky, v níž žily desítky lidí, kteří museli opustit své domovy.
Nádrži o celkovém objemu necelých deseti milionů metrů krychlových ustoupilo několik usedlostí, dva mlýny, pila, pole, lesy, louky, pod vodou se skrylo celé malebné údolí.
Přitom původně měla přehrada stát na jiném místě. Slušovice, Lípu a vůbec celý pás podél Dřevnice sužovaly časté povodně. Zabránit jim měla právě přehrada. Na Dřevnici se s ní ale počítalo v úseku mezi Slušovicemi, Klečůvkou a Lípou, tedy v oblasti jižně od Slušovic, a ne severně, kde nádrž nakonec vyrostla.
„Slušovická přehrada měla sloužit pro několik záměrů – jako zdroj pitné vody, ochrana před nedostatkem vody a následnými nemocemi, ochrana před povodněmi. Původní myšlenka vznikla údajně ještě za dob Rakouska-Uherska, aby celé údolí Dřevnice bylo uchráněno od povodní,“ upozornil historik Jan Herman z Informačního centra Baťa, které působí při zlínské univerzitě.
Plán překazila válka
O záměru ve třicátých letech minulého století psaly také baťovské firemní noviny. Pokusné vrty pro odebrání vzorků se uskutečnily ve druhé polovině roku 1931.
„Chemické a bakteriologické rozbory potvrdily nezávadnost odebrané vody. Ačkoli byl projekt přehrady brzy hotov, výstavba se z nejrůznějších důvodů oddalovala, roli hrály například spekulace s pozemky,“ poukázal historik.
„O její výstavbu se aktivně zajímal zlínský starosta Dominik Čipera. Její vybudování uvedl jako jeden z bodů vodohospodářského programu rozvoje města v letech 1935–1939,“ doplnil.
„Ve Slušovické přehradě mám utopené vzpomínky“Jako velký šok popisuje Emílie Červenková okamžik, kdy se dozvěděla, že její rodný dům zatopí Slušovická přehrada. V Janůvkách měla kořeny, rodina jejího tatínka patřila mezi starousedlíky, vlastnila mlýn, pilu, velké hospodářství. A to vše mělo zmizet pod hladinou. „V roce 1971 se o tom začalo mluvit, o rok později už se to začalo řešit písemně, kdy nám začaly chodit úřední dopisy. Věděli jsme, že je to nevyhnutelné. Zejména tatínek se s tím nemohl smířit a jako jeden z posledních stále nechtěl souhlas podepsat. Podepsal až pod nátlakem,“ popisuje sedmdesátiletá žena. Jejím rodičům nabízeli bydlení ve Zlíně na Vršavě. Nechtěli. „Rodiče byli zvyklí mít hospodářství, tatínek tam byl sžitý. Měli jsme přes deset hektarů pole, 12 hektarů lesa, byly to všechno velké lány. K tomu koně, prasnice, sedm dojnic, jalovice a ostatní zvířectvo. Zůstal nám jen jeden hektar louky a asi tři hektary lesa, vše ostatní ustoupilo přehradě,“ říká. Za své pozemky dostali 40 haléřů za metr čtvereční. „Měli jsme čtyři krásné velké ovocné sady. I ty takto ocenili,“ připomíná Červenková. Ona sama už byla v době, kdy se přehrada stavěla, vdaná a žila v Kašavě, kam se nakonec přestěhovali i její rodiče. Chtěli jí být na blízku. Postavili si tam montovaný domek, na stavbu už by si netroufli. V té době už měl tatínek 65 a maminka 64 let. „Ostatní lidé se odstěhovali na různá místa. Vím, že někdo šel do Huštěnovic, jiný do Zlína-Malenovic, další do Kroměříže,“ přemítá. Rodiče si ale nového domova dlouho neužili. „Tatínek zemřel za čtyři roky na infarkt. Srdce nevydrželo, hrozně tesknil. To máte jako starý strom, ten také nepřesadíte,“ je přesvědčena žena. Ačkoli Janůvky opustila před více než půl stoletím, dodnes si přesně celou osadu i se jmény starousedlíků pamatuje. „V přehradě jsou utopené moje vzpomínky. Čím jsem starší, tím více si to uvědomuji,“ říká s lítostí v hlase. |
Přípravné práce pokračovaly i počátkem 40. let, podle povolení měla být přehrada postavena za šest let. Nezbytné bylo přeložit silnici ze Slušovic do Lípy. Smělé plány na výstavbu vodního díla ale překazila válka.
