Řemeslo, které se v gobelínce ve Valašském Meziříčí dlouhé roky předávalo z generace na generaci a které se gobelínářkám dostávalo do rukou s každým novým dílem, už není koho učit.
„Jestliže máme pokračovat, dělat umění a udržovat řemeslo, musíme najít koncepční řešení, které by oboru zajistilo budoucnost,“ řekl ředitel Moravské gobelínové manufaktury Jan Strýček.
Chce rozpoutat společenskou debatu a získat z ní odpověď na základní otázku – je gobelínka institucí kulturní?
Po revoluci se z gobelínky stala komerční společnost
Pokud ano, potřebuje podporu státu. Podobnou situaci vyřešil Moravský zemský sněm v roce 1908 tím, že ze soukromé gobelínové dílny výtvarníka Rudolfa Schlattauera udělal školu. Za Rakousko-Uherska, první republiky i socialismu pak byla gobelínka státem podporované školicí, tvůrčí a po druhé světové válce i restaurátorské středisko. Posledních 25 let je to ale komerční společnost.
„Jestliže nás město, kraj, stát nechápe jako nehmotné kulturní dědictví a jako kulturu tvořící instituci, je naše snaha udržet a rozvíjet tradici na vysoké umělecké úrovni iracionální,“ podotkl Strýček.
Řešení se nabízejí dvě: začlenit dílnu pod některou z kulturních organizací, nebo z ní vytvořit novou.
„To by znamenalo jistotu,“ ví Strýček. „Nemůžeme uchovávat řemeslo a zároveň na sebe vydělat.“
Lze gobelínku připojit ke galerii?
Praxe obojí staví proti sobě. Dílna by mohla být výdělečná, pokud by výrobu přesunula na východ. Náklady by tím srazila na minimum, jenomže by to znamenalo neodvratný zánik řemesla.
Připojit gobelínku pod stávající instituce ale nebude snadné. Třeba Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně ji za současných podmínek provozovat nemůže. Z její zřizovací listiny vyplývá, že je určená pro správu sbírek, ne tvorbu nových děl.
Moravská gobelínová manufakturaMoravskou gobelínovou manufakturu založil v roce 1898 výtvarník Rudolf Schlattauer. Jeho gobelíny měly úspěch na výstavách i v odborných kruzích. O deset let později dostala jeho dílna statut školy. Vznikla tak Zemská škola gobelínová a kobercová. Za první republiky zažíval obor rozmach a s ním i řemeslo, se kterým je spojený. Dílna měla dostatek zručných gobelínářek, které dostaly od státu podobnou ochranu jako tehdejší učitelky. Zdejší gobelíny byly ceněné v soukromých sbírkách a ve velkém je nakupoval i stát. Až do 90. let minulého století jimi vybavoval sídla státních institucí nebo zahraničních ambasád. |
„Gobelíny zcela jistě mají místo ve výtvarném umění, zajímavým způsobem propojují volné a užité umění a ve sbírkách jich máme několik. Pokud by ale měla na naší půdě vzniknout dílna, muselo by dojít k výrazné úpravě našeho poslání,“ zamýšlí se ředitel krajské galerie Václav Mílek.
Podobně jsou na tom všechny galerie, ale i muzea ve Zlínském kraji.
Zástupci kraje řeší problém s ministerstvem kultury
Z toho pohledu by bylo snazší vytvořit z ní instituci novou. Jistou naději dává skutečnost, že vedení Zlínského kraje si cenu gobelínky, která je nejstarší dosud fungující gobelínovou manufakturou a jednou z pouhých dvou dílen svého druhu v Česku, uvědomuje.
„Je to rodinné zlato a řešení, jak jí pomoci, se rozhodně musí najít,“ reagoval krajský radní odpovědný za kulturu Miroslav Kašný.
Už před časem o problému jednal na ministerstvu kultury a v nejbližší době se tam plánuje znovu vrátit.
„Potřebují stabilitu. Díky ní pak nepochybně také najdou a vyučí si následovníky,“ nepochybuje Kašný.
Největší překážkou se zdá být to, co gobelínku zachránilo před uzavřením v 90. letech – tedy že se stala soukromou firmou. V roce 1990 skončila jak škola, tak i dílna a zdálo se, že navždy. Protože ale pořád bylo dost zručných gobelínářek, vazaček a restaurátorek, sestavil Strýček, který zde pracuje jako výtvarník už od roku 1978, tým a znovu ji otevřel jako společnost s ručením omezeným. Jenomže státní zakázky už nepřišly.
„Stát celá desetiletí považoval gobelíny za reprezentativní díla, nakupoval je pro sídla ministerstev i ambasád. Dnes má velmi cenné sbírky, které ale nerozšiřuje, a dokonce neinvestuje ani do oprav,“ upozornil Strýček.
V dílně pracuje posledních sedm lidí
Po obnovení měla dílna zhruba dvacet lidí, postupně ale odešli a dnes jich zbylo sedm. A další odchody jsou na spadnutí.
Praxe v takto specifickém oboru se přitom nabývá jen velmi pomalu a pracně, rozrůstá se s každým novým výtvarníkem. Kromě trpělivosti a zručnosti je nutný i cit pro výtvarnou stránku věci. Hodiny odpracované na jednom gobelínu se počítají v tisících a jeho cena se pak pohybuje od 50 do 130 tisíc za metr čtvereční.
Zcela unikátní je i restaurátorství, ke kterému gobelínářky dospějí až po mnoha letech praxe. Textilní díla vznikají od 13. století, vlna i hedvábí ale vydrží zhruba 400 let. Bez oprav by tak velká část výtvarných děl zanikla.
„Zbavit se toho úžasného základu, který tady díky gobelínce máme, by bylo neprozíravé. Jenomže už to dál nejde, už to nemůže stát na pár bláznech jako posledních pětadvacet let,“ zhodnotil Strýček.
