„Každou inscenaci, ve které jsem se objevil, si více méně vybavím, i když už třeba ne přesně jméno postavy, kterou jsem tam hrál,“ zamýšlí se Randár.
Patříte ke stálicím souboru. Nikdy vás nenapadlo ze Zlína odejít?
Na chvíli jsem částečně odešel. Bylo to po revoluci, Otomar Krejča obnovil v Praze Divadlo za branou a obsadil mě do Nestroyovy hry Provaz o jednom konci. Kritika Krejčovi tenkrát vytýkala, že opakuje slavné inscenace šedesátých a sedmdesátých let. Možná se pokusil o jakési oživení. Jako hosty přizval Marii Vančurovou, Oldřicha Kaisera a mě. Když jsem se o hostování radil s rodinou a kolegy, všichni říkali: kdy, když ne teď, kam, když ne ke Krejčovi. Divadlo mi vyšlo vstříc a já nastoupil na částečný úvazek do Divadla za branou.
Jenže jste tam nezůstal. Co se stalo?
Ze začátku mě zkoušení bavilo. Všechno bylo nové, zajímavé, vjemy byly parádní. Ale jak známo, všechno časem zevšední. I to pivko s panem Kaiserem... Obešel jsem divadla, kluby, výstavy, prostě co mě zajímalo, ale čím dál častěji jsem byl myšlenkami ve Zlíně. Navíc jsem byl zvyklý na úplně jiný rytmus práce. Tady máme co dva měsíce premiéru, tempo řekněme velmi svižné. Pan Krejča ale nebyl ničím vázaný. Zkoušeli jsme dva měsíce a on přišel a oznámil, že premiéru o měsíc odkládá. Nebo jsem například přijel do Prahy, šel v pondělí ráno na zkoušku a po hodině režisér řekl: Myslím, že jsme se výrazně posunuli. Běžte a přemýšlejte o tom, končím zkoušku. A já jsem vyšel do té pasáže a říkám si: Co já tady teď? Měl jsem ve Zlíně rodinu. Na světě byla nejstarší dcera, syn byl několikaměsíční miminko.
Jak to dopadlo?
Když jednou pan Krejča přišel a oznámil, že premiéru opět odsouvá, rozhodl jsem se. Požádal jsem ho o schůzku a oznámil jsem, že končím. Nebyl to žádný podraz, roli se mnou alternoval student DAMU. Pan Krejča na mě chvíli křičel, pak měl i slzy v očích, ale nakonec řekl, že mě chápe, a rozešli jsme se v dobrém.
Pak už jste asi neměl důvod odcházet zřejmě i proto, že jste byl a stále jste jedním z nejobsazovanějších zlínských herců. Čím si to vysvětlujete?
Na to se mi těžko odpovídá, těžko hodnotit sám sebe. Zeptejte se těch, kteří mě obsazovali a obsazují. Ale máte pravdu, důvod odcházet jsem neměl a nemám.
Jste rodák z Olomouce. Jaké byly vaše první dojmy, když jste na začátku 80. let přišel z Olomouce plné historických budov do Zlína posetého červenými krychlemi?
V Olomouci jsem vyrůstal v samotném centru, bydleli jsme na náměstí hned vedle divadla. Kostely, kašny, Svatý Kopeček, to vše je ve mně velmi hluboko. Ale zažil jsem tam třeba i srpen 68. Seděl jsem za oknem, Ztracenou ulicí přijížděl od nádraží tank a v jednu chvíli mířil do našeho okna. Takový zážitek uvázne. Ve Zlíně jsem se radoval z dostupnosti lesa. Chodil jsem běhat, z divadelní garsonky jsem byl za pět minut na Lazech a pak už v lese. V Olomouci jsou sice parky, ale lesy tam chybí. A červené krychle? Vždyť je to perla.
Do Zlína jste přišel na konkurz?
Ne, to ne. Když jsem končil školu, už jsem neměl rodiče, byl jsem zvyklý starat se sám o sebe. Se spoustou lidí jsem se o divadlech bavil a na různá doporučení jsem si Zlín přímo vybral. Měl jsem třeba nabídku do Večerního Brna, takže jsem ve městě studií mohl zůstat, ale ti, kterých jsem si vážil, mi říkali – Gottwaldov. Kvůli lidem, kvůli osobnostem. Už ve čtvrtém ročníku na JAMU jsem tady hostoval v pohádce Jak se čerti ženili. Navíc jsem se trefil do doby, kdy delší dobu přede mnou nikdo mladý nepřišel, takže jsem hrál a hrál.
