Před 100 lety
Sledovat další díly na iDNES.tvPetr Horký, dokumentarista, publicista, cestovatel
Když se řekne Miroslav Zikmund, vybavím si úsměv a zvědavé otázky. Ze všech našich společných cest a zážitků se mi v hlavě nejvíc usídlila cesta na Srí Lanku. Tehdy jsme se tam v sestavě Miroslav Zikmund, Miroslav Náplava a já vraceli po téměř 40 letech od doby, kdy byl Zikmund na tehdejším Cejlonu naposledy. S Mirkem Náplavou jsme si ani neuvědomovali, co to je, když chceme po panu Zikmundovi takový návrat.
Teď, o dalších dvacet let později, když jsme si říkali, co by byl pěkný dárek ke stoletým narozeninám, dostal se tento titul opět na naše stoly. A až teď nám došlo, co to vlastně znamená, když se má člověk v životě někam doopravdy vrátit. Pročetli jsme tehdejší text a zjistili, že knížka je vlastně nedopsaná. Takže jsme sedli ke strojům a začali naše texty dopisovat, dvě kapitoly jsme přidali – a až teď mám pocit, že je ten projekt dokončený a knížka dopsaná.
A že se navíc povedlo nadchnout tolik lidí do té krásné „konspirace“, při které se v dnešní době, ve které „se všecko vykecá“, podařilo dosáhnout toho, že knížka byla kompletně vytištěná a přitom o ní pořád nikdo nevěděl. Pana Zikmunda se podařilo dokonale překvapit, když 13. února, den před svými narozeninami, měl první výtisk v rukou – a měl z něj velkou radost.
Marie Bulínová, polární vědkyně
Miroslava Zikmunda jsem poznala jako laskavého gentlemana s nádhernýma očima a vtipným nadhledem. Rozesmál mě, když mě během našeho seznámení nazval „mládětem“. Tehdy jsme totiž došli k tomu, že nás od sebe dělí tři čtvrtě století.
Poprvé jsem ho navštívila, když jsem mu představovala nově popsanou rozsivku, řasu z Antarktidy, kterou jsem pojmenovala na jeho počest Hantzschia zikmundiana. Přiznám se, že to nebylo jenom z obdivu k dílu Hanzelky a Zikmunda. Jsem z generace, která jejich původní cestopisy zná už jen z knihoven prarodičů. Mě oslovila například kniha Století Miroslava Zikmunda a dvoudílný výbor z jejich díla Legenda H + Z.
Sto let Miroslava Zikmunda MF DNES připravila ke 100. narozeninám slavného cestovatele Miroslava Zikmunda seriál o jeho výjimečném životě. |
Sen osobně se někdy setkat se mi splnil, a to hned dvakrát – naposledy během loňského ročníku cestovatelského festivalu Neznámá země ve Zlíně, kde jsem měla besedu o svém dvouměsíčním výzkumu v Antarktidě a připravované cestě do Grónska.
Pan Zikmund mi tehdy kladl na srdce, abych si na cestách i během bádání o všem pečlivě vedla poznámky. Obdivuji jeho celoživotní rituál v psaní deníků, já tak pečlivá nejsem. Preciznost i pořádek, se kterým své zápisky vede a uchovává, je inspirativní. Podobně jako schopnost dokončovat započaté věci. Skrze rozsivku si tak třeba může symbolicky odškrtnout Antarktidu, poslední kontinent, který ještě nenavštívil.
Marek Audy, fotograf, jeskyňář
Dvojici Zikmund & Hanzelka jsem poprvé zaregistroval jako malý kluk, když jsem listoval jejich knihami a hltal tehdy hlavně jejich skvělé fotografie. Častokrát jsem se začetl i do jejich poutavých textů. Ty knížky byly okno k dobrodružství, pohled do světa, který se mi zdál tenkrát nedostupný. Až mnohem později, když naše jeskyňářské expedice na stolové hory Venezuely slavily největší úspěchy, jsem si začal uvědomovat, kolik studia, příprav i komplikací muselo předcházet cestám naší legendární cestovatelské dvojice.
Miroslav Zikmund je o půl století starší než já. Kolem jeho 95. narozenin jsme se poprvé potkali. Přišel se osobně podívat na náš 3D dokumentární film o jeskyních v pískovci a v soli, které jsme objevili ve Venezuele a v Íránu.
