Psal se začátek července 1997 a Radoslava Matuszková měla noční služby na záchrance v Otrokovicích, kde dělala vrchní sestru.
„Celou noc lilo jak z konve, a jak jsme jezdili do nemocnice ve Zlíně, viděla jsem Dřevnici, jak je v ní pořád víc a víc vody,“ vybavuje si Matuszková. A když šla v pondělí 6. července z druhé noční směny domů, už byla voda u mostu vedle Otrokovické Besedy až po horní okraj.
„Přišla jsem domů a sklep byl plný vody. Začaly první průsaky z Dřevnice, která překonala stoleté maximum, a brzo se začala zvyšovat hladina Moravy,“ říká žena, jež se coby městská radní stala členkou povodňové komise a v první linii zažila nejdramatičtější dny v historii města.
 |
Mnozí je přitom ze začátku brali na lehkou váhu. Kvetla „povodňová turistika“ a spousta lidí z města i širokého okolí chodila k hrázím, na mosty či k břehům obou řek dělat si fotky na památku. „Nikdo z nich nevěřil, že by Otrokovicím hrozilo vážnější nebezpečí. Pořád chápali dění kolem sebe jako raritu,“ popsala Matuszková.
Jenže 9. července ve 4:15 se už tak kritická situace ještě zhoršila. Ve směru od Štěrkoviště a lesa Hulska se ozvaly tupé detonace a praskání stromů značící, že se protrhla hráz na levém břehu Moravy nad Kvasicemi v šířce asi 140 metrů.
V noci na druhý den pak začala voda přetékat přes cestu naproti Štěrkoviště, a protože už neměla žádnou překážku, postupně vytvořila jezero o šedesáti milionech metrů krychlových. V tu chvíli už se konala hromadná evakuace. Obyvatelé mířili na ubytovny, do tělocvičen, či ke svým rodinám a známým odjinud.
Lidé věřili, že voda brzy zase odejde
„Velká část lidí si myslela, že voda rychle přijde a zase odejde, takže pár dní vydrží brodit se po kotníky ve vodě, když mají doma dost zásob,“ podotkla Matuszková.
Místo toho dosahovala výše záplavy v obytné části během nejkrizovějších pěti dnů asi tři a půl metru. I tak zůstalo doma asi 500 lidí, většina z nich v panelácích na Štěrkovišti. „Říkali jsme jim, že nepoteče voda, budou mít vypnutou elektřinu a kdo ví, co se stane,“ krčí rameny.
„Někteří to možná brali jako dobrodružství, jiní se báli o majetek. Z pohledu záchranářky jsem s tím nesouhlasila, ale nedokážu je odsoudit. Byla to extrémně složitá situace, pracovaly emoce.“
Když vojáci, policisté či hasiči jezdili na lodích mezi opuštěnými domy, byl to zvláštní zážitek. „Absolutní ticho, ani ptáci nezpívali. Úplné město duchů,“ líčí Matuszková.
Mezitím už po celé zemi začala masivní sbírka na pomoc zasaženým městům. Na radnici, jež byla naštěstí ve vodou nezasažené části, seděly nonstop telefonistky a vyřizovaly potřebné věci. Legislativa pro krizové události byla ještě v plenkách, její vylepšení bylo přijato až v dalších letech a právě zkušenosti z Otrokovic přitom byly důležité.
Ve městě se probudila obrovská solidarita
Město sice sužovala záplava, ale také jej zavalila místy až neuvěřitelná lidská solidarita.
„Jednou ve dvě ráno zvonil na městském úřadu nějaký pán, který přijel z jižních Čech a měl malý náklaďák naložený čisticími prostředky. Když jsme to spolu vyskládávali, říkal mi: Víte, my jsme tu hrůzu viděli v televizi a nemohli jsme se na to jen dívat. Tak jsme se domluvili za celou ulici, já to nakoupil a dovezl sem. Hned pak jedu domů, ráno musím zase do práce,“ vzpomíná Matuszková.
Voda zalila nejen baťovské domky, ale i závod Continental Barum či průmyslové srdce Baťova – areál Toma, kde sídlila řada výrobních firem. „Ráno jsme ještě šli do práce, ale v deset dopoledne přišel pokyn opustit práci. Přední branou už jsme kvůli vodě odejít nemohli, tak jsme vypnuli elektřinu a šli zadní branou u Kolonky,“ vzpomíná Zdeněk Reiskup, tehdejší vedoucí rozvodů elektřiny v Tomě.
Nikdo netušil, že do areálu se vrátí za čtyři dny a voda v něm mezitím vystoupá místy až do výšky čtyř a půl metru. „Byl to hrozný pohled. Člověk nevěděl, jestli brečet, nebo se vztekat,“ líčí Reiskup. „Když tam těžké armádní auto tahalo agregát, jeden chlap od nás, který areál znal, šel před ním, vodu měl až po prsa a ukazoval cestu, aby auto nesjelo z vozovky.“
Klavír ve stropu a trosky v ulicích
V první chvíli se dokonce zvažovalo, zda se do oživení Tomy vůbec pustit. „Nakonec jsme si řekli, že ano, a začala práce. Největší zásluhu na tom, že se to nakonec podařilo, měl Pavel Dohnalík, vedoucí energetického provozu a hlavní koordinátor mezi městem, povodňovou komisí a areálem. Bez něj by to nešlo,“ vyzdvihl.
Výroba se sem postupně vrátila v řádu měsíců a průmyslová část zase ožila. Stejně tak vydržely i šedesát let staré baťovské domky. Při povodních nakonec zemřel jeden člověk – sedmnáctiletý mladík, který chtěl na lehátku doplavat k místu, kde do Štěrkoviště vtékala voda z dostihové dráhy. Spodní víry ho zřejmě vtáhly pod hladinu.
Když voda – někde až po třech týdnech – opadla, lidé se začali vracet domů. Nikdo si asi nedovede představit, jak se cítili, když poprvé přešli přes práh. Někde voda zarazila klavír do stropu, jinde zdevastovala celé přízemí. Ulice lemovaly trosky nábytku, zničené knihy, počítače, oblečení či další věci. A všude, úplně všude bylo bláto a špína.
„Šla jsem kolem obchodního domu, který měl rozbité výlohy a na zemi se válely figuríny. Pohled na předtím nádherný park před ‚Spolákem‘ byl děsivý, vypadal jako jedna obrovská blátivá plocha,“ konstatovala Matuszková.
Jenže síla lidského ducha je někdy nad rozmary přírody. Práce trvala roky, ovšem celou poničenou část Otrokovic se podařilo dát dohromady. „Lidé si pomáhali a bylo na nich vidět obrovské odhodlaní. Pomohla jim i pomoc odjinud, jezdili sem pracovat dobrovolníci z celé republiky. I po letech jich hrozně moc děkuju,“ vzkázala.
Deprese a beznaděj se ozvala až se zpožděním mnoha měsíců, jak to tak bývá. „Ztráty na majetku i osobních věcech byly velké, zacvičilo to i s rodinnými vztahy. To žádné statistiky nezastihnou a nezměří,“ prohodí Matuszková. „Celkově to však Otrokovice zvládly skvěle, před lidmi obrovsky smekám. Baťov dnes vypadá krásně, proměna to byla jednoznačně k lepšímu. Byť to bylo za vysokou cenu.“