Herec Luděk RandárNarodil se 17. července 1958 v Olomouci. Vystudoval střední ekonomickou školu, poté JAMU v Brně. Už ve čtvrtém ročníku hostoval v tehdejším Divadle pracujících v Gottwaldově, v dnešním Městském divadle Zlín, kde působí dodnes. Hostoval v obnoveném Divadle za branou. Ve Zlíně vytvořil přes 170 rolí. Objevil se ve filmech Do zubů a do srdíčka, Muka obraznosti či Proměny a v seriálech Labyrint, Život a doba soudce A. K. nebo Četníci z Luhačovic. |
Film a televize vás ve větší míře nelákaly?
Nikdy jsem pro to nic neudělal. Když mě do něčeho vybrali, byl jsem samozřejmě rád, ale nikdy jsem nevyhledával tu patřičnou společnost, kde se „kujou pikle“.
Hraje roli i odlehlost Zlína?
Určitě. Vzdálenost a naše vytížení. Když na filmu Muka obraznosti dávala produkční paní Nejedlá dohromady natáčecí plán, pronesla výstižnou větu: „Pane Randár, vy jste možná dobrý herec, ale pro mě mrtvý herec“. Byl jsem například obsazen do seriálu Největší z Pierotů. Němá role, 21 natáčecích dnů – kdo by nejásal. Divadlo mi v obsazení dalšího turnusu vyšlo vstříc. Pak filmaři volali, že 22. začínáme. Já jim říkám: Prosím vás, 23. mám premiéru, pak už budu pořád k dispozici. Jenže to nešlo, měli pronajatý zámek a muselo se začít toho 22. A tak mě vyměnili. Ale já si nesmutním. Divadlo dělám pro zábavu, ne pro kariéru. Je na něm krásné to, že se nedá změřit. Snad jen ta délka představení, s kterou se často potýkáme. Ale rozhodně – divadlem se netrápím, ale bavím.
Můžete si role v divadle vybírat?
To jsem nikdy nedělal. Nikdy jsem se neptal, co budu hrát, ani jsem nikde neříkal, co bych si chtěl zahrát. Když se objeví v divadle na fermanu obsazení, přečtu si ho a začnu se těšit.
Potěší vás nějaký žánr více než jiný?
Je pravda, že jsem se často objevoval v shakespearovských titulech – Romeo, Othelo, Hamlet, Kupec benátský, v některých i opakovaně. Titulní role samozřejmě potěší vždy, ale přímo žánr?... I když minulou sezonu jsem se, spíše než potěšil, pobavil. V Noci na Karlštejně hraju Karla IV. Velká role v muzikálu a – nezpívá. Ideální úkol pro mě. A cestičku mi ve slavné filmové verzi vyšlapal pan Brodský. Prý na tom byl se zpěvem podobně jako já. Ústřední song tedy vložili tvůrci do úst císařovně Elišce: „...mě navštívil sám král, řekl: Lásko má já stůňu...“
Slavíte 60. narozeniny. Už víte, jaká bude oslava? Co si k narozeninám přejete?
To nevím... Mám rád, jak se říká, „zážitkové dárky“. Skákal jsem bungee jumping, vyzkoušel si jízdu ve Ferrari, tandemový seskok, zorbing, létání ve větrném tunelu, pivní lázně. A když jsem si chtěl skočit z letadla, musel jsem v Holešově absolvovat parašutistický výcvik. To bylo krásné. Několik sobot trénujete, válíte se v teplácích a kanadách na letišti, absolvujete zkoušky. Vím, jak dopadnout na plochou střechu, na šikmou střechu, na věž kostela, do pole... A pak sedíte v tom řvoucím letadle, kde není slyšet vlastního slova, rozbliká se světlo, vedoucí seskoku se vám podívá do očí, jestli jste v pohodě, plácne vás a zařve „běž“. A vy víte, že teď musíte udělat ten krok do prázdna. A pro ten pocit jsem to celé podstoupil. Poprvé to moc nevnímáte, ta facka, kterou dostanete od vzduchu, je strašná. Podruhé už to bylo moc krásné. Všude úžasné ticho, jen nad vámi se třepotá padákovina. Nádhera.
