Mezi sokoly platí spíš za výjimku. Není to tak dávno, co v sokolovně ve zlínských Malenovicích začal cvičit s mladšími žákyněmi. Nyní dělá náčelníka zdejší jednoty i celé župy Komenského působící na Zlínsku. A když přijede na schůzi do Prahy, patří tam mezi nejmladší.
Čtyřiatřicetiletý Petr Kostka letos na akci Sokol roku převzal celorepublikové ocenění v kategorii Objev roku. Mimo jiné proto, že i díky jeho aktivitě a novým projektům přibývají organizaci vysokým tempem další zájemci.
„Když už jsem dostal funkci, stále se snažím přicházet s nějakými novými nápady. Mám štěstí, že mě s nimi nikdo nevyhodí, ale naopak mám podporu lidí kolem sebe,“ usmívá se v rozhovoru pro MF DNES.
Není dnes Sokol už trochu „retro“ organizace?
Nemyslím si to. Naopak bych řekl, že se zase dostává dopředu, což vnímáme na obrovském nárůstu zájmu dětí. Jen když si uvědomím, že před pár lety jsem začal cvičit se skupinkou dvanácti holek a dnes je jich třicet a hlásí se další, je to viditelný nárůst.
Říkám si ale, jestli dnes obecně veřejnost nevnímá celou organizaci jako něco archaického…
Je pravda, že řada lidí neví, jak to dnes u nás funguje. Veřejný obraz je takový, že jsme nějaké bratrstvo a sesterstvo, které si někde cvičí pro sebe a jednou za čas uspořádají spartakiádu. Setkávám se s lidmi, kteří vůbec netuší, co to Sokol je, nebo se ptají, jak je možné, že ještě fungujeme. Přitom se hodně věcí změnilo, snažíme se to dělat moderně a jít s dobou. Zlepšovat propagaci, komunikaci s veřejností. Všechno je to samozřejmě o lidech, musí za tím stát ti, kteří mají chuť celou organizaci posouvat dál.
Zároveň si ale sokolové potrpí na tradice, že?
Ano, někdy to může působit trochu zvláštně. Když jsem přijel na první větší schůzi do Prahy, musel jsem si dodat kuráž, abych mnohem starším a zkušenějším kolegům říkal „Nazdar bratře, nazdar sestro“. Ale nakonec to vlastně bylo velmi příjemné. Mám taky velmi v úctě Všesokolský slet. Koná se jednou za šest let, vychází to na příští rok a já jsem moc rád, že tam budu moct vystupovat.
Ve Zlíně není kde sportovat, zavřený areál Sokolovny proto čeká modernizace |
Je to pro vás splněný sen?
Spíš bych řekl taková meta, které bych chtěl dosáhnout. Když jsem tu akci sledoval v roce 2018, byl jsem užaslý, jak to všechno ladilo, jak byla všechna vystoupení plynule a krásně provedená. Jsou to stovky vystupujících na jednom místě, od nejmladších po seniory, spousta diváků. Budeme to dopředu nacvičovat, a až se dostaneme příští rok do Prahy, věřím, že to bude velký zážitek.
Jak dlouho se vlastně cvičení v Sokole věnujete?
Začal jsem jako mladší žák v šesti letech a zůstal jsem až do svých sedmnácti. V té době jsem už měl pomahatelský kurz a cvičil jsem s předškoláky. Pak jsme se ale odstěhovali a do Malenovic jsem se vrátil až před několika lety. Vzpomněl jsem si na sokolská léta a začalo mi to chybět. Tak jsem nastoupil jako cvičitel.
Petr KostkaJe mu 34 let, žije ve Zlíně-Malenovicích. Pracuje jako servisní technik. Sokol navštěvoval už jako dítě. Před šesti lety nastoupil jako cvičitel do malenovické jednoty. Nyní je náčelníkem místní jednoty i celé Župy Komenského, která zahrnuje sokolské organizace ze Zlínska. Letos byl oceněn celorepublikovým titulem Objev roku, který se uděluje vedoucím do 35 let. |
Co vás na tom nejvíc lákalo?
