Je to hra dvou herců a dvou mužských postav. Jeden z nich přišel kvůli nehodě o dceru, druhý byl jejím viníkem a je hypnotizér. Kvůli nehodě však ztratí schopnost sugesce. Muži se poprvé od nehody setkají, když se otec jako dobrovolník přihlásí na hypnotizérovo vystoupení.
„Nehrajeme na diváka žádnou habaďůru. Je to odkryté divadlo, a přesto působí silně,“ říká Vacek. „Pro mě je to zázrak. Nic podobného jsem si nedokázal představit.“
Jak byste vaši postavu charakterizoval?
Jmenuje se Hypnotizér, což mluví za mnohé. O jevištní hypnóze jsem se během zkoušení dozvěděl mnohem více věcí, než jsem znal předtím. Jinak mé postavě hodně rozumím v rámci problému, který v příběhu řeší. Je velice silný a já opravdu velmi děkuji, že jsem se s ničím podobným ve svém vlastním životě nesetkal. Ale i tak to na mě prostřednictvím postavy doléhá. Nevím, jestli slovo blízká je to správné, ale moc této postavě rozumím ve všem, co dělá.
Pokaždé budete hrát s jiným hercem, který nebude mít žádný scénář, hru nezná a nikdy ji ani nezkoušel.
Herec, který bude se mnou, nesmí dopředu nic vědět, to je základní podmínka. Maximálně si může přečíst to, co divák v anotaci ke hře. Ale přesto tam není vůbec žádná improvizace. To je na tom zvláštní. Jakýmsi hypnotickým napojením bych měl herce provést hrou. Zatím máme za sebou pár zkoušek s lidmi, kteří hru neznali. A působilo to přesně tak, jak mělo. V tom je to originální.
DubAutorem hry je anglický experimentální divadelní tvůrce Tim Crouch. Poprvé ji uvedl v roce 2005, absolvoval s ní mezinárodní turné a vyhrál několik divadelních cen. Sám hraje hlavní postavu Hypnotizéra a v roli Otce se vystřídaly desítky herců, například Geoffrey Rush, Frances McDormandová, Peter Gallagher nebo Alanis Morissettová. Zlínské divadlo uvede hru v české premiéře a pod režijním vedením uměleckého ředitele Patrika Lančariče. |
Pro jakého diváka je hra určená?
Hodně tam figuruje slovo „odpuštění“ nebo „smíření“. A to nejen sám se sebou, ale i s těžkou situací, se kterou se postava vyrovnává. Doufáme, že to bude pro úplně každého diváka. Někoho může oslovit příběh samotný, někoho zase divadelní forma, která je neuvěřitelně originální. Na divadle si snad nejvíce vážím originality a toto je velmi zvláštní a inspirující. Někoho může oslovit problém, který hra rozebírá. Tam bych byl možná opatrný a přečetl si anotaci, protože na člověka, který něco podobného řeší v osobním životě, to může působit až očistně. Určitě jsou tam i komické momenty, ale diváci by neměli čekat žánr komedie. Vlastně čekáme, jak na to publikum zareaguje.
Je to pro vás náročnější na soustředění?
Nemůžu se spolehnout na improvizaci, se kterou mám poměrně hodně zkušeností. Když člověk z něčeho vypadne, tak k ní umí sáhnout. V tomto představení bych ale měl říct opravdu každé napsané písmenko. Kolega bude některé pasáže v rámci dialogu i číst, a já mu musím říct přesně to, co je tam napsáno, a nemůžu se ničím zachránit. Navíc řeším i spoustu technických věcí, takže koncentrace není jen na ztotožnění se s postavou.
Užíváte si to?
Neuvěřitelně. Je to obrovská zkušenost v mnoha směrech, i co se týče přemýšlení o divadle, o tom, jaké principy může volit, jak přemýšlet o rolích. Celkově je hra o tom, že člověk, který tam přichází, je nepopsaný list a v závěru má být velmi popsaný tím správným inkoustem a těmi správnými slovy. Má se stát tou postavou. A divák je svědkem herecké práce se vším všudy. Může nahlédnout i pod pokličku naší divadelní kuchyně.
