„Laďa byl kovaný Zlíňák a spolehlivý, poctivý člověk. Jsem rád, že jsme spolu mohli dlouhá léta spolupracovat,“ říká bývalý dlouholetý hráč, trenér a manažer Zlína Zdeněk Venera.
„Vážím si toho, že jako asistent nikdy nešel proti hlavnímu trenérovi a choval se slušně. I jako sportovní manažer odvedl spoustu práce, staral se o administrativu, komunikoval s trenéry mládeže a dával dění v klubu řád.“
Na ledě ho nešlo přehlédnout. Ještě než se číslo 16 stalo ve Zlíně ikonickým díky Petru Čajánkovi, proslavil jej právě Maršík. Stejně jako Čajánek i on byl vždy srdcem týmu.
Byl rychlý, důrazný, nebojácný a vznětlivý. Když cítil nespravedlnost, dovedl se ostře pohádat s rozhodčím.
A taky dával góly. Ve žlutomodrém dresu s typickým písmenem G na hrudi jich nastřílel celkem 145. Zahrál si i za B tým československé reprezentace proti Kanadě a v roce 1968 byl jedním z lídrů týmu, který to dotáhl na šesté místo v nejvyšší soutěži. Pro Zlín to tenkrát byl famózní úspěch.
Hokej současného Zlína se mi moc líbí, říká legendární útočník Maršík |
„Vím, že býval impulzivní. Jako trenér jsem ale tohle měl na hráčích rád, i když to někdy bylo za cenu zbytečných vyloučení. Je to ovšem lepší, než mít v kádru jen hráče, kteří působí, že je jim to jedno,“ popisuje Venera.
Maršík přitom do Zlína dorazil až ve 23 letech, kdy sem přestoupil z Brna. Rodák z Humpolce a vyučený strojní zámečník, který byl pak zaměstnaný jako montér v ZPS, asi jen těžko tušil, že ve městě nad Dřevnicí najde svůj domov.
„Z hokeje jsem měl největší radost právě v 60. letech, kdy hrála naše stará garda,“ vzpomínal po letech pro MF DNES. „Šlo o období, kdy Zlín šel hokejově nahoru. Stadion býval daleko plnější, než je teď. Radost jsem pochopitelně měl i z první bronzové medaile v roce 1985 a dalších úspěchů, které následovaly v posledních letech.“
Roky v pozici asistenta
Po skončení aktivní kariéry v roce 1977 plynule přešel do pozice asistenta trenéra A týmu. Dlouhých jedenáct let platilo: ač trénuje Zlín kdokoliv, k ruce má Maršíka.
S hlavním koučem Uhrem byl u historicky první zlínské medaile, bronzu v sezoně 1984/85. „Vynikající člověk a nejlepší kolega, jakého jsem kdy měl,“ vzpomínal na něj Uher.
Chybějí nám lídři, říká zlínská legenda Kožela o stavu místního hokeje |
„Pamatuju si, že když dělal asistenta, běhával s námi dlouhé výběhy v kopcích nad zimním stadionem,“ líčí Venera. „I když už nehrál, byl to pořád výborný běžec a vytrvalec. Jako asistent měl za úkol hlídat, aby si nikdo nezkracoval cestu, a zvládal to neuvěřitelně. Chvíli byl v čele skupinky, chvíli nato vzadu a pak hned zase vpředu. Říkal jsem si, že má lepší kondici než spousta hráčů.“
Část ročníku 1987/88 byl Maršík i hlavním trenérem a poté přešel k mládeži. V 90. letech se stal sportovním manažerem a v letech 1995 a 1999 byl podepsaný pod stříbrnými medailemi. I tehdy však občas sestoupil na střídačku, když bylo potřeba.
„Láďo, jak ty to děláš“
Jako třeba na začátku prosince 1996, kdy u trápících se hokejistů Zlína skončil trenér Horst Valášek, který se před sezonou vrátil z konkurenčního Vsetína. Nahradil ho Eduard Novák.
Leškův dres vystoupal ke stropu a Zlín pak předvedl parádní hru |
Ještě než se však ujal funkce, vedl Berany tehdejší sportovní manažer Maršík. Jen na jeden zápas, doma proti Českým Budějovicím. Zlín přejel Jihočechy jednoznačně 7:0, a když po zápase přišel Maršík na tiskovku, jeden z místních starších novinářů jen obdivně vydechl: „Teda Láďo, jak ty to děláš…“
V klubu skončil v roce 2001, kdy už mu chybělo pár let do důchodu. Tři roky poté se dočkal vyvěšení svého dresu na zimním stadionu a vstoupil do Klubu legend.
„Jsme asi jediný klub v republice, který má pod stropem dvě stejná čísla,“ usmál se Venera při připomínce, že stejné pocty se později dostalo Čajánkovi. „Laďa si ovšem tuhle poctu jednoznačně zasloužil. V historii hokejového Zlína má svoje velké místo.“
