Byl to pošmourný den, během něhož panovalo sychravé počasí provázené chumelenicí. Jakoby se ani příroda nemohla dívat na bezpráví páchané na malém národě žijícím ve středu Evropy. Snad i proto si několika prvních vojáků, kteří dorazili do Zlína, osobně všimlo jen málo obyvatel města.
„Když jsem toho nevlídného 15. března 1939 čas od času pohlédl z okna své kanceláře a viděl projíždějící nákladní auta obsazená německým vojskem, bylo mi těžko u srdce,“ napsal si do svých poznámek František Malota, jeden z klíčových manažerů firmy Baťa. „Hlavou se mi honily pochmurné myšlenky. Napadlo mě také, že se Němců jen tak nezbavíme a že nebude jednoduché pracovat pod jejich nátlakem.“
Do již notně okleštěného státu, který už po mnichovských událostech v září 1938 přišel o podstatnou část svého území a den předtím se od něj odtrhlo Slovensko, v onen smutný březnový den vpochodovala německá vojska. Začala tak více než šest let trvající okupace země, jež dostala název Protektorát Čechy a Morava.
První hodiny se nesly ve znamení protichůdných informací. „V rádiu byl zmatek: upozorňování, aby lidé zachovali klid, se střídala s upozorňováním na opatrnost na silnicích a v ulicích, klid střídala pustá lež, že prezident Hácha požádal vůdce a říšského kancléře o ochranu a také že říšské branné moci nemá být kladen odpor,“ vzpomínal zlínský novinář Josef Vaňhara v knize Příběh jednoho muže a jednoho města.
„Jiná upozornění, aby automobilisté byli vrcholně opatrní, protože okupační vojska se svými vozidly jezdí vpravo, a do toho všeho stále jednoznačnější výzvy, z nichž bylo zřejmé, kdo začíná jménem národa mluvit a jednat: vůdce českých fašistů generál Gajda a vlajkaři,“ konstatoval.
Kouzlu obuvnického podniku podlehli i Němci
Do Zlína dorazil jako první oddíl vedený plukovníkem von Appeltem. Němci se i se svojí technikou shromáždili na náměstí Míru pod okny radnice a ulicemi velkopansky procházeli ozbrojení členové wehrmachtu a SS, jimž se lidé raději zdaleka vyhýbali. Brzy dorazili také němečtí velitelé účastnící se obsazení regionu. Jedním z nich byl Josef „Sepp“ Dietrich, dlouholetý velitel osobní stráže Adolfa Hitlera.
Nacisty zajímala zejména firma Baťa. „Světoznámé jméno lákalo již v meziválečném období tisíce návštěvníků z tuzemska i zahraničí a jeho kouzlu nyní podlehli také příslušníci německých vojenských jednotek. V březnových a dubnových dnech navštěvovaly podnik exkurze vojenských posádek po desítkách i stovkách členů,“ píše historik Martin Marek v knize Dějiny města Zlína.
Zlín měl být po válce vzorem moderního socialismu, vypráví historik |
V listopadu pak došlo k převedení části strojírenské kapacity na válečnou výrobu. Avšak ne všechen majetek podniku přešel pod Němce. Jen několik dnů před vznikem protektorátu uskutečnila firma Baťa tajnou a riskantní operaci. Na návrh generála Eliáše nechalo vedení 11. března 1939 demontovat zařízení na výrobu plynových masek v Napajedlích a přemístilo jej do své pobočky ve francouzském Vernonu, kde mohlo fungovat nadále. A to nebylo zdaleka vše.
„Než Němci začali mít přehled o našem podniku, bylo vyvezeno ze zlínského závodu přes Jugoslávii a odtud do Severní Ameriky a Brazílie šest vlaků natřískaných obráběcími a obuvnickými stroji, obuví, kůží a jiným materiálem,“ uvádí Malota.
Polévka zdarma a propaganda
Už po uzavření mnichovské dohody vyslal podnik řadu lidí, zejména židovského původu, do zahraničí. Zlín opustil těsně před březnovými událostmi i Tomáš Baťa mladší, v červnu jej následoval Jan Antonín Baťa.
Atmosféru ve městě tehdy poznamenala i tragédie, k níž došlo týden po vyhlášení protektorátu. Lékař Desider Ornstein ve svém domku na Letné břitvou podřezal své dvě děti, pokusil se zavraždit i manželku a poté sám spáchal sebevraždu skokem z posledního patra Hotelu Zlín. K zoufalému činu ho dohnal strach z Němců a hrůza z budoucnosti.
Okupanti prakticky ihned začali vykupovat zboží, jehož byl v Německu nedostatek - potraviny, cukroví, alkohol, textil, oblečení, obuv, máslo, vejce, a posílali jej domů. Výhodou pro ně bylo, že marka byla zvýhodněná vůči koruně v kurzu 1:10. Byl vydán zákaz nočního vycházení od 20 do 6 hodin.
Opilí nacisté našli smrt cestou z večírku, spadli v autě do řeky |
Na náměstích obsazených měst a obcí pak nacisté otevřeli polní kuchyně, kde vydávali takzvaný eintopf - polévku, v níž bylo uvařeno všechno možné.
„Našli se bohužel občané, kteří na toto jídlo chodili a krmili jím své vepře,“ napsal kronikář města Bystřice pod Hostýnem.
