„Dokonce jsem se dočetla, že babiččiny kraslice měl ve své pracovně císař a že mu je také osobně odevzdala. Jeden student etnografie z Ostrožské Nové Vsi se o to zajímal a z vídeňského muzea dostal informace i fotografie, na kterých jsou babiččiny zelové kraslice. A pátráme dál,“ prozradila Dvořáková, jež žije v Uherském Hradišti.
Pětaosmdesátiletá krasličářka má na Velikonoce připravených sto padesát vajíček. Tvoří je už od listopadu, kdy se na přehlídce Slovácko v tradici v Uherském Hradišti představují držitelé certifikátu Tradiční výrobek Slovácka. Její kraslice na ní nesmějí chybět.
 |
„Nedělám jich moc, jiné krasličářky mají mnohem víc. Ale já neprodávám, nic mě proto netlačí. Navíc toto je docela pracná technika a já mám pomalé tempo,“ vysvětlila.
Používá techniku batikování a nad každým vajíčkem stráví tři čtyři hodiny. Potřebuje při tom stejné pomůcky jako její předchůdkyně už v 19. století a jako babička, od které se v dětství zdobení naučila. Na stole má svíčku, stojánek se lžičkou a voskem a „stužku“, tedy dřívko s malou trubičkou, kterou se vosk nanáší. Jako barvy používá mořidla na dřevo rozpustná ve vodě a krycí, která vyrábí v Česku jediná firma z Prahy.
Tvoří tři druhy kraslic, kromě zmíněných zelových, také kostelové a halúzkové. Pro ty první jsou typické geometrické vzory, pro druhé inspirace interiérem kostela a pro poslední květy a přírodní motivy. U všech se postupně maluje vzor voskem a překrývá barvou v několika vrstvách. Nejraději kreslí zelové, které má spojené s dětstvím a svou babičkou.
Napětí do poslední chvíle
„Nejdříve musím vajíčko obarvit žlutou barvou, protože zelové jsou tím typické, zatímco u jiných se většinou začíná na bílém vajíčku. Na to udělám voskem základní kresbu, to je taková síť, kterou voskem postupně zaplňuji. Pak se vajíčko obarví v červené barvě a zase se zamaluje voskem to, co má zůstat červené. Tomu se říká bednění, pod vosk se nedostane barva. Pak se vajíčko ponoří do zelové vody, kde se vymyjí všechny plošky, které nejsou povoskované,“ popsala dlouholetá učitelka matematiky, výtvarné výchovy a tělocviku, která už od mládí hrála také volejbal.
Nakonec se vajíčko zahřeje nad plamenem a rozpuštěný vosk se setře hadříkem. Pak se objeví vzor. „Teprve pak vidím, jak to dopadlo. Je to napětí do poslední chvíle. A někdy bych to vajíčko nejraději hodila do koše,“ svěřila se s úsměvem.
Vajíčko z polystyrenu by si dřív nikdo nekoupil, říká krasličářka ze Slovácka |
Podobně vznikají i další dva druhy kraslic. Zatímco u halúzkových si autorka může vzory tvořit podle vlastní fantazie, kostelové jsou náročnější a je potřeba striktně dodržovat tradiční, sto let starý vzor.
„Vznikly podle toho, co stařenky kdysi viděly v kostele, kam chodily. A vzory pak zjednodušily, stylizovaly a přenesly na vajíčko. Proto rozlišujeme motivy oknové, kalichové, stropové nebo srdce Krista,“ upřesnila Dvořáková.
Kostelových vzorů bylo ještě donedávna jen pět. Pak se našly další kraslice s jinými vzory a teď je vzorů jedenáct.
Ludmila Dvořáková bude před Velikonocemi představovat techniku zdobení vajíček ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti. Právě tam, kde Kateřina Botková předváděla stejnou techniku v roce 1937 v rámci národopisné a historické Výstavy Slovácko. Dvouměsíční akce byla svého druhu nejvýznamnější v tehdejším Československu a navštívil ji také prezident Edvard Beneš. Fotografie s Kateřinou Botkovou se pak v padesátých letech prodávala jako pohlednice.
