O to lákavější je výstava v Uherském Hradišti nazvaná Kdo nemá kožucha, zima mu bude!, jež potrvá do 4. února.
Slovácké muzeum v ní odtajnilo část ze své sbírky, která patří k největším v Česku a čítá 74 kusů tohoto dnes už vzácného oblečení. „Troufnu si říct, že na Moravě srovnatelná není. Mít ve sbírkách kožichy je i pro nás unikátní,“ zdůraznila etnografka muzea a autorka výstavy Marta Kondrová. „Oděvní kousky, které si ještě starší generace mohou pamatovat u svých prarodičů a praprarodičů, přirozeně vymizely. Najít dnes například z pozůstalosti takovýto kousek je už téměř nemožné,“ doplnila.
 |
V Uherském Hradišti jsou vystaveny přes tři stovky kusů textilních oděvů a doplňků převážně ze slováckého regionu. Od kožichů, kožíšků, kabátků přes mužské i ženské krojové součásti, čepice, beranice, zimní obutí až po vlňáky, přehozy a šátky. Většinou pocházejí z let 1880 až 1920.
Muzejníci je mají ve svém fondu hlavně díky tomu, že se už od svého založení před více než sto lety zaměřili na etnografii. Přitom ani tehdy nebylo snadné toto oblečení sehnat. Kožichy se totiž nosily až do úplného roztrhání, sloužily i jako pokrývka na peci, součást masky čerta či postavy na masopustu.
„Byla to luxusní záležitost. Nevěsty si je nechávaly šít před svatbou a pak je nosily celý život. Lidé si to mohli dovolit jednou dvakrát za život, někdo na kožich střádal dlouhé roky,“ upozornila Kondrová. „Na Slovácku se kožichy nosily a šily ještě v roce 1920. I proto jich v naší sbírce máme tolik.“
Stavbaři na Slovácku našli kostry staré 7000 let, jsou výjimečně zachovalé |
Některé vystavené kousky se dají považovat za raritní. Krátký mužský kopaničářský kožíšek je ojedinělý výzdobou, kterou tvoří aplikace barevných kůží včetně jejich splétání.
„Etnograf a muzeolog Josef Beneš, jenž se věnoval velmi detailně výzkumu krojů na Uherskobrodsku a moravských Kopanicích, měl za to, že tyto kožíšky kupované na Slovensku se nedochovaly a že jsou zachyceny pouze na fotografii,“ přiblížila Kondrová.
Kožichy se nosily také k různým příležitostem spojeným třeba s narozením dítěte, na svatby a různé obřady. K těm nejslavnostnějším se nosil mentýk – luxusní soukenný kabát podšitý kožešinou nebo kožich pošitý suknem. Někde se této oděvní součásti, která byla velmi drahá, říkalo kmotrovský kabát, protože se také používal, když se nosilo dítě ke křtu.
Kožišníci měli své regiony
Výroba kožichů nebyla jednoduchá a obyvatelé Slovácka i dalších oblastí si pro ně jezdili až do slovenské Skalice nebo Holíče. Ušít je uměli kožišníci, kteří si museli kožešiny sami vyčinit a obarvit. V regionu je vyráběla dílna v Uherském Brodě, v sousedním Jihomoravském kraji pak ve Veselí nad Moravou nebo Strážnici.
Vánoce na valašských samotách. Lidé spali v kožichu a pili „zhřívanicu“ |
Často to bylo tak, že každý kožišník se specializoval na určitou oblast ve svém okolí, kde už znal požadavky zákazníků i regionální odlišnosti. „Na konci devatenáctého století působili v Uherském Brodě kožišníci Jiří Šrámek, který zhotovoval kožichy nivnické a bánovské, František Ritter šil téměř výhradně pro Vlčnov a Edmund Herold pro uherskobrodské předměstí a obce ležící dále na řece Olšavě,“ přiblížila etnografka. Oblečení prodávali v Uherském Brodě u farního kostela v rámci jarmarku. „Kožichy měli zavěšené na bidlech a kupující si zkoušeli, který kus jim nejlépe padne. O ceně se smlouvalo,“ dodala Kondrová.
Z jiných muzeí je pro výstavu zapůjčený ženský i mužský obřadní kabát z přelomu 19. a 20. století z tmavě modrého sukna podšitý kožešinou, který se nosil o svatbách nebo významných svátcích. K vidění jsou unikáty z Uherskobrodska, například bohatě zdobené ženské kožichy z Korytné nebo ženský kožíšek zdobený výšivkou z moravských Kopanic.
Uprka zachytil mizející kožichy
Výstavu doplňují díla malíře Joži Uprky. Ten se plánovitě věnoval zachycení krojových součástí, které začínaly na konci 19. století mizet. V letech 1920 a 1927 vydal dvě alba s akvarely a kresbami postav v mužských a ženských kožiších. Odborné pojednání k nim napsal sběratel, národopisec a zakladatel Slováckého muzea František Kretz.
Na výstavě je k vidění výbor z obou alb, tedy čtyřicet reprodukcí ženských a mužských kožichů ze Slovácka. Velkou většinu kožichů také návštěvníci spatří naživo.
Kromě toho Galerie Slováckého muzea uchovává ve sbírkách dva oleje na plátně, které byly v albu Mužské kožuchy z roku 1920 reprodukovány. „Jsou to obrazy Vincka Tykala z Vlčnova a Muže z Vlkoše u Kyjova. Návštěvníky vítají v úvodu výstavy, a je tak naplno patrné, jak se Joža Uprka zaměřil nejen na vykreslení postav, ale především na vystižení barevnosti, detailu a způsobu oblékání krojových součástí. V tom je dodnes jeho dílo nedoceněno a výstava je mimo jiné snahou na tuto stránku Uprkova díla upozornit,“ zmínila Kondrová.