Zikmundova abeceda: Život slavného cestovatele od A do Z |
Hloubka vědomostí pana Zikmunda mě šokovala. Jeho sloní paměť sypala názvy perských ostrovů a přístavů, okolo kterých plul s Hanzelkou před padesáti lety. Přišla řeč i na stereoskopii, dnes nazývanou 3D fotografií. Nevěděl jsem tehdy, že dvojice H & Z fotografovala na své cestě do Indie také stereoskopicky.
Jeden z mých kolegů jejich originální stereodiapozitivy zdigitalizoval. Když jsme je promítli panu Zikmundovi na velké plátno, byl upřímně překvapen, protože je poprvé viděl plasticky. Dnes to jsou již stereofotografie s historickou hodnotou. Je to jen malý příklad, na kterém lze demonstrovat obrovskou, mnohdy ještě skrytou sílu díla Zikmunda & Hanzelky.
Miloslav Stingl, cestovatel, etnograf, vědec a spisovatel
Od časů Emila Holuba jsme neměli větší cestovatele než dvojici Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka. Celé generace inspirovali k cestám kolem světa a poznávání dalekých krajů. Mirka si vážím za nesmírnou pracovitost a osobní statečnost, kterou prokázal po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Vždy stál pevně za svými názory a neváhal jim obětovat dvacet let tvůrčího života.
Mám ho rád za jeho smysl pro humor, který by každý cestovatel a člověk měl mít. Poprvé jsme se setkali na besedě ve Slovanském domě v roce 1951 a nikdy by mě nenapadlo, že se z nás jednoho dne stanou přátelé. Tehdy mi podal ruku a já se asi šest hodin nemyl. Bylo to stejné, jako by mi podal ruku papež.
Vždy mě fascinoval neuvěřitelný pořádek v jeho dokonalém archivu. V úhledných šanonech najdete fotografie z počátků první republiky. Mirek dokáže během okamžiku přesně určit, kdy, kde a za jakých okolností snímek vznikl, navíc přidá vtipnou historku k dobru. Jeho až pedantická pečlivost je pro mě vzorem. Sice mám dobrou paměť, ale nikdy jsem neměl trpělivost vše takto poctivě zaznamenat. Tento unikátní archiv bude sloužit celé generaci cestovatelů a badatelů, kteří mnohdy ještě nejsou na světě, jako neocenitelná studnice historických událostí a moudrosti.
Lenka Klicperová, šéfredaktorka časopisu Lidé a Země
S Miroslavem Zikmundem jsem se poprvé potkala před více než deseti lety v jeho zlínské vile. Jela jsem s ním dělat velký rozhovor pro časopis Lidé a Země a měla jsem opravdu trému. Horečnatě jsem se připravovala, studovala skoro všechny dostupné materiály. Hlavně se proboha neztrapnit před legendou!
Po všech těch stresech jsem ale odjížděla s nadšením. Byl přesně takový, jak jsem si ho představovala podle vyprávění kolegů. Živé inteligentní oči, zábavný vypravěč a také pozorný posluchač. Přesně orientovaný v současném dění, informovaný, s neotřelými názory, které jsou daleko od stařeckého mentorování ve stylu „to za našich mladých časů bylo vše lepší“.
V životě jsem nepotkala tak systematického, možná až pedantsky přesného člověka. Ve všem – nejen pověstně dokonalém uspořádání jeho rozsáhlého archivu, ale i ve vyjadřování a formulování myšlenek. A dodnes musím jen obdivovat jeho fyzickou zdatnost, která se zjevně pojí s duševní svěžestí. Fyzická práce není nic, čeho by se Miroslav Zikmund štítil. A cvičení – ducha i těla. Vždy se ke mně choval s noblesou, jako pravý džentlmen.
Když jsem přijela před pár lety do Zlína přednášet o Iráku a Sýrii, seděl v první řadě. To na něm je dodnes obdivuhodné – neustrnul v pozici hvězdy či legendy, která žije jen vyprávěním svých příběhů. Stále je v živém kontaktu se současným děním a se současným světem. A to je na něm – s přihlédnutím k datu jeho narození – to, co ho, kromě všech jeho zážitků a tvorby, dělá legendou.
