Jeden přišel na svět na podzim, druhý se má narodit v březnu. Dva malí kluci se dost možná nikdy nesetkají, jednu věc ale mají společnou. Jejich tátové před lety dostali kostní dřeň od dárců a s ní novou šanci na život: svůj i jejich dětí.
Shodou okolností oba podstoupili transplantaci před osmi lety. „Dnes jsou zdraví, pracují a zakládají rodiny,“ říká Zdenka Wasserbauerová, žena, která organizuje nábor do registru ve Zlínském kraji a nejbližších okresech kraje Jihomoravského. Dělá to už pětadvacet let a dárce pomáhala sehnat i oběma zmíněným čerstvým tatínkům. Nedávno se jí ozvali, aby věděla, jak se jim daří. „Takže mám nejkrásnější vánoční dárek,“ usmívá se.
Především díky aktivitě Wasserbauerové je Zlínský kraj jedním z nejaktivnějších v zemi a pochází odtud velká část lidí v národním registru kostní dřeně. Letos v kraji bylo více než šest tisíc nových zájemců, což je rekord. Jde o dvojnásobný počet než v letech před koronavirovou pandemií.
Celkově se podařilo vrátit celorepublikový nábor k hranici deseti tisíc. „To je výborný výsledek, přesto to pořád není dost,“ upozornil primář hematologicko-onkologického oddělení fakultní nemocnice v Plzni a vedoucí lékař Českého národního registru dárců dřeně Pavel Jindra.
Národní registr čítá přes sto tisíc jmen. „V ideálním světě bychom měli zapsaných 200 tisíc lidí,“ dodal lékař.
Většina vyléčených Čechů má dárce z jiné země
Tuzemští dárci mohou zachránit jen 40 procent zdejších pacientů, většina dárcovského materiálu se dováží. Nejčastěji se daří dárce najít v Německu, kde je v registru každý dvacátý občan, zatímco v Česku každý stodevadesátý. Němci si díky tomu dokážou pokrýt 90 procent svých pacientů. O takových počtech se českým lékařům ani nezdá.
„A přesto se setkávám s názorem, že kdybychom nenabízeli naše dárce do ciziny, měli bychom dost pro své pacienty,“ líčí Wasserbauerová. „Přitom většina vyléčených Čechů má dárce ze zahraničí.“
Krev dárce a příjemce se posuzuje z hlediska deseti parametrů. Ideální, zároveň ale velmi vzácná, je úplná shoda. Naopak čím méně parametrů odpovídá, tím menší je naděje na vyléčení. Proto je tolik potřebné mít možnost vybírat z co nejvíce dárců.
I když osvěta postoupila, s tmářskými názory bojují náboráři téměř při každé akci. Mezi lidmi přetrvává názor, že odběr kostní dřeně je bolestivý. V naprosté většině případů se však provádí metodou separace kmenových buněk, kdy se z jedné ruky vede krev do speciálního přístroje a druhou rukou se vrací do žíly. Jde tedy v podstatě o odběr krve, jen trvá o něco déle.
Odběr přímo z kosti se provádí pod narkózou a dárce si může zvolit, které metodě dává přednost. Jen ve zcela výjimečných případech rozhoduje lékař s ohledem na zdravotní stav dárce.
„Ještě víc mě ale překvapilo, když jsem oslovila rodinu s dětmi a rodiče mi řekli, že si nechají kostní dřeň pro případ, že ji bude potřebovat někdo z nich,“ líčí Wasserbauerová. Ani to prý není ojedinělý názor. „Člověk si neuvědomuje, když má zdravé děti, jaké má obrovské štěstí. A že by mohl kousek z něho dát jako naději jiným rodičům,“ konstatovala.
Setkání nejdříve po pěti letech
Lidé, kteří se s nemocí setkali tváří v tvář, vědí dobře, o čem mluví. Doba, kdy čekají na dárce, se může zdát nekonečná a pacienta i jeho okolí ubíjí nejistota.
Příběhy se šťastným koncem ale nakonec mohou skončit nejen úplným uzdravením a návratem k aktivnímu životu, ale i přátelstvím. Pokud o to dárce a příjemce hodně stojí, mohou se setkat. Podmínkou je vyčkat pět let od transplantace.
„Darování je anonymní, ale stává se, že nás dárce a příjemce nezávisle na sobě kontaktují a přejí si toho druhého poznat,“ vypráví mluvčí Českého národního registru Klára Conková.
Cesta je to komplikovaná. Mohou si psát, ovšem jedině přes registr, kde jejich dopis anonymizují. Nebo i přeloží, pokud míří do ciziny. Pak ho doručí a čekají na odpověď. Když přijde, čeká je stejná procedura. Kdo vytrvá, má naději na setkání.
„Každý rok oceňujeme dárce a během slavnostního večera se vždy jedna dvojice seznámí. Bývají to velmi emotivní chvíle,“ říká Conková a popisuje, jak příjemce na pódiu vypráví o svém boji s nemocí, a když skončí, v hledišti se zvedne dárce a uličkou za bouřlivého potlesku přichází.
Teprve tehdy se poprvé spatří. Z dopisů už se však znají. „Teď jsme překládali dopis jednoho pána do Polska, svou dárkyni si pojmenoval Agnieszka, protože její pravé jméno, ani křestní, znát nemůže,“ vysvětlila Conková.
Bývají z toho svazky na celý život. „Pokud máme informace, lidé zůstávají v kontaktu. A někteří to chápou i tak, že získali sourozence,“ uvedla mluvčí. Po transplantaci se totiž změní krevní skupina a vyléčený člověk jde dál životem s krevní skupinou svého dárce.
