Jak se vejde slon do králíkárny? „No přeci ho zmenším,“ říká šestiletá Kamilka Kopecká. Stojí u malířského stojanu, na němž má rozpracovaný nový obraz. Je na něm zelený podklad s oranžovou mřížkou.
„To je králíkárna, ve které bude zvěř. Taková jakoby zoo,“ vysvětluje dívenka a trochu se diví nechápavosti dospělých.
Její obrázky už doma pokrývají tři velké stěny, ještě před pár dny tady ale bylo téměř prázdno. Obrazy totiž měla na výstavě v Divadelním klubu Moravského divadla v Olomouci, kterou vyvrcholilo jedno nesmírně těžké období v životě malé holčičky a její rodiny.
Kamilce byly tři roky, když jí diagnostikovali akutní lymfoblastickou leukémii. „Tekla mi krev z nosu a pak se poznala ta nemoc,“ krčí rameny, jakoby to byla ta nejobyčejnější věc na světě. Dnes už je prvňačka, zrovna přišla z družiny, zajímá ji, jaké má úkoly a kdy jde do kroužku malých hasičů. Ne něco, co bylo tak dávno.
Maminčin pohled je trochu jiný. „Šílené, naprosto šílené,“ říká, když vzpomíná na první okamžiky. Vypadalo to na obyčejnou chřipku, jenomže léky nezabraly, teploty trvaly a pak začaly kolísat. A přidala se bolest nohou. „Jakoby ji nenesly, podlamovaly se jí“. Následoval odběr krve, po něm telefonát, ať se okamžitě sbalí. Ještě ten den je přijali v olomoucké fakultní nemocnici.
„Jela jsem v sanitce s houkačkou,“ hlásí Kamilka. „V nemocnici to bylo dobré, dostala jsem plyšového psa, který reagoval na pohyb. Nastražila jsem ho večer na sestřičku a ona se lekla a rozsypala léky,“ vypráví a je znát, jak ji ta vzpomínka baví.
Zlé jsou komplikace, v mezidobí ale byla sranda
Směje se i maminka a prý to tehdy pobavilo i samotnou sestru. Že by člověk na oddělení s dětskými onkologickými pacienty čekal spíš chmurnou atmosféru? „Je to právě naopak. Špatný je začátek a potom případné komplikace, kterých bývá hodně, ale v mezidobí je sranda, všichni jsou tam ohromně fajn,“ říká maminka.
S dcerkou vzpomínají, jak s ostatními dětmi jezdila na stojanu s kapačkami po nemocničních chodbách. Nebo jak začala malovat.
Než nemoc zasáhla, byla Kamila zdravé dítě, které bylo neustále venku. Domek se zahradou, na okraji malé obce v sousedství Vsetína, tomu nahrával. A najednou měla být ze dne na den zavřená v nemocničním pokoji.
S problémem, jak ji zabavit, mamince pomohla arteterapeutka a výtvarnice Táňa Kasalová. Chodila za dětmi na oddělení malovat, vyrábět, hrát si. Děti měly zábavu, pod ní se ale skrývalo daleko víc. Třeba to, že mnohem raději protahovaly svaly, když přitom mohly šlapat do barvy a pak na papír. Nebo zaměnit nudná dechová cvičení za rozfoukávání barev po papíru. Fantazii se meze nekladly, děti malovaly na zemi i v postelích, místo palety stačil talíř.
A když musela Kamilka jen ležet po jednom ze zákroků, zvedla se druhá část postele, jak nejvíc to šlo, připevnil se papír a štětec se nadstavil. „Táňa k němu přidělala špejle a mohla jsem malovat,“ vysvětluje Kamilka a ukazuje jednu z fotek. Že je na ní bez vlasů a v nemocnici, neřeší. „Děti mají úžasnou schopnost pamatovat si jen to dobré,“ konstatuje maminka.
Sama nejvíc ocenila, že se dítěti věnuje ještě někdo další. Když byly neustále spolu a dcera podstupovala nepříjemná vyšetření a zákroky, občas mamince vyčítala, že tam musí být. „Někdy se mnou ani nemluvila, protože já jsem byla ta, kdo ji držel, aby jí mohli vzít krev,“ vysvětluje máma.
Namalovala i krevní obraz, chtěla vědět, co to je
Byly chvíle, kdy chodila brečet do koupelny, aby to malá nevěděla. Hlavně během komplikací přicházelo vyčerpání. Třeba když dítě bojovalo se zápalem plic, cukrovkou, svalovou atrofií nebo přišlo o zuby. Navíc ne všechny případy končí šťastně. „Jste tam s dalšími dětmi a rodiči, všichni stejně zoufale doufáme v uzdravení a pak najednou některé dítě zemře. To se nedá popsat,“ říká maminka.
V nemocnici byla Kamilka s krátkými přestávkami osm měsíců, další rok a půl prakticky nesměla z domu, s výjimkou kontrol v nemocnici. A tak se bavila tím, s čím začala v nemocnici. „Táta vyrobil stojan, nakoupili jsme plátna a barvy,“ říká maminka.
Obrázků přibývalo a byly i čím dál konkrétnější. „Ze začátku něco namalovala a pak jsme s obrázkem točili a přemýšleli, co by to mohlo být,“ směje se maminka. Stačilo ho třeba obrátit vzhůru nohama a ukázalo se ptačí hnízdo ve větvích. „Jsou tam jen mláďátka, schované, máma s tátou odletěli pro žížaly,“ vysvětluje Kamilka.
Maminka pak ukazuje malý obrázek, který je téměř celý červený. „To je krevní obraz. Ten pojem slýchala denně několikrát, všichni řešili krevní obraz, dělali jí krevní obraz, ale nikdo jí nikdy neukázal, co to je. Tak ho namalovala,“ usmívá se a dcerka se k ní tiskne.
A jak došlo až k té výstavě? To zase zasáhla arteterapeutka. „V nemocnici jsme si s Kamilkou slíbily, že jednou uspořádáme společnou výstavu. Teď zkrátka přišel čas splnit slib,“ říká Kasalová.
Dnes už dívka nemá na zálibu tolik času, nemusí být zavřená doma a má spoustu zájmů jako jiné zdravé děti. A nikdo ji k němu nenutí. „Pomohlo to, když jsme potřebovali, a jestli bude malovat dál nebo ne, je jen na ní,“ dodává maminka.