Richard Konkolski, mořeplavec
Miroslava Zikmunda znám už dlouho, byl jsem u něj kdysi na návštěvě, měli jsme několik společných besed. Už za dětských let jsem sledoval jeho cesty, bavily mne filmové reportáže v kině, četl jsem všechny jejich knihy a všechny mám doma. Obdivuji jeho vytrvalost i jeho organizační schopnosti a závidím mu jeho paměť, ta je úžasná.
Měli jsme jednou besedu ve Zlíně, kde Petr Horký ukazoval záběry ze Srí Lanky, kde spolu byli a kam se Miroslav Zikmund vrátil po padesáti letech. Když Miroslav uviděl před kamerou slona, vzpomněl si i po těch dlouhých letech na jméno průvodce. To bylo neuvěřitelné. On si to jméno pamatoval a my jsme ho ani nedovedli vyslovit. Žil jsem 33 let ve Spojených státech, takže osobně jsme se dlouho neviděli, i když jsme o sobě věděli.
Naživo jsme se poprvé potkali až v roce 2011, kdy jsem dostal cenu Kantuta na festivalu Neznámá země ve Zlíně. Povídali jsme si třeba o tom, jak jednou při své cestě večeřeli v Maroku, a bylo to u mého strýce, který se narodil ve Francii a v Maroku si otevřel restauraci. To byla zvláštní náhoda, o které jsem dlouhé roky nevěděl.
Moje cesty vedly po moři, trasy Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda vedly pevninami. Ale i tak si vzpomínám, jak jsem coby malý kluk hltal všechno, co se jich týkalo. Třeba Tatru 87, stejně jako všichni mladí lidé tenkrát. Je těžké mu něco přát do budoucna, protože často lidem přejeme, aby se dožili stovky. On už toho dosáhl, ale doufám, že tady dlouho mezi námi ještě bude. A že mu vydrží jeho paměť, úsilí a houževnatost. Je jednou z mála velkých osobností, kterým se člověk musí obdivovat a držet jim palce.
Miloň Čepelka, Žižkovské divadlo Járy Cimrmana
Začnu údivem a vzápětí, doufám, vysvětlením jeho oprávněnosti. Nad kýmkoli jiným, kdo je vnímán jako kladný hrdina, napadaly mě vždy také pochyby: je vůbec možné, aby byl tak dobrý? Nad Ing. Miroslavem Zikmundem mě nenapadají. K jeho jménu pochyby nepatří. Přirozeně a trvale mě ovládá jen a jen úcta, vděčnost a obdiv k němu.
Za odvahu, za nekončící touhu po poznání a z toho poznání pak plynoucí statečné chování, za neúhybnost, věrnost sobě, vlasti, přátelům a všem svým talentům, za píli, za schopnost nehroutit se před překážkami a přijímat příkoří, za smysl pro humor, za vědomí člověčí pomíjivosti a jí navzdor za vytrvalost a odhodlání nevzdávat se, za příklad pro příští pokolení.
A v neposlední řadě také za prožité potěšení vidět ho v první řadě zlínského divadla, jak se směje cimrmanovskému humoru. Není pro mne nadsázkou, bylo-li minulé (v tolika směrech problematické) 20. století nazváno Stoletím Miroslava Zikmunda. Ten pojem je symbol a voní nadějí, která nikdy neodchází.
Zdeněk Thoma, fotograf, japanolog
Dobrodružství. Ale jiné než nějaké ohrožení života divokou zvěří či nebezpečnými divochy. Mám na mysli dobrodružství poznání. Když Hanzelka se Zikmundem vyráželi na svoji první cestu, bylo mi devět let. V té době jsem hltal bez ladu a skladu desítky cestopisných a dobrodružných knih odehrávajících se ve všech koutech světa. Ale jejich hrdiny byly jakési literární postavy, případně cestovatelé, kteří už dávno nežili.
V osobách Hanzelky a Zikmunda jsem našel živé dobrodruhy-cestovatele, kteří po mnoha letech izolace k nám přinášeli pravdivé a neotřelé zprávy o současném světě, o tom, jak lidé žijí v zemích, které se právě v polovině dvacátého století měnily – jak po politické, tak po kulturní stránce. Znělka, která uváděla jejich rozhlasové reportáže, přitahovala posluchače magickou silou. To byli ještě praví cestovatelé! Dnes, my všichni, co se vydáváme občas do světa, jsme už jenom obyčejní cestující...
