„Nehodláme vychovávat game designéry, ale spíše lidi, kteří se zvládnou nějakým způsobem zapojit do herní produkce,“ říká vedoucí ateliéru Game Design Pavel Novák.
Jak jste se dostal ke hrám?
Asi jako většina mých vrstevníků jsem už na základní škole pařil a tahle záliba mi vydržela. S kamarády jsme na střední škole zkoušeli v pascalu dělat různé hry a zjistil jsem, že je to můj vysněný džob. Zpětně si uvědomuji, že osm let na zlínském gymnáziu ve mně sice zabilo kreativitu, ale naučil jsem se dodržovat termíny a celkově jsem se osamostatnil. Jsou dva typy umělců: kreativní, kteří mají talent, a pak ti, kteří si to musejí vydřít. Já jsem druhý typ a z toho jsem pak těžil.
Proto jste šel studovat digitální design na zlínské univerzitě?
Rodiče mi tehdy dali ultimátum, že nesmím studovat ve Zlíně, protože už jim lezlo krkem, že jsem pořád zavřený doma a hraju. Já na ně ale vyzrál, protože mnou vybraný, nově vzniklý obor, se otvíral na pobočce naší zlínské univerzity v Uherském Hradišti. (směje se) Na UTB jsem později začal dělat doktorandské studium, ale to už u mě zvítězila reálná produkce v praxi.
Nastoupil jste do digitální agentury madeo, která dnes patří mezi nejvýznamnější české hráče na trhu.
Z pěti lidí jsme se rozrostli na více než 100, pracovali jsme pro nadnárodní firmy jako globální Mercedes nebo BMW. Madeo v roce 2016 koupili Norové, pobočky jsme měli po celém světě, ale Zlín pořád zůstal hlavním centrem výroby. Postupně jsem ovšem zjistil, že klasická práce v korporátu mi nevyhovuje. Když něco navrhnete a pak dva roky čekáte na uvedení do praxe, bere vám to motivaci. Po večerech jsem tak začal dělat hry, abych se odreagoval a něco nového se naučil. Loni jsem pak v madeu, dnes Brandmasteru, skončil. Ironicky říkám, že načasování jsem nemohl mít lepší. Opustit dobře placenou práci a vrhnout se vstříc vlastnímu podnikání během celosvětové pandemie a v době, kdy jsme se ženou čekali třetí dítě, nebylo jednoduché.
Pavel NovákZlínský digitální a game designér vystudoval zlínské Gymnázium Lesní čtvrť a poté Univerzitu Tomáše Bati. Pracoval ve firmě madeo a v září 2019 založil herní a designové studio polyperfect. Díky mnoha oceněním navázal spolupráci s herními ikonami či Národním muzeem v Los Angeles a dodával 3D modely pro Facebook-Oculus. S kolegou Michalem Ščuglíkem stojí za webem jenamdvacet.cz, jenž mapuje příběh zlínské univerzity. Nyní vede ateliér Game design na Fakultě multimediálních komunikací UTB. |
Vaše nezávislé herní studio polyperfect ale prorazilo. Čím se zabýváte?
Už před jeho založením jsem patřil mezi deset nejúspěšnějších vydavatelů na internetovém obchodě Unity Asset Store. Ten je zaměřený na indie sféru a malé týmy, které dělají ve dvou až pěti lidech. Velký úspěch tam měla například naše animovaná zvířata, která jsme dělali s kolegou z Velké Británie. Ve zkratce to funguje tak, že když někdo chce vytvořit hru, nemusí si zvířata sám modelovat, „kostit“, animovat a programovat, ale koupí si náš balíček a má je hned k dispozici. Ty prehistorická jsme dokonce dělali ve spolupráci s Národním muzeem v Los Angeles.
Jak jste se dostal k projektu jenamdvacet.cz, který ve 3D podobě mapuje příběh zlínské UTB a ukazuje, jak změnila tvář města?
Zlín miluju, mám kancelář v baťovském areálu a místní prostředí mě obrovsky inspiruje. Příběh Tomáše Bati, který dokázal na zelené louce postavit město, je fascinující. Trochu mi to připomíná slavnou hru Sim City. (směje se) Asi dva roky jsem chystal postery a dělal grafiku se Zlínem a jeho typickými krabičkami. Když univerzita slavila dvacet let, oslovil mě Tomáš Halamík z rektorátu, jestli by moje plakáty nešlo použít pro tento web.
Na univerzitu jste se dnes vrátil coby vedoucí nového magisterského oboru Game Design, který se začal vyučovat od září. Jak k tomu došlo?
Ten nápad přišel už dávno, už při svém studiu jsem cítil, že je to aktuální. Před dvěma lety mě oslovil můj bývalý vedoucí Bob Stránský, že se dělá nová akreditace oborů a zda nechceme s kolegou Game Design přidat. A když jsem loni skončil v madeu, všechno do sebe zapadlo a stal se ze mě vedoucí nového ateliéru.