Všechno se fotografovalo a snímky pak vycházely v německých novinách jako doklad toho, jak přívětivě se armáda chová k místním obyvatelům.
A propaganda tím nekončila. Lidé byli svoláváni bubnováním či obecním rozhlasem na náměstí, do škol či dalších míst. Povinně museli poslouchat slova z Hitlerova výnosu o obsazení země a proslovy Němců či místních konfidentů.
Kdo vás sem pozval, ptal se občan Hluku
Ne každý se s tím ale smířil. K zajímavé události došlo v Hluku, kde se občané shromáždili před školou na náměstí a česky k nim o aktuální situaci promluvil učitel z Břeclavi, rodem Němec. Jeho řeč o tom, že nejhoršími nepřáteli Německa jsou Židé a komunisté, ale byla náhle přerušena.
„Hlucký občan Antonín Bachánek neohroženě vystoupil a tázal se velitele německé jednotky, kdo je sem pozval a kde je naše svoboda. Dostal odpověď, aby přišel za velitelem, že mu bude vše vysvětleno. Ještě ten den večer jej hledali němečtí vojáci,“ uvádějí Jan Břečka a Jiří Mitáček v publikaci o historii Hluku. Bachánek ale na nic nečekal, brzy opustil rodný Hluk a vydal se na cestu k zahraniční armádě.
Symboly německé okupace na zlínském hotelu
Ve Vsetíně přijelo kolem páté odpoledne auto na Horní náměstí, z něhož vystoupil gestapák jménem Eckert a vyžádal si svolání schůze zastupitelstva.
„Když se po chvíli někteří jeho členové dostavili, prohlásil, že nepřichází jako nepřítel, ale jako představitel velkého německého národa, který chce zajistit blahobyt, spořádaný život a obnovit pořádek. Pořádek byl prý u nás katastrofálně porušen, takže ani holé životy prý nejsou občanům zaručeny. Proto se osvícený vůdce německé říše rozhodl pomoci Čechům z jejich bídy a utrpení. Zdůraznil, že Němci se nebudou vměšovat do vnitřních záležitostí, že se omezí na úlohu pozorovatele a blahovolného rádce, ochotného pomoci všude, kde toho bude třeba,“ píše s notnou dávkou ironie Ladislav Baletka v knize Vsetín - Město a čas.
Lidé museli odevzdat zbraně
O tom, jak si nacisté představují zajištění „blahobytu a pořádku“, se již za pár měsíců přesvědčil místní hostinský Emil Březáček. Vsetínem projížděli říšský ministr Heinrich Himmler a župní vedoucí Konrad Henlein, zastavili se tady a v Březáčkově restauraci si objednali oběd.
„Vzhledem k pokročilé době se E. Březáček zdráhal připravit jim jídlo. Hned druhého dne ho zatklo gestapo a po tři měsíce byl vězněn v koncentračním táboře Dachau, kde byl trýzněn hladem,“ popsal Baletka.
S odporem se Němci nesetkali, už beztak těžce zkoušené obyvatelstvo nemělo v těch březnových dnech sílu na ozbrojené akce. Převládala apatie a strach. I tak ale byli noví pánové Československa ve střehu. Například obsazení Zbrojovky Vsetín nepodcenili.
První poválečný komunistický starosta Zlína se názvu Gottwaldov nedožil |
„Hlídky s těžkými kulomety obsadily křižovatky a vojáci s bojovým zajištěním opatrně postupovali k továrnám, kde předpokládali odpor komunistů. Nenarazili na něj a byli překvapeni, že nikde nenašli ani hroby pobitých Němců. Zbrojovka byla obsazena bez jakýchkoliv známek odporu,“ podotkl Baletka.
Z rozkazu okupačního velitele museli všichni občané odevzdat zbraně a střelivo. I tak někdy docházelo k tomu, že místo loveckých zbraní byly vykázány staré a mnohdy nepotřebné vojenské pušky. Gestapo projíždělo krajem a pátralo po eventuálních úkrytech zbraní.
Po silnicích se valily kolony tanků
Přitom došlo 22. března k události, jež mohla mít nedozírné následky. Jeden německý voják se totiž nevrátil do kasáren.
„Okamžitě byla na Halenkov vyslána silná motorizovaná jednotka SS, která obsadila horní část obce a důkladně prohledávala všechna hospodářská stavení i terén, zřejmě s cílem vojáka nalézt,“ líčí kronikář valašské obce Halenkov.
Klasická německá polní kuchyně, u kterých po obsazení země prakticky všude Němci nabízeli místním jídlo.
„Jejich velitel dokonce vyhlásil, že když se do čtyřiadvaceti hodin voják nenalezne, bude v obci zastřelen každý desátý dospělý muž. Až v této vyhrocené situaci si vzpomněl pan Příhoda, noční hlídač na Thonetově pile, že zaslechl v noci na Raškovci výstřel. Těžce raněného vojáka našli esesmani v lesíku. Přiznal se, že se postřelil sám.“
Mimochodem, obyvatelé regionu si brzy všimli, že Němci se pustili do horečnatých oprav silnic vedoucích na Slovensko. V srpnu téhož roku se po nich začaly valit nekonečné kolony tanků a dalších vojenských vozidel. Jejich cílem bylo Polsko, jehož napadením 1. září 1939 začala druhá světová válka.