Když se 22. dubna 1947 Hanzelka se Zikmundem vydávali na svoji první cestu, loučilo se s nimi v Opletalově ulici v Praze před budovou Československého autoklubu pouhých dvacet lidí, většinou jejich přátelé a šéfové z automobilky Tatra. Když se po 1 290 dnech a 111 000 ujetých kilometrů dne 1. listopadu 1950 do Prahy vraceli, stály v pražských ulicích tisíce lidí.
Thor Heyerdahl mladší, mořský biolog a oceánograf
Miroslava Zikmunda si moc dobře pamatuji ze své návštěvy Zlína. Byl jsem tam před třemi lety na festivalu Neznámá země. Byl jednou z nejúžasnějších osobností, se kterou jsem se kdy potkal. Bezesporu světový cestovatel klasického střihu. Navzdory svému úžasnému a pestrému životu se choval velice skromně. K jeho stoletému milníku mu posílám co nejvroucnější gratulace.
Antonín Bajaja, spisovatel
Nikdo nepochybuje o tom, že věhlasu dosáhl díky cílevědomé pracovitosti a potřebě nalézat a předávat ostatním něco nového, obohacujícího. Ale já si na něm nejvíc cením skromnosti a pokory – tedy vlastností, jejichž nedostatek z nás dělá bohorovné chvastouny. Toto jsem si uvědomil, když vzpomínal na interview, při němž mu Edmund Hillary prostými slovy a povznesený nad světskou slávu sděloval zážitky z prvovýstupu na Everest. Rozhovoru tenkrát přihlížel vedoucí výpravy John Hunt, který prohodil: „Ede, všecko bylo daleko složitější a ty to vyprávíš, jako by šlo o procházku růžovým sadem.“
Karel Ksandr, ředitel Národního technického muzea
Pan Miroslav Zikmund spolu s Jiřím Hanzelkou jsou pro mou generaci, která nemohla cestovat za železnou oponu, díky jejich nepřekonatelným cestopisům a fotografiím objeviteli tajemných světů a kultur. Všeho dosáhli díky úžasné píli, cti a odvaze, které si na panu Miroslavu Zikmundovi dodnes nesmírně vážím. Každé mé setkání s ním je setkáním s člověkem plným optimismu a víry v lidské dobro, které vždy šíří kolem sebe. Jsem upřímně rád, že bohové všech kultur, které pan Zikmund navštívil, mu dopřáli dožít se tak požehnaného věku! Pane Miroslave Zikmunde, všechno nejlepší k Vašim jubilejním narozeninám!
Magdalena Preiningerová, vedoucí Archivu H+Z
Na Miroslavu Zikmundovi si cením těchto vlastností: píle, pečlivosti, pracovitosti, vstřícnosti, zvídavosti, nadhledu, humoru a pevných morálních zásad. A hlavně – jeho „normálnosti“. Jen díky tomu všemu a jeho ochotě ke spolupráci, zodpovězení všech dotazů a neodmítnutí pomoci je zlínský Archiv H+Z přístupný veřejnosti a může tak sloužit jako studijní a inspirační zdroj dalším generacím.
Irena Ondrová, bývalá senátorka a primátorka Zlína
Vždy, když jsem se setkala a opakovaně hovořila s Miroslavem Zikmundem, šlo o vzácné, neopakovatelné chvíle. Přes mnohé životní strasti, kterých mu režim před rokem 1989 nadělil v hojné míře, nikdy neztratil svoji příslovečnou energii, preciznost v myšlení i vyjadřování, komplexnost znalostí a jejich předávání (kolikáté již generaci vlastně?), schopnost zasvěceně diskutovat o čemkoliv, nahlas a zřetelně projevovat vlastní názory. Dodnes si zachoval mladý, zářivý pohled a otevřené srdce – zkrátka nikdy vlastně nezestárnul. Unikát, světová osobnost – to je náš pan inženýr Zikmund.
Vladimír Kroc, novinář, spoluautor knihy Století M. Zikmunda
Myslím, že jsme ještě nedokázali docenit, co pro naši zemi společně s Jiřím Hanzelkou vykonali. Osobně na Miroslavu Zikmundovi obdivuji jeho pracovitost, vitalitu, vytrvalost. Vždyť on ve svých sto letech stále cvičí! A vede si deník... Typická je pro něj preciznost a až úzkostlivá pořádkumilovnost. Mohl by na nás – po všem, co dokázal – shlížet svrchu, ale on umí být velkorysý, skromný, pozorný, vlídný. Cením si jeho moudrosti. Prostě je to chlap, jak má být!
