Mokřad u Slováckých strojíren. Na tomto místě se promyšleně obnovily a částečně přehradily někdejší odvodňovací kanály a vyhloubily tůně. Daří se zde nejenom obojživelníkům, ale též vodním broukům. | foto: Český svaz ochránců přírody

Řeku Moravu byste před 200 lety nepoznali, říká specialista na mokřady

  • 4
Představují přirozenou zásobárnu vody v krajině, umějí ji v přírodě zadržet a poskytují vhodné podmínky pro život specifických živočichů i rostlin. Přesto všechno mokřady z přírody zásahem člověka mizely a až v posledních letech se objevuje snaha o jejich obnovu. Přibližuje ji zlínský zoolog Dušan Trávníček.

„Drobné mokřádky na polích přitahovaly různé druhy ptáků, třeba čejky, umožňovaly zde existenci obojživelníků a mnoha druhů bezobratlých živočichů, kteří se kvůli vysušování postupně stali ohroženými druhy,“ říká zoolog z Muzea jihovýchodní Moravy Dušan Trávníček, který se specializuje na vodní brouky.

Co se s přírodou dělo, že mokřadů tak ubylo?
Musíme se vrátit do historie. Na přelomu 19. a 20. století se začaly provádět první zásadnější vodohospodářské úpravy řek, nejdříve těch velkých, pak přišly na řadu i menší. Na Moravě s tím začali na konci 19. století. Jakmile se zvládly řeky, pokračovalo se dále k menším tokům a vodním plochám.

Jak řeka Morava před těmito zásahy vypadala?
Kdyby člověk viděl, jak vypadala na začátku 19. století, troufám si říct, že by ji nepoznal. Její dnešní slepá ramena jsou místa, kudy kdysi skutečně tekla. Jsou to paměťové stopy řeky. Vždy po tání sněhu a velké vodě na jaře docházelo k větším či menším změnám v říčních nivách. Přírodní toky velikosti Moravy mohou mít řečiště široké několik stovek metrů, což je dnes v naší překultivované krajině nepředstavitelné.

Proč se s úpravami řek začalo?
Souvisí to s růstem lidské populace. Rozšiřovala se města, rozvíjel se průmysl a velké změny nastávaly i v zemědělství. Začalo se stavět v záplavových zónách. Ta voda tam nebyla pořád, řeka se do těch oblastí rozlévala jen někdy. Když zde byly jenom louky, tak záplavy v podstatě žádné škody neudělaly, ale když zde vyrostly stavby, tak už to bylo jinak. Začalo se s úpravou koryt a s tím ruku v ruce šla stavba hrází jako ochrana před záplavami.

Mokřady ve Zlínském kraji

Mezi mokřady patří například různé tůně, rybníčky, lužní lesy, rašeliniště, nivy a slepá ramena řek či zaplavované louky.

  • Kroměřížsko: 11 mokřadů na ploše 2332 hektarů
  • Uherskohradišťsko: 15 mokřadů na ploše 2829 hektarů
  • Vsetínsko: 140 mokřadů na ploše 2467 hektarů
  • Zlínsko: 13 mokřadů na ploše 798 hektarů

Zdroj: Ministerstvo životního prostředí ČR

A to souvisí s úbytkem mokřadů.
Přesně tak. Člověk se rozhodl, že řece udělá ohrádku, a ona poteče jen vymezeným místem. Najednou už se nerozlévala na okolní louky, ale naopak rychle odtékala. Krajina se vysušovala a ubylo živočichů, kteří tyto mokřady potřebují, ať už jsou to třeba obojživelníci jako žáby a čolci, ptáci, nebo různé druhy bezobratlých tvorů. A samozřejmě se to týká také mnoha druhů rostlin.