Jaké máte plány?
Ve Zlíně v současné době herní průmysl prakticky neexistuje, i když jsou tady lidé, které herní tvorba zajímá a už udělali kupu práce. Sebe vnímám jako někoho, kdo by mohl znovu pomoct nastartovat celý proces. Důležité je, že Game design vůbec vznikl, ačkoli k jeho otevření došlo až na poslední chvíli a „jen“ pro magistry, ale v budoucnu ho chceme zavést i pro bakalářský stupeň. Velký prostor hodláme dát workshopům a lidem z praxe, aby studentům zprostředkovali kontakt s herními studii.
Ve Zlíně je silná tradice designu, chcete na ni navázat?
Bezpochyby, plánujeme propojit obory na fakultě multimediálních komunikací s naším ateliérem. Nehodláme vychovávat game designéry, ale spíše lidi, kteří se zvládnou nějakým způsobem zapojit do „herní produkce“. První rok si projdou celé kolečko od vymýšlení nápadu, marketingu, vzniku prvního prototypu až po jeho spuštění. Ve druháku pak plánujeme propojení se zavedenými herními studii a práci tvořenou na základě jejich zadání. Studenti dostanou velkou volnost, aby se mohli zaměřit na to, co jim jde.
Tuzemský herní průmysl raketově roste. Čemu to přičítáte?
Dnes je už dvakrát větší než filmový a audiovizuální. A to přitom šedesáti procentům studií chybí lidé a musí je hledat v zahraničí. Lepší signál, že absolventi našeho oboru se nemusejí bát o uplatnění, nenajdete. Hry už jsou dnes mnoha lidmi vnímány na úrovni filmu či literatury. Není to jako dříve, kdy mi doma říkali „prosím tě, hlavně nikde neříkej, že děláš počítačové hry“. (směje se)
V čem je podle vás jejich kouzlo?
Dovedou zprostředkovat obrovsky silnou míru interakce a zážitku. Některé digitální hry jsou dnes už v podstatě umělecká díla. Jasně, jako u filmového průmyslu tady najdete i brak a béčkové tituly, ale celé tohle médium dospívá.
Ruku v ruce s tím, jak stárne generace třicátníků a čtyřicátníků, kteří začali s hrami v mládí a mají k nim pevný vztah.
To taky hraje roli. Dnes už paří skoro celá planeta. Stačí se podívat na dění v digitálu během pandemie, kdy neuvěřitelně vystřelil nahoru prodej her a lidé začali kupovat herní konzole. Prosazují se i hry pro úzké spektrum hráčů, například v Česku vznikly simulátory jízdy trucků. A studio, jež je jeho autorem, má dnes 200 zaměstnanců a vydělává miliony měsíčně.
To zní jako splněný sen.
Udělat hru nebylo nikdy v historii tak jednoduché jako nyní. Prostředky a věci k tomu potřebné jsou k dispozici často zdarma a doma v pokojíku můžete vytvořit super hru za nízké náklady, kterou pak hraje celý svět. I já dělám menší tituly. Mám sedm spolupracovníků po celém světě a díky digitálním technologiím s nimi můžu být ve spojení prakticky stejně, jako kdybychom seděli v jedné místnosti. Dříve mi kolegové říkali: „pojď do Prahy“ a já na to: „pojďte vy do Zlína“. (směje se) Dnešní trend je přesun do online prostoru, mladí už nechtějí sedět ve firmách, ale radši budou pracovat z domu nebo z cest. A pak je jedno, odkud to je.
Nemáte sen udělat mainstreamovou hru pro nějaké velké světové studio?
Ani ne. Dělají výborné hry, ale mají tým třeba 800 zaměstnanců, kteří se několik let zaměřují na jeden titul a je svázaný tím, co smí a nesmí udělat, aby nenaštval kupující. Já si naopak můžu dovolit být víc experimentální než kolosy, které musí uživit obří masu lidí. Známé jsou i smutné příběhy herních studií, které s jednou hrou prorazí, a když pak naberou nové lidi a chtějí uspět podruhé, už to nedají a skončí. V tomhle je to nebezpečné odvětví.
Hrajete svoje hry?
Ne. Podle mě třeba ani (autor) Dan Vávra nikdy nehrál finální verzi (nejznámější české hry) Mafie. Každý herní tvůrce totiž během vyvíjení a testování hrál svoji hru tolikrát, že mu už lezla krkem. Svoje hry hrají jen masochisté, každá nalezená chyba vás totiž může brutálně rozhodit. To, co mě ale baví, je sledovat, jak někdo hraje moje hry a jak se při tom chová.