Miroslav Náplava, cestovatel
Jednou jsem při studiu jeho deníků narazil na tenhle zápis: „29. září 1952. Dopoledne jsem se chtěl pustit do psaní reportáže pro Svět práce, ale nemohl jsem se soustředit a najít vhodný úvod. Rozložil jsem si mapu Asie a snil o naší budoucí cestě.“ Zeptal jsem se ho, jak to s tím sněním myslel. Odpověděl mi, že se dneska často mluví o prokrastinaci a že spousta lidí k ní snění řadí. „To je úplný nesmysl,“ smál se. Snění nejenom o dalekých zemích je nutnou součástí života. Snění nás plní radostí a očekáváním. Jedna z našich knih se jmenuje Sloni žijí do sta let, dneska s radostí parafrázuji, že nejen sloni se dožívají té stovky. Stálé zdraví, Miroslave!
Bedřich Koutný, bývalý disident a bývalý policejní ředitel
Legendu H+Z znám od dětství z rozsáhlé knihovny mých rodičů, ale osobně jsem se s panem Zikmundem začal setkávat až kolem roku 1989 a tato setkání probíhají až do současnosti. Vážím si jeho skromnosti, moudrosti, pracovitosti, vitality, přátelskosti a skoro až neuvěřitelné systematičnosti a preciznosti. Celý život si píše deníky a pokaždé při našich pravidelných setkáních nás posadí do kolen úvodním prohlášením: „Tak ty jsi, Bedřichu, o sobě minule řekl to a to, co se od té doby v tvém životě změnilo?“ A tuto otázku má připravenou pro všechny účastníky setkání. Prostě preciznost ve všech drobnostech, proto dokázal tak obrovské a skvělé věci!
Petr Sáha, vědec, prorektor Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně
S Miroslavem Zikmundem jsem se důvěrně seznámil v době, kdy jsme zahájili přípravy k udělení čestného doktorátu univerzity. Nejvíce mě na něm uchvátila jeho schopnost přetvářet sny ve skutečnost. Měl by být vzorem pro nás pro všechny a především pro naše studenty. Jeho věhlas nepřišel sám od sebe. Již před odjezdem na svou první cestu si s Jiřím Hanzelkou stanovili smělý cíl, věnovali měsíce detailní přípravě včetně studia jazyků, aby nabídli firmě Tatra dokonalý projekt, který nebylo možno odmítnout. A to je jeho obecně platné poselství. Mít svůj cíl a tvrdě na něm pracovat. Nedovolit okolnostem, aby člověka svedly z cesty.
Josef Holcman, soudce a spisovatel
Miroslav Zikmund? Vše už bylo řečeno, pan jubilant mi nedávno řekl: „Zavázal jsem se, že už nebudu dávat rozhovory, a to musím dodržet.“ Všude slyším, že cestovatel Zikmund je zázrak přírody. Jeden lékař pravil, že on je omyl přírody. Protože kdo si pamatuje, co bylo před devadesáti lety, ale i to, co bylo předevčírem? Kdo pije moje víno? Kdo se vzdělává a pouští do nových projektů? Nikdo. Takže ano, Miroslav Zikmund je pozitivní omyl přírody. Ale není to jenom tou přírodou, je to i tím, že pořád cvičí tělo i ducha, prosadil si sám v sobě vůli po nových věcech a oplývá pevnou sebedisciplínou.
Petr Michálek, ředitel Městského divadla Zlín
Na Miroslavu Zikmundovi si nejvíc vážím jeho noblesy; nadhledu, který jde ruku v ruce s obdivuhodnou urputností; systematičnosti, která se nevylučuje s fantazií; zvídavosti, humoru, férovosti, skromnosti, věcnosti, morální integrity, odvahy – už jenom tohle z něj pro mne dělá velmi inspirativního člověka. Vzor. Vážím si i jeho stručnosti, proto se pokusím to shrnout do jedné věty: Nejvíc si na něm vážím toho, že si vidí dál než na špičku nosu. I proto má u nás v divadle v první řadě čestné sedadlo, kam při každé premiérové „děkovačce“ směřujeme naši úklonu. Nejinak tomu bude v den jeho stých narozenin.