Práce s dětmi. Jen jsem teda čekal, že dostanu na starosti kluky, ale vyšly na mě holky. (úsměv) Ty jsem nikdy předtím necvičil a chvíli jsem zjišťoval, jak na to. Nejdřív je učil klučičí cviky, pak ke mně nastoupila kolegyně cvičitelka Míša a přišla s nápadem, abychom začali cvičit TeamGym, což jsou závody v gymnastických dovednostech v tělocvičně. Pustili jsme se do toho a hned při prvních závodech skončili druzí. Začali jsme přicházet i s dalšími nápady.
Jakými?
Například jsme se zapojili do projektu Se Sokolem do života. Děti plní různé dovednostní úkoly a dostávají za to nálepky, diplomy, medaile. Drží to jejich pozornost a motivuje se zlepšovat. Minulý rok jsme udělali den otevřených dveří v rámci akce Movie week. Přišlo padesát účastníků mimo Sokol, kteří si mohli vyzkoušet nářadí a zacvičit si. Letos to plánujeme zase, jen v duchu přípravy na Všesokolský slet. V létě také pořádáme příměstský tábor, který není jen o cvičení, ale i poznávání a všestrannosti. Snažíme se dělat i menší akce, divadlo, maškarní, nápadů je spousta.
Díky tomu jste ostatně získal celostátní ocenění pro Objev roku. Myslíte, že vám to pomůže snadněji prosazovat nové nápady a přístupy ve vedení organizace?
To netuším. Pro mě je to hezká odměna za to, že dávám Sokolu svůj čas, a nastartovalo mě to zkoušet ještě víc věcí a celkově to mít ještě pestřejší. Ale abych něco prosadil, potřebuju podporu lidí kolem. Naštěstí tu máme dobrý kolektiv, kde podporu cítím, a bez nich bych nebyl tam, kde jsem teď.
Ve vedení organizace jste jeden z nejmladších. Vnímáte rozdíl mezi generacemi?
Myslím, že je tam docela odlišný pohled. U některých starších sokolů vnímám, že se bojí zavádět některé nové věci. Já naopak jdu do všeho víc po hlavě. Myslím, že je lepší něco vyzkoušet a spálit se, než nedělat nic. Měli bychom se přizpůsobovat dnešní době.
Kolik takto mladých náčelníků v republice vůbec působí?
Pokud se budeme bavit o župních, dalo by se to spočítat na prstech jedné ruky. Problém je, že se moc nedaří hledat nové. Potkal jsem lidi, kteří za sebe shánějí náhradu už dvacet let, a nedaří se. Říkal jsem si, že i když jsem náčelník teprve krátce, už bych si měl za sebe taky raději někoho začít hledat. (úsměv)
Ožijí dětským smíchem a hudbou. Města našla nové využití pro sokolovny |
Přitom ale říkáte, že zájem veřejnosti o Sokol roste…
To prokazatelně. Vidím to u nás v sokolovně. Nyní na začátku roku jsem měl každý den několik telefonátů s rodiči, kteří chtěli děti přihlásit. Předškoláci jsou zaplnění v podstatě okamžitě. V naší skupině vedeme 30 dětí, což je pro nás strop. Větší problém je sehnat cvičitele.
Je těžké přemluvit někoho nového?
Ano, ale ještě těžší je vůbec někoho najít. Lidí ochotných dělat tuto činnost ubývá. Přece jenom je to časové investice a odměna je za to minimální. Teď mám kolem sebe skvělou skvadru, ale stejně potřebujeme doplnit. Nemusí jít přitom o lidi se sokolskou historií, důležitá je spíš touha pracovat s dětmi. Všechno ostatní se dá doučit, je řada doškolovacích seminářů, kde trénujete trampolínu, hrazdu, kladinu, koberec, záchrany…
Petr Kostka vede Sokol ve zlínských Malenovicích (září 2023)
Když už se bavíme o disciplínách. Sokol klade důraz na všestrannost. Je to třeba vhodná doplňková činnost pro děti, které se snaží profilovat v nějakém jednom konkrétním sportu?
