Zlínský mrakodrap plný tajů a unikátů. Podzemní labyrint čeká na probádání

Tento týden je to přesně dvacet let od velkolepé rekonstrukce, po níž se budova číslo 21 v továrním areálu ve Zlíně, které místní neřeknou jinak než mrakodrap, otevřela veřejnosti. Dnes v ní sídlí krajský nebo finanční úřad. Některá místa jsou ale stále skrytá a tak trochu utajená. A stovky metrů dlouhý tunel, který je součástí dodnes neprobádaného a mnoha kilometrů čítajícího podzemního labyrintu pod baťovským areálem, je jedním z nich.

František Mikulička, bývalý dlouholetý správce budovy, vezme do ruky svítilnu a na nohy si nazuje gumáky. „Když zaprší, do tunelu zatéká a na zemi je bláto,“ vysvětluje.

Tunel je poslední léta ve vlastnictví města a vede od 23. budovy pod mrakodrapem až k trolejbusové točně pod sportovní halou.

„Spousta výlezových šachet je ucpaných, ty zbylé zase uzamčené, aby se sem nikdo nedostal,“ popisuje Mikulička a vypráví, že hlavně v 90. letech se tady schovávali narkomani nebo bezdomovci.

Dokazují to posprejované zdi, na zemi se místy válejí skleněné střepy či jiný nepořádek. Hlavní vstup už dnes chrání pevné ocelové dveře. Na některých zdech pak jsou nápisy v němčině jako pozůstatek německé okupace za druhé světové války. Chodby jsou klikaté a plné zatáček či odboček. Do některých z nich už se dlouho nikdo neodvážil jít.

„Tunel dříve vedl údajně až k Dřevnici, ale to už dnes nikdo neví,“ prohodí Mikulička a svítilnou ukazuje na dveře směřující k nedaleké EUC Klinice, což je bývalá nemocnice Atlas.

„Počítalo se s tím, že kdyby bylo za války potřeba, převáželi by se tudy ranění a nemocní. A tunel by se samozřejmě používal i na evakuaci lidí z mrakodrapu,“ říká muž, jenž zná „jednadvacítku“ tak dobře jako málokdo.

Důmyslný závěsný koš na mytí oken

Když vyjede do poslední, šestnácté etáže, ukazuje „kočku“, což je stanoviště původního pojízdného koše na mytí oken. Budova totiž byla už v době svého vzniku plně klimatizovaná a vnější okna tak nejde otevřít.

K jejich mytí se dříve musel používat důmyslný závěsný koš. Ovládal se čtyřmi knoflíky a pro vyhnutí se poryvům větru měl dva elektromagnety přichycené k okenním rámům. Kolem budovy se pohyboval po kolejnici s trolejemi tvořícími elegantní „římsu“ mrakodrapu a to ve všech směrech.

Železobetonový skelet mrakodrapu postavilo 40 dělníků se čtyřmi jeřáby za 160 dnů.

Celý mrakodrap má přitom 10 tisíc metrů čtverečních skla, takže umývači se pořádně nadřeli. Dnes už si Zlínský kraj objednává jednou za rok specializovanou firmu.

Zajímavosti o mrakodrapu

• Otevřený byl v roce 1938 a fungoval jako sídlo vedení firmy Baťa. Prvním návrhem byly třípodlažní a vzájemně propojené objekty, architekt Vladimír Karfík však navrhl postavit sedmnáctiposchoďový mrakodrap, kde by byly kontakty pomocí rychlovýtahů mnohem úspornější než při třech oddělených budovách.

• Budova vysoká 77,5 metru vyrostla za pouhé dva roky. Ve své době to byla druhá nejvyšší budova v Evropě. Udává se, že železobetonový skelet postavilo 40 dělníků se čtyřmi jeřáby za 160 dnů.
• Celá stavba mrakodrapu přišla bez vybavení interiéru na 8,8 milionu korun. V budově byla nejmodernější technika – od výtahů přes telefony až po klimatizaci. V jednotlivých patrech byly velkoprostorové kanceláře o rozměrech 80 krát 20 metrů. Každá z nich pojala kolem dvou stovek úředníků, k jejichž dopravě sloužila čtveřice rychlovýtahů doplněná o páternoster, nákladní zdviž a výtah pro návštěvy.
• V listopadu 1944 mrakodrap náhodou unikl poškození při bombardování, které poničilo část Baťovy továrny. Po únoru 1948 změnila jeho tvář výrazněji jen přístavba vzorkovny na střešní terase. Až v roce 2004 byla dokončená rozsáhlá rekonstrukce.

Ještě o patro výš, nad známou terasou, z níž je krásný výhled, se pak nachází strojovna pojízdné kanceláře Jana Antonína Bati. Vedle ní pak stojí původní rozvaděč z baťovské éry, který už je dnes nefunkční. „Tady stojíme na nejvyšším bodě budovy, pokud nepočítáme její střechu. Dříve sem museli dávat stroje velkým jeřábem,“ líčí Mikulička.

Původní prvky zůstaly

Rekonstrukce v roce 2004 vyšla na 630 milionů korun a získala cenu v soutěži Grand Prix Obce architektů. Na projektu spolupracovali architekti Petr Všetečka, Ivan Bergmann a Ladislav Pastrnek.

„Nedostatky na fasádách byly citlivě nahrazeny původním materiálem. V interiérech se architekti snažili zachovat co nejvíce původních prvků, jinak využili repliky svítidel či kování,“ popsala Lucie Šmardová ze spolku aArchitektura.

„Dispozice kancelářských etáží je nově členěna na oddělené pracovny s vnitřní chodbou, původní podoba je pouze v osmém – ředitelském patře, kde se nachází vestavěný nábytek i originální zlinolit,“ dodala.

Právě osmé patro je pro návštěvníky atraktivní už svou minulostí. Zatímco zbylá patra fungovala jako klasický open space s přibližně 200 úředníky v jedné velké kanceláři, interiér osmého patra tvořily jednotlivé kanceláře ředitelů. Dnes zde nechybí busty Tomáše a Jana Antonína Bati či velká mramorová deska připomínající znárodnění firmy v roce 1945.

Turistickou klasikou pak je projížďka výtahem se zařízenou kanceláří Jana Antonína Bati o rozměrech pět krát pět metrů nebo terasa v posledním, šestnáctém patře nabízející úchvatný výhled na město a jeho okolí. Před několika lety sem přibyl obrovský bronzový model města ze 40. let s miniaturami typických zlínských budov.

Jde o další z mnoha vylepšení mrakodrapu od zmíněné opravy z roku 2004. Naposledy letos na jaře skončila obnova jeho fasády včetně cihelných pásků. Díky tomu tak mrakodrap získal původní patinu.