Podepsaly se na úbytku mokřadů také meliorační zemědělské práce?
Ano, velmi. To je etapa, kdy docházelo k podstatným změnám v naší krajině. Jedná se o 60. a 70. léta minulého století. Dříve se často i uprostřed polí nacházely prameniště a různé typy menších mokřadů, kde rostlo třeba rákosí či jiná mokřadní vegetace. Nevím, jestli sedláci dříve neměli prostředky na to, aby tuto část pole zkultivovali, spíše ale byli chytřejší a věděli, že tyto mokřádky mají svůj význam, poněvadž udržují vodu v krajině, což ocenili v dobách velkého sucha.

Co přesně se stalo?
Začalo se odvodňovat, neboť mokřádky bránily pohybu velké a těžké mechanizace. Mimochodem – meliorace je velmi špatný termín, který je ale zažitý. V latině znamená zlepšovat, jenže ono se nezlepšilo nic, jen se všechno odvodnilo. Všude se dělaly drenáže, kladly se drenážní trubky a bílé „kabanosy“. Důsledkem zmizela spousta mokřadů. Biologové už tehdy upozorňovali, že to není úplně v pořádku. Stačila série posledních horkých lét, kdy spadlo málo srážek – třeba předloni bylo opravdu extrémní sucho. Spodní voda stále poklesávala. Teď už všichni velmi dobře vědí, že ty drobné mokřádky v krajině mají svůj smysl coby zásobárna vody.

Díky novým tůním se počet mokřadů zvyšuje

Přesně 179 mokřadů nyní eviduje ministerstvo životního prostředí ve Zlínském kraji. Zaujímají rozlohu téměř osmi a půl tisíce hektarů. Patří mezi ně různé tůně, rybníčky, lužní lesy, rašeliniště, nivy a slepá ramena řek či zaplavované louky. Zatímco v minulosti tento důležitý prvek z přírody rychle mizel, v posledních letech se objevují snahy o jejich obnovení.

„Obnova mokřadů znamená návrat k přirozenému stavu mokřadu včetně plnění jeho funkcí v krajině, hlavně jako rezervoáru vody,“ uvedla Dominika Pospíšilová z ministerstva životního prostředí.

„V praxi jde například o obnovu nebo vyhloubení nových tůní, obnovu původních meandrů potoků, zaslepení melioračních trubek, které odvodňovaly mokřadní louky, stavění přehrádek v melioračních rýhách rašelinišť. Do obnovy mokřadu lze také zahrnout kácení náletových dřevin, kterými mokřady zarůstají,“ doplnila Pospíšilová.

K nejvýznamnějším ve Zlínském kraji patří například Hradišťský příkop, niva řeky Moravy mezi Otrokovicemi a Veselím nad Moravou s více než dvacítkou slepých ramen a zbylými lužními lesy, Chropyňský rybník, Kurovický lom, Tlumačovská tůňka, na Vsetínsku pak Choryňský mokřad nebo Halvovský potok.

„V posledních letech se počet mokřadních lokalit postupně zvyšuje. Jde zejména o budování malých vodních nádrží, rybníčků a tůní v rámci dotačních programů,“ upozornil vedoucí oddělení ochrany přírody a krajiny Zlínského kraje Jaroslav Hrabec.

Tímto způsobem byly vybudovány desítky zejména rybníčků, namátkou v Chomýži, Modré nebo Nedachlebicích.

Objem peněz z dotací vložených do tvorby mokřadů ve Zlínském kraji se každoročně pohybuje v řádech dvou až tří desítek milionů korun.

Jaký to mělo dopad na živočichy?
Opravdu velký. Drobné mokřádky na polích přitahovaly různé druhy ptáků, třeba čejky, umožňovaly zde existenci obojživelníků a mnoha druhů bezobratlých živočichů, kteří se kvůli vysušování postupně stali ohroženými druhy. Vezměte si jen koroptve nebo křepelky. Kdysi to byla hojná zvěř, která se na počátku 70. let běžně lovila. Uplynulo desetiletí a prakticky vymizely. Dnes jsou na seznamu silně ohrožených živočichů. A pomalu se tam dostává i zajíc.