Určitě ano. Míváme sokolské závody, kde se soutěží v gymnastice, atletice, plavání a šplhu. Děti to rozvíjí po všech stránkách. Má to ale jedno úskalí, které mně hodně vadí.
Povídejte.
Děti, které se mimo sokol specializují na jednu z těch jmenovaných disciplín, se nesmí účastnit sokolských závodů. Je to z důvodu, aby neměly výhodu před ostatním. Ale upřímně to moc nechápu a naopak si myslím, že to ty děti připraví o něco, co je baví. To, že někdo chodí do plavání, ještě neznamená, že bude dobrý v atletice a gymnastice a podobně. Vždy je někdo nadanější. Já bych je závodit nechal a mockrát už jsem se kvůli tomu hádal s organizátory. A pokud by šlo jen o to, že nemohou dostat medaile, tak budiž. Chceme zkusit příští rok uspořádat závody, kterých se budou moct zúčastnit všichni. I kdybychom ty medaile měli koupit a předat my.
Chybí dnes dětem pohybové nadání?
Asi to tak je. Hodně se to zhoršilo po pandemii covidu, kdy děti zlenivěly. Šikovná holka, která před covidem dělala skvělá salta, se najednou začala bát. Další věcí je přístup k technice. Tablety, mobily a počítače jsou pro děti atraktivnější. Na druhou stranu si všímám, jak oblíbený je dnes parkour, skateparky nebo pumptrack, kde se mladí také pohybově rozvíjejí.
Hulín spustil rekordní investici, sokolovnu mění ve společenské centrum |
Sokol má ale výhodu, že když dítěti nejde jedna disciplína, může být dobré v ostatních, ne?
Je to tak. Ani nemusejí mít perfektní nadání a pohybovou koordinaci, ale řadu věcí se naučí. Často mají strach, třeba při cvicích na kladině. Ale to se dá u dětí odbourat mnohem lépe než u nás dospělých. Pokud ale někomu sport vyloženě nejde a nebaví ho, jsem zastáncem toho, aby jej rodiče nenutili.
Setkáváte se s takovými případy?
V každé skupině je někdo, kdo vůbec cvičit nechce. Bohužel to pak kazí morálku celého týmu. Měl jsem tu třeba holčičku, kterou tatínek tlačil do sportu za každou cenu. Ji to ale nebavilo, nešlo jí to, musela se nutit. Chtěla spíš malovat a dělat jiné činnosti. Přemluvil jsem tatínka, aby sem nemusela chodit, a od té doby ji potkávám a pokaždé se směje a je spokojená. Asi proto, že dělá, co ji baví.
Co sokolovny? Problémem mnoha spolků je, že jsou v nevyhovujícím stavu, viďte?
Vím, že mnohde je situace problematická. Jde hodně o to, komu sokolovna patří, ale taky kdo se o ni stará a umí sehnat peníze. Máme v okolí špičkové sokolovny s moderním nářadím, ale taky chátrající budovy se starými žíněnkami. V Malenovicích máme sokolovnu v dobrém stavu, i když i tady bude potřeba hodně úprav. Dnes lze čerpat různé dotace a granty, myslím, že cestou je i shánět sponzorské dary na nákup nového nářadí. Samozřejmě je mnohem těžší oslovit firmu pro sokoly než pro fotbalisty nebo hokejisty.
A jsme zase u toho povědomí o Sokolu.
Ano. A na tom musíme stále pracovat. Dávat o sobě vědět a propagovat se. Teď jsme například udělali trička s vtipnými nápisy, abychom se trochu přiblížili mladým. A zároveň ukázali, že nejsme jen partička ve cvičkách, červených trenýrkách a bílých nátělnících. (úsměv)
7. června 2023 |