Stavba byla vrácena do hry až začátkem 60. let. Tehdy už ale bylo jasné, že Zlínsko potřebuje zajistit pitnou vodu a přehrada pod Slušovicemi tomuto záměru neodpovídala.
Zjistilo se, že nádrž by neměla potřebnou hloubku, ve vodě by se množily mikroorganismy a nedala by se upravit na pitnou. Velkým problémem byla i chybějící kanalizace ve většině obcí a také fakt, že v případě povodní by nebyla schopna vodu zadržet.
A proto vznikla přehrada severně od Slušovic, na katastrálním území Hrobic. Na jejím dně skončily zmíněné Janůvky.
„Když přehradu dnes vidím, cítím velký stesk po domově. Čím jsem starší, tím jsou tyto pocity horší,“ svěřila se Emílie Červenková, která v Janůvkách bydlela. „Bylo to moc krásné údolí,“ dodala. Přehrada byla uvedena do provozu v roce 1976, voda se do ní začala napouštět už o rok dříve.
Děti nemohly do školy
Janůvky ale nebyly jedinou osadou v dnešním Zlínském kraji, která ustoupila velkému vodnímu dílu. Podobný osud postihl údolí Stanovnice, které zatopila přehrada Karolinka a jež bývalo často označováno za nejkrásnější údolí Vsacka.
Přes 200 lidí, kteří museli opustit domovy, si zřejmě bude pamatovat 10. červen 1977, kdy se uskutečnil slavnostní výkop v tělese hráze vodního díla Karolinka-Stanovnice.
Práce se neobešly bez nepříjemností. Zachovaly se záznamy z počátku roku 1978, které zmiňují dva problémy – výpadek elektrického proudu a chybějící dopravní obslužnost.
„Silnice byla poškozena stavebními mechanismy. Děti ze Stanovnice nemohly po zablácené cestě chodit do školy, dostavily se i obtíže se zásobováním potravinami. Pracovníci n. p. Ingostav Brno byli k potřebám občanů zcela lhostejní a MNV vyvíjel málo aktivity, aby potíže odstranil,“ napsal v knize Karolinka historik Ladislav Baletka.
Přehrada svým objemem sedm a půl milionu kubíků vody patří k menším a může se pochlubit nejkvalitnější vodou v nádržích Povodí Moravy (potok Stanovnice je přítokem Vsetínské Bečvy). Pitnou vodou zásobuje Vsetínsko a Vlársko. Dokončena byla v roce 1985.
Přestože nezatopila velké území, zůstalo pod její hladinou přes 70 usedlostí, v nichž žilo více než 200 lidí, lesy, louky, škola, obchod. Pro ty, jichž se to týkalo, vyrostlo v Karolince sídliště, někteří si postavili nové domky.
„Mluvilo se o tom dávno, žádný tomu nechtěl věřit. Pak se to uskutečnilo, byla to pro nás bomba,“ vzpomínala v dokumentu České televize Zatopené osudy obyvatelka jedné ze stanovických usedlostí Antonie Pavelková.
Ačkoli přehrady už mnohokrát potvrdily svůj význam, lidé, kteří se kvůli nim museli přestěhovat, se nemohou zbavit lítosti. „Je nám smutno,“ vyznala se v dokumentu Pavelková.