Zajíc?
Dobrá, trošku přeháním. Ještě v polovině 70. let se u nás zajíci chytali do sítí a posílali do Francie. Tam bylo zajíců málo, zato hodně lovců, kteří by si zajíce rádi střelili. A dneska už jsme na tom pomalu tak, že bychom ty zajíce potřebovali dovážet my.

Je to všechno jenom záležitost mokřadů, nebo v tom hrají roli i další věci?
Začíná to lesy. Původní přirozený les má úplně jinou absorpční a retenční schopnost než nepůvodní smrkový les. Málokdo si uvědomuje, že většina našich lesů – a platí to zejména od Chřibů směrem na západ – je přírodě hodně vzdálených. Smrk se v našich zeměpisných šířkách objevuje přirozeně tak od 500 metrů výš a teprve nad 700 metrů je to skutečně dřevina na svém místě. Všichni se rozplývají nad krásnými jehličnatými lesy na Vysočině, ale ty by tam vůbec nebyly, nebýt člověka. Převažovaly by tam lesy listnaté.

Dnes je velmi patrná snaha znovu mokřady obnovovat. Jak se na tyto nápady díváte?
Příroda je chytřejší než my a často se stalo, že se mokřad obnovil přirozeně. Tam, kde byly dávány meliorační trubky, se po těch 40–50 letech rozpadly a mokřad se znovu objevil. Bohužel někdy se v dobré víře proinvestují peníze, ovšem výsledek je diskutabilní.

Máte nějaký konkrétní příklad?
Jako odstrašující případ z celkem nedávné minulosti můžu uvést lokalitu Plané Loučky v Litovelském Pomoraví. Nacházely se zde podmáčené louky s periodickými tůněmi, kde se vyskytovala celá řada vzácných druhů vodních brouků. Mimo jiné zde byl zjištěn jeden druh potápníka, který se u nás kromě této lokality vyskytoval pouze na jednom místě na Třeboňsku. V rámci revitalizačního projektu zde byly vyhloubeny hluboké tůně pro obojživelníky a posekaná biomasa byla deponována na cenná podmáčená místa, která preferuje onen vzácný druh potápníka. Z tohoto zásahu jistě prosperovaly populace obojživelníků, ale mnohem vzácnější druh brouka z lokality vymizel.

Jak se dá tomu předcházet?
Každému takovému zásahu by měl předcházet odborný průzkum, popřípadě diskuse s odborníky na různé skupiny živočichů a rostlin, aby se nenatropilo více škody než užitku.

Máte i příklad dobře obnoveného mokřadu?
Na jedničku s hvězdičkou a podtrženou k tomu se to povedlo v Kurovickém lomu. Vytvořilo se zde jezírko, kde se začalo dařit třeba čolkovi velkému i dalším obojživelníkům. O tom, že obnovovat mokřady má smysl, svědčí čísla. Když jsme lokalitu zkoumali po konci těžby, žilo tady asi 25 běžných druhů vodních brouků. Když jsme výzkum po patnácti letech zopakovali, už jsme zjistili 70 druhů a objevili se mezi nimi i zástupci velmi vzácných a kriticky ohrožených brouků.

A co další lokality?
Pro ptáky mají velký význam Záhlinické rybníky, hodnotné jsou lužní lesy mezi Kroměříží a Tlumačovem. Nádherné místo je mokřad Filena u Záhlinic, kde se nacházejí podmáčené louky s unikátní flórou a faunou. Jako vydařený lze hodnotit mokřad u Slováckých strojíren v Uherském Brodě, kde se promyšleně obnovily a částečně přehradily někdejší odvodňovací kanály a vyhloubily tůně. Daří se zde nejenom obojživelníkům, ale též vodním broukům a rovněž zde bylo zjištěno nesmírně bohaté spektrum střevlíkovitých brouků. A pěkný přírodní mokřad je nedaleko Kašavy, kde se nachází takové zabahněné jezírko, lemované porosty rašeliníků. Je to docela unikátní, protože v Hostýnských vrších se rašeliníky vyskytují jen sporadicky